Po dlouhé době jsem se rozhodla změnit si profilovku na Facebooku. Dokonce jsem našla i žhavého kandidáta – fotku, na které jsem si výjimečně nepřipadala tak úplně jako blbec. Jenomže problém byl v tom, že jsem na ní nebyla sama, nýbrž po boku svého přítele. Vyřešila jsem to jednoduše. Své vzezření jsem z ní prostě sprostě ořízla. A byl oheň na střeše…
Daleko předaleko, za tisícero velbloudími hrby a spletí lián v deštných pralesích, žije kdesi v Africe jeden prastarý kmen. Všichni lidé společně pracují, obstarávají si obživu, sdílejí své radosti i strasti. V tomto kmeni neexistuje nic jako „Já“, všichni všechno dělají jako „My“.
Každý je pouhou součástí celku, nic víc. Ale to nikoho netrápí. Příslušníci kmene jsou na „My“ naprogramovaní od narození, slovo „já“ vůbec neznají a nikoho by nenapadlo přemýšlet sám za sebe. Nikdo je to totiž nenaučil. Mohlo by se zdát, že je to naprosto ideální, harmonické soužití, které neničí lži, podrazy a spory mezi lidmi, jelikož sobectví uvnitř takového společenství ani nemůže existovat. Kdyby se však kdokoliv z nich najednou octl sám, nedokázal by přežít.
V civilizovaném světě je tomu úplně obráceně. Odmalička nám všichni říkají, že máme jednat tak, jak to sami cítíme, a že pokud chceme být šťastní, nemůžeme se ohlížet na druhé. V moderní době to totiž ani jinak nejde. A často kvůli urputné snaze uspokojit vlastní touhy a potřeby kráčíme i přes mrtvoly. Mnozí už ani nedokážou žít v jakémkoliv společenství – v rodině či partnerském vztahu, jelikož se neumí a ani nechtějí podřídit žádnému „My“.
I tak potkáte spoustu zcela opačných extrémů. Jak je poznáte? Na sraz bývalých spolužáků ze základní školy po deseti letech dorazí ve dvojici a málokdy je uvidíte nedržet se za ruce. Jeden bez druhého nevyjdou skoro ani do obchodu a pokud nemají na Facebooku jeden společný profil (se jménem JaničkaPetříček Zamilovaní), mají minimálně společný profilový obrázek.
Ano, láska je krásná věc. Jsem ale sobec, pokud zrovna místo pro profilovou fotku řadím do svého osobního prostoru, o který se nechci dělit ani se svým nejmilovanějším?
Jsem ráda, že nejsem sama a mám po boku milujícího člověka, bez kterého by se mi na světě nejspíš nežilo tak krásně. Zároveň si ale potřebuji zachovat pocit, že jsem svébytná osoba a kdybych se najednou octla bez něj, dokázala bych žít dál. Jsem vděčná za to naše „My“ (My si zajdeme večer do kina, My si snad jednou postavíme krásný dům, pořídíme papouška a psa), ale zároveň nechci přít ani o své „Já“ (Já si občas zajdu s kamarádkami na kafe, Já se zvládnu sama najíst a Já mám svůj vlastní profil na Facebooku).
A jaký je váš názor?
Ajajaj, krůček na tenký led:) Když jsem si představila sebe v pozici “odstřihnuté”, moc se mi to nelíbilo. Mám pocit, že pokud existuje pěkná fotka, kde jsou partneři spolu (je to fotka “nás”), je trochu nefér se odtamtud vystřihnout.
Já osobně jsem nedostatek svých prezentovatelných fotek vyřešila díky kamarádovi-fotografovi. Byla to úžasná masáž ega:)
krásný článek :))