Randění s.r.o.: O holubech a holubicích

Jeden z mých nejbližších kamarádů se před časem zamiloval do mé spolubydlící. Ta se však dala na úprk, jakmile se dozvěděla, že její obdivovatel je ve svých jednadvaceti stále panic a ještě nikdy nezažil žádný dlouhodobější vztah.

Kdybychom se narodili o nějaké to století dříve, životního partnera by nám pravděpodobně vybrali rodiče. Na nás by pak bylo „jen“ naučit se se svým novomanželem vycházet a společnými silami se sžít. V dobrém i zlém.

Dnes je doba samozřejmě úplně jiná. Pokud už se s někým rozhodněme uzavřít sňatek, a že to není nic samozřejmého, uspořádáme nejdříve jakési „konkurzní řízení“. Vystřídáme několik partnerů, s některými si dokonce vyzkoušíme manželské soužití nanečisto. Jsme totiž přesvědčeni, že jen tak poznáme sami sebe a zjistíme, jaký protějšek je pro nás nejvhodnější. Přesto nakonec velké části „lovců ideálního partnera“ zůstávají jen oči pro pláč. Ukazuje se paradoxně, že manželství, která vznikla z iniciativy rodičovstva jsou v konečném důsledku spokojenější. Jak je to možné?

K zajímavému zamyšlení mě nedávno přivedla jedna zdánlivě hloupá vědecká studie. Středem jejího zájmu bylo zjistit, jak je možné, že poštovní holub vždy ví, jak se dostat domů. I kdybyste ho odvezli stovky kilometrů od jeho holubníku, pokaždé se vrátí na správné místo.

Závěr tohoto výzkumu je pro nás víc než zajímavý. Holub se cítí doma právě tam, kde na něj čeká holubice, s níž „kopuluje“. Mezi zvířátky tím vzniká natolik silné pouto, že si i miniaturní holubí mozeček dokáže zapamatovat jakkoliv složitou cestu jen proto, aby se mohl vrátit ke své milé holubici. Prakticky jediným možným způsobem, jak holuba zmást a přinutit ho zapomenout zpáteční cestu, je lišácky mu podstrčit jinou holubici. Jakmile začne „kopulovat“ s ní, v mozkovně se mu najednou staré informace přemažou novými, veškeré vzpomínky na předchozí holubici zmizí a holub přijme nový domov.

Jenomže to není tak úplně všechno. Zjistilo se totiž, že jakmile v životě holuba nastane skutečně krizová situace, například vyhoří-li dům, jehož střechu obývá, může mu to v hlavě zaskřípat a zavrzat, a tím se může z ničeho nic rozvzpomenout na svou „bývalku“. Opět se k ní bude chtít co nejdříve vrátit.

Na tomto možná úsměvném ptačím výzkumu jsem se snažila ilustrovat jednu zásadní životní pravdu. Každý vztah nás svým způsobem poznamená a ta úplně první láska ze všech nejvíce. Ať chceme nebo ne, zanechá v nás ruiny, šrámy i hezké vzpomínky. S každým dalším partnerem v nás pak narůstá obří skládka všeho možného i nemožného. A jakmile se nad naším životem nebezpečně zahřmí, roztočí se v našem nitru tornádo, které všechno to staré haraburdí znovu rozvíří. To nám může být osudným.

Přiznejme si to. Jsme naprogramovaní myslet si, že čím víc partnerů vystřídáme, tím jednou budeme šťastnější. A že čím víc dosavadních zkušeností načerpal náš protějšek před námi, tím lepším nám bude milencem i partnerem. Není to ovšem mnohdy naopak?

Neodsuzujme proto panice!

Témata: láska • rande • vztah