Randění s.r.o.: Podívej, padá láska

Když je vám třináct a absolvujete ve škole pár prvních lekcí informatiky, nabudete dojmu, že počítačům dokonale rozumíte. Svět kybernetiky vás fascinuje a nechápete vlastní matku, jak může mít takový problém naučit se odeslat z mobilu esemesku.

Jakmile však dospějete, uvědomíte si nepříjemnou skutečnost, že na té zatracené hromadě drátků a tlačítek v podstatě závisí celá vaše budoucnost. Bez počítače si dnes skoro ani nepodáte přihlášku na vysokou školu, nenapíšete životopis a neseženete slušný a zároveň cenově výhodný podnájem.

Právě tehdy zjistíte, že počítačům vlastně zas tak nerozumíte. Najednou s vámi začnou komunikovat výstražnými hlášeními, které pro vás postrádají hlavu i patu, a někdy se zhroutí kompletně celý systém, ani nevíte proč. S chlapy je to ve skutečnosti stejné.

V době, kdy jsem prožívala čerstvou první lásku, se mi do paměti silně vryl jeden opravdu kouzelný moment. Na obloze jsem zahlédla padající hvězdu a hned mi bylo jasné, co si přát: „Abych ho už nikdy nepřestala milovat.“ O tom, jak bláhové toto moje přání bylo, jsem se přesvědčila až za několik let.

Má kamarádka si ještě před rokem užívala skvělý vztah plný lásky a vzrušujících okamžiků a po nějaké době si s přítelem našli dokonce společné bydlení. Teď však šťastná není. Svěřila se mi, že už ani nebydlí spolu, ale spíš vedle sebe. Přes den se každý z nich věnuje svým věcem, pozdě v noci si lehnou do společné postele a popravdě si ani nemají co říct. Když výjimečně mají, většinou se při tom pohádají. Osobně jsem zažila to samé v bledě modrém a věřte nebo ne, skončilo to hodně špatně.

Stejně jako si musíme uvědomit, že nebudeme-li počítač pravidelně udržovat, přestane fungovat, bychom si měli konečně přiznat, že láska není všechno. Ač nás pohádky od raného dětství učí pravému opaku, faktem je, že k vydařenému vztahu ani zdaleka nestačí, aby se do sebe dva lidé zamilovali. „Milovat se“ totiž není synonymem k „chtít být spolu za jakýchkoliv okolností.“ Kdybychom to od sebe uměli rozlišovat, pravděpodobně by na světě bylo méně zklamaných lidí, kteří dodnes tápou, proč se jim ten jejich spolehlivý „operační systém“ najednou sesypal jako domeček z karet.

Pro mě z toho vyplynuj jeden životně důležitý poznatek. Vím, že bych to asi neměla říkat nahlas, ale až příště uvidím padat hvězdu, budu si raději přát: „Abychom si naši lásku nikdy nepřestali projevovat.“