Čas - nezastavíme ho, jde dál…

Čas… Jaká zapeklitá věc! A přitom tak „primitivní“. Kdo se nad tím nepozastaví a nepopřemýšlí, ani ho nenapadne, že čas je něco stejně tajemného, jako svět samotný. Nezastavíme ho, jde prostě dál, kupředu, ať chceme nebo ne.

Začalo to jednoho krásného podzimního večera, kdy jsem se procházela městem, koukala jen tak nazdařbůh do výloh, nebo se dívala do třpytu nočních hvězd, kterými byla posetá celá obloha našeho nevelkého městečka. Až jsem došla na jedno sídliště, které bylo kousíček od náměstí. Zastavila jsem se a rozhlédla jsem se. To sídliště znám – bydlela jsem tam 9 let, když jsem byla malá. Prakticky se dá říct, že jsem tu prožila kus života, své dětství, své nádherné dětství plné smíchu, her na hřišti a super party. Jenže tyhle časy jsou dávno pryč, na sídliště už moc nechodím, teď už mě k němu prakticky nic nepoutá a jen bezděky přihlížím, jak se mí „dávní“ kamarádi mění, jak rostou a vyvíjejí se. Kdepak, už to nejsou ty malé roztomilé dětičky, na které byla radost pohledět. Ale nejenom oni se mění. Já samozřejmě také.
V životě jsem už zažila chvíle, kdy jsem se zoufale chtěla vrátit zrovna do takových dob, protože už jsem prostě nevěděla jak dál, chtěla jsem být bestrarostná a užívat si života, jako tehdy. Teď mám samozřejmě jiné zájmy, zmněnila jsem se, a taky vím, že si za dalších devět let budu třeba přát vrátit se do TÉHLE doby, kterou právě žiju, protože mě v budoucnu potká něco nepěkného. Ale dost už mě a mého osobního života. Napsala jsem to tu pro příklad toho, jak čas plyne.

„Okamžik trvá jen chvíli, vzpomínky na něj jsou pak celý život“

Taky máte občas pocit, při nějaké hodně nudné činnosti, že čas utíká strašně pomalu? Je to tím, že vnímáme každou minutku, každou vteřinu. Jenže až činnost skončí a my jsme od ní odpoutány, řekneme si, že to vlastně uteklo strašně rychle. Jasně, teď žijeme nějaký úsek našeho života, připadá nám zdlouhavý, složitý, ale na jeho konci si také budeme říkat, jak strašně rychle to uteklo? … Nevím!

„Jen přítomností bys měla žít, minulost změnit nemůžeš a budoucnost neexistuje“

- Tenhle citátek jsem vymyslela sama. Ale než se pustíte do „žhavé debaty“, chtěla bych vám vysvětlit jeho důvod. Nemá cenu se těšit na něco, co nás teprve čeká, jestliže není na sto procent jisté, že se to stane. Může se stát cokoli, co všechny plány zbortí. Radovat by se člověk měl z daného okamžiku, který právě prožívá. Minulost se změnit nedá, nemá proto cenu, abychom se kvůli ní trápily. A budoucnost neexistuje. Budoucnost právě teď neexistuje. Ale bude existovat. Jenže to bude zase v daném okamžiku jen přítomnost. Tak jsme se do toho pěkně zamotaly, že? No, doufám že jste z toho aspoň něco pochopily :-)

Budoucnost… Co nás vlastně čeká?

Otázka, co bude dál, mě tíží velmi často. V mém minulém článku jsem měla pár komentářů, jeden, který mne zaujal, sem uveřejním:

… Žijeme proto, aby jsme se zdokonalili pro další životy, prošli si co nejvíce věcmi a co nejvíc se z nich poučili. Nenávist a války jsou taky dobré, špatné jsou jen tehdy, když se špatně berou: člověk si má ze všeho vzít co nejvíc a když to neudělá, zbabrá to a tvrdí, že to nebyl dar, ale trest. Válka je lekce. Když se z ní někdo zblázní, neprošel. Když bude někdo naříkat, za co ho Bůh trestá, bere to špatně. Je to lekce. Ti, co zemřeli, zažili něco nového a nebo to zažili znovu právě proto, že si z toho před tím nevzali to správné moudro…. Až si ho vezmou, budou v dalším životě lepší. Žijeme proto, aby jsme sebrali co nejvíc moudrosti, zkušeností, citů - ať kladných nebo záporných - vytěžili z nich co nejvíc a co nejvíc toho předali ostatním…. – Lichi

Můj názor? Když někdo objeví nový lék, předá ho dalším generacím a podobně. Předáváme zkušenosti ostatním, zdokonaluje se svět, modernizuje se na stále pohodlnější. Ale za jakou cenu? Za chvíli vyčerpáme všechny suroviny, globální oteplování bude mít katastrofální následky, a začnou hromadně vymírat nějaké druhy zvířat jen proto, že jiné generace zkušenosti využily špatně jen ve svůj prospěch, aby se měli lépe. Jenže lidské možnosti nejsou neomezené. Má-li se člověk stále zdokonalovat, někdy musí přijít nějaký bod, který je hranicí všeho, kde to dál prostě už nepůjde. Souhlasím, že maminky předají zkušenosti dětem, chytří méně chytřejším a podobně. Tohle je prostě vývoj lidstva, nic s tím neuděláme. Ale musíme si uvědomit, jak věci využívat, jestli dobře, nebo špatně.

Text: Míša K.
—–
22.1.2007