S převelkým úsilím jsem od sebe rozlepila víčka. Protáhla jsem se, zívla a najednou se vedle mě něco pohnulo. Krve by se ve mně nedořezal.
Několikrát jsem se zhluboka nadechla a vyskočila z postele tak, abych onu bytost sladce spící vedle mé maličkosti nevzbudila. Zmocnila se mě neskutečná panika. Stála jsem uprostřed neznámého pokoje v cizím tričku a – teď se podržte – v cizích pruhovaných trenýrkách!
Bleskurychle jsem si nazula ponožky pohozené pod postelí a vydala se na obhlídku terénu. Musím však přiznat, že to nebyl nejlepší nápad. Hlava se mi motala, vše kolem se podivně mlžilo a já myslela, že snad ještě spím. Ale nespala jsem.
Po špičkách jsem se dopravila až ke dveřím vedoucím z pokoje. Vyšla jsem ven a octla se na chodbě se schodištěm po mé pravici. Nyní mi začalo docházet, kde a proč vlastně jsem, a spadl mi obrovský balvan ze srdce. Radost mě však ihned přešla, jen co jsem si vzpomněla, že jsem se probudila na posteli Bářiných rodičů vedle jakéhosi krátkovlasého kluka s dosti chrapotnými nádechy a mírně písklavými výdechy. Co se tady jenom mohlo stát?, blesklo mi hlavou.
Když jsem sešla dolů do přízemí, Bára s Pavlem už byli vzhůru a tiše o něčem debatovali. Objevila jsem se před nimi jako duch a oba na mě podivně zírali, což mě vyděsilo mnohem víc.
„Máš hlad? V ledničce je spousta jídla, které by se mělo sníst,“ šeptla na mě má drahá kamarádka, jež se rozvalovala na gauči se svou včera ještě bělostnou, dnes už fixami neskutečně pokreslenou sádrou na noze.
„Hm,“ došla jsem vrávoravým krokem až k nim a naprosto zničeně se sebou švihla na židli. „Kdo mi řekne, co se tady včera dělo?“
Bára a Pavel se nejdříve tázavě podívali jeden na druhého a teprve pak na mě.
„Provedla jsem něco?“ vyjekla jsem.
Slova se ujal Pavel.
„Ne že bys přímo něco provedla, ale svatá jsi taky nebyla…“
„Zvlášť to červené víno ti nějak zachutnalo,“ přidala se k odkrývání pravdy pravdoucí také Bára.
Hlavou mi proletěly nezřetelné záblesky červeného kelímku, hrsti pestrobarevných brček a zvuky praskajících balónků. Přemýšlela jsem, jestli by nebylo lepší nevyptávat se na podrobnosti a na všechno zapomenout úplně.
„No to teda zachutnalo,“ zasmál se Pavel, “Martin ti přiléval, dokud bylo co. Měl jsem tě upozornit, aby sis na něj dala pozor. Vypadá nenápadně, ale ve skutečnosti mu táákhle čouhají rohy!“
„Martin? Vždyť Martin je přece ten blonďák, ne?“
„Blonďák. Něco se ti nezdá?“ pokrčil nechápavě rameny.
„A kdo potom byl ten hnědovlasý kluk nahoře v ložnici?“
Bára se neudržela a vyprskla smíchy. V tom však do kuchyně vtrhla čerstvě probuzená Alice. Člověk by ji bez make-upu někdy sotva poznal.
„Bré ráno, lidi. Teda vlastně chci říct: Dobré ráno Báro, Pavle a ty náruživá břišní tanečnice,“ pronesla cestou k ledničce. „Byste nevěřili, jaký já mám hlad!“
„Tak dost, může mi tohle všechno konečně někdo vysvětlit tohle všechno?“ neudržela jsem se.
„Hehehe, tohle si vážně nenechám ujít,“ zamumlala Alice s pusou plnou chlebíčku s krabí pomazánkou a mírně povadlou zeleninou. Sedla si vedle Báry, otřepala drobky z dlaní na podlahu a oči jí rozzářila škodolibost. „Jestli tě třeští hlava, tak to není tím, že by tě do ní někdo praštil. Popravdě – pila jsi, a to fakt hodně. Před půlnocí jsem sice byla mimo hlavní dění, jelikož jsem se „seznamovala“ s Adamem, že jo. Ale jakmile jsem došla, tancovala jsi na stole břišní tance. A měla jsi jen spodní prádlo!“
„Na píseň Chytila jsem na pasece žížalu,“ doplnil ji Pavel a všichni se káceli smíchy k zemi.
„To si ze mě děláte srandu, ne?“ osočila jsem se na ně, jelikož jsem nebyla schopná uvěřit svým uším.
„Potom jsi poněkud zezelenala a kluci tě museli odnést na záchod, umýt a dát tě spát,“ vyštrachala další děsivou informaci Bára.
„A proč tedy vedle mě spal Adam, když celou noc flirtoval s tebou, Alice?“
„To bylo takhle – zábava pokračovala, ale všichni jsme postupně odpadávali. Nejdřív Adam. Spletl si pokoj a zřejmě se sebou třískl vedle tebe netušíc, kde je,“ pokračovala Bára.
„Hm,“ kroutila jsem hlavou, “Ještě jeden dotaz,“ ukázala jsem prstem na pruhované spoďáry, které zkrášlovaly mé pozadí.
Všichni se po sobě podívali, ale nikdo z mých nejbližších nebyl schopen mi cokoliv vysvětlit. Super, takže přeci jen tu nějaká záhada zůstává. Záhada pruhovaných trenýrek.
Ve dveřích se objevil Martin, tiše pozdravil a na mě se ani nepodíval. Tušila jsem, že se na mě asi zlobí, kvůli čemuž jsem měla zlost především sama na sebe – konečně kluk, který se mi líbí, je chytrý, vtipný, zkrátka úžasný – a já to tahle zvorám!
Ne nadarmo se říká, že alkohol je metla lidstva. Když se vám vymkne z rukou (a to se stane v době, kdy je to nejméně vhodné), způsobí spoustu škod. Možná vás připraví o novou známost, vaši kamarádku o možná vášnivou noc, znemožní vás před kamarády, způsobí odporný bolehlav a navlíkne vám pruhované trenýrky, o nichž nevíte, kde se vzaly.

ROZHODNI!
Má se Nina Martinovi omluvit a sama ho zkusit někam pozvat, nebo nechat celou záležitost ležet, protože se před ním tak hrozně ztrapnila, že si o ní nyní myslí pravděpodobně jen to nejhorší?

Text: Eliška R.

HIM-HIM 4 (Záhada pruhovaných trenýrek) pochází ze Slečna.info, což je internetový magazín pro ženy zaměřený na témata jako móda,kosmetika., styl a wellness.

Co nevidět jsem stála na ústeckém náměstí a očekávala jsem příchod Alice. Přicupitala opět pozdě a s „neotřelou“ omluvou, že jí výroba složitého účesu zabral víc času, a v modelu, který by se hodil spíše do o deset stupňů vlídnějšího počasí.
“Ty jdeš v riflích? To nemyslíš vážně?“ sjela mě pohledem. „Věř mi, že chlapi jdou po minisukních a velkých výstřizích!“

S Aliciným životním krédem, že jediná možnost, jak sbalit kluka, je svést ho co nejvíce odhalenými vnady, jsem nesouhlasila. Byla jsem pevně přesvědčená o tom, že toho pravého jednou zaujmu vlastní přirozeností a ne umělými řasami.
“Tak trochu jsem zjišťovala podrobnosti o tom, jací lidi tam vlastně budou. Bára mi poslala nějaké fotky Pavlových spolužáků. Musím říct, že se rozhodně nudit nehodlám,“ rozplývala se. „Oba dva jsou na právech jako Pavel.“
“To je toho, vždyť jsou na kolejích v Královci. Podle mě by z takového vztahu nemohlo být vůbec nic,“ kroutila jsem hlavou.
“Přemýšlíš vůbec? Já jsem neřekla, že chci vztah. Vždyť jsem ještě moc mladá, můžu si jen tak užívat, ne?“
“Jak myslíš. Já už jsem z těchto věcí nejspíš vyrostla.“
“Stárneš! A není divu, vždyť pořád jen sedíš doma a šprtáš. To je mi teda život,“ vyčítala mi.
“Dělám něco pro svou budoucnost. Narozdíl od tebe. Vždyť ty ještě ani nevíš, kam si za dva měsíce pošleš přihlášky. Radši obětuju rok škole, než abych pak skončila za pokladnou v supermarketu,“ začala jsem se s Alicí hádat. Hádky s ní upřímně nenávidím. Když se její platinově blond hlavička rozžhaví do ruda, je oheň na střeše a za každých okolností je lepší couvnout.

Mlčky jsme prošly až do ulice, v níž se nacházel dům Bářiných rodičů. Jaké to bylo překvapení, když v jejich vjezdu stála žlutá nemocniční sanitka. Nechápavě jsme se na sebe podívaly a rychle se tam rozběhly.

Dveře byly pootevřené, předsíň plná tenisek nejrůznějších velikostí a domem se ozýval řinčivý smích prokládaný Bářiným vysokým hlasem. Ve vchodu do obývacího pokoje jsme se střetly se sličným záchranářem v oranžovém oblečku. Stále jsme nic nechápaly.
“No nazdar, jdete pozdě, ale vlastně to ani nevadí,“ hlesla na nás Bára od roztaženého křesla uprostřed pokoje. Měla obvázanou hlavu a pravou nohu až po koleno v sádře.
“Proboha, co se tady stalo?“ hleděla jsem na ni překvapeně.
Ostatní, už notně posilnění alkoholem, znovu vyprskli smíchy. Bára se dala se vysvětlování.
“Odpoledne jsme s Pavlem byli nakoupit všechny ty věci. Jenomže já nechala doma klíče, a tak mě Pavel vysadil na popelnici u garáže, abych se pokusila protáhnout dovnitř horním pootevřeným okýnkem. Jenomže když jsem šlápla na namrzlé víko toho zatraceného plechového krámu, všechno se se mnou zakymácelo… a pak už si pamatuju jen to, jak jsem se probudila v sanitce.“
“Vždyť to přece není sranda, mohlo se ti stát něco daleko horšího,“ strachovala jsem se.
Ostatní se rozesmáli.
“Mluvíš jako moje máma,“ řekla mi Bára. „Všechno je v pohodě. Mám dokonce i červené kelímky! I když… vlastně červené kelímky jsou to jediné, co jsem nachystala, sakra! Nic jsem nestihla!“
“Uklidni se,“ chytil ji Pavel za ruku, „bavit se můžeme i bez všech těch chlebíčků a pohárů, co jsi chtěla připravit.“
“Chlebíčky! Poháry! Ani jsem neuklidila! Jsem na nic!“ vyhrkly Báře slzy do očí.
“No, já jsem vlastně přinesla dort, takže občerstvení by bylo,“ položila jsem vítězoslavně svoji krabici na stůl a otevřela ji.
Všichni přítomní zůstali hledět na promáčenou papírovou krabici plnou drobků, kusů rozlámané čokolády a rozteklé šlehačkové břečky, pro niž bylo označení „dort“ přehnané. Žofka se opět vyznamenala, pomyslela jsem si při pohledu na tu zoufalost.
Jeden z kluků se nad krabici odvážně sehnul, namočil do rozbředlé hmoty prst a mlsně jej oblízl.

„Nevypadá to zrovna přitažlivě, ale chuť vskutku delikátní,“ prohlásil a s chutí a zanořil prst do hmoty podruhé.
“Počkat! Pavle, přines aspoň lžičky,“ rozkázala Bára.
Co nevidět se nás deset lidí tísnilo kolem kulatého stolku. Ochutnávání „dortu“ se proměnilo v nespoutanou bitvu o každý sladký drobeček. Bára si klidně hověla na své pohovce s nohama nahoře a pobaveně nás pozorovala.
Nakonec se skvělá zábava přece jen rozběhla. Bára se nemusela strachovat, co kde zapomněla, co by měla rychle uklidit či doplnit a s přívětivým úsměvem na rtech popoháněla všechny, co jí přišli pod ruku. Alice si taktéž přišla na své. Přinutila Pavla, aby ji představil svým spolužákům. S Adamem si vzájemně padli do noty a koketovali spolu po celý večírek.
Faktem je, že ani já jsem ten večer nezůstala sama v koutě. Když Alice Martinovi, ochutnávači „mého“ dortu, ukradla parťáka, musel se poohlédnout po jiné zábavě. Nesměle si přisedl za mnou a začali jsme si povídat o všem možném. Z mé strany jsem cítila ohromné jiskření, ale nebyla jsem si jistá, jaké pocity jsou na druhé straně.
Jaké však bylo mé překvapení v osm ráno následující den, když jsem se probudila na pohovce vedle Adama, to vám nedokážu ani popsat!

ROZHODNI!
Příběh se nám ke konci pořádně „zašmodrchal“. Zapoj fantazii a vymysli, co se předešlou noc vlastně stalo.
(piš do komentářů pod článkem)

Text: Eliška R.
––
24.5.2008

(c) Autorská práva vyhrazena.
Zákaz kopírování textu bez výslovného souhlasu redakce.

HIM-HIM 3 (Vzhůru nohama II) pochází ze Slečna.info, což je internetový magazín pro ženy zaměřený na témata jako móda,kosmetika., styl a wellness.

Celý týden jsem si lámala hlavu, čím ty dva obdarovat. Považovala jsem za vhodné jim koupit alespoň nějakou hloupost. Nakonec, po velmi dlouhém období zoufalého přemýšlení, jsem se opět doslova upsala ďáblu. Spolčila jsem se totiž s Alicí. Alice je šílenec, neunavitelná pařmenka a poděs v jedné osobě. Nepředvídatelný živel. I když už si jste jistí, že ji dobře znáte, stejně vás něčím neočekávaným dostane. Je jako časovaná bomba, i když z docela jiného pohledu se jeví jako ten nejspolehlivější člověk, který nevyzradí žádné vaše tajemství. Někdy mě však její „výbrky“ nutí váhat, zda-li ji nazývat kamarádkou, nebo spíše dýkou zaraženou do sehnutých zad.

Alice dostala další ze svých ztřeštěných nápadů. Vymyslela, že bychom těm našim hrdličkám mohli koupit něco erotického, aby prý byla sranda. Při návrhu navštívit místní obchod s podobnými pomůckami jsem však silně protestovala. Kousek od něj pracovala v obchodě mámina kamarádka, prsatá Jiřina. Vyhlášená drbna, která si nikdy nic nenechala pro sebe. Jakmile se někdy něco v její blízkosti šustlo, dokázala z toho udělat hotový skandál.
“Ježkovy voči, Nino, je ti osmnáct? Je? Tak co je na to špatného vejít do sexshopu? Myslíš, že si tě tam prodavači vyfotí a vyvěsí to po škole – Koukněte, Malina obhlížela vibrátory?“ táhla mě má rázná kamarádka přes centrum Ústí do jedné z vedlejších uliček, kde se ona inkriminovaná prodejna nacházela.
“Pssst! Nekřič tak. Jdu s tebou, ale buď potichu!“ snažila jsem se Alici zklidnit. Její zvučný hlas se nesl celým náměstím a nejedna postarší dáma se po nás otočila se značně popuzeným výrazem. Cítila jsem jak mi do mých kamenných tváří natéká horká krev. Pomalu, ale jistě se ze mě opět stávalo malé pochodující rajče. Nebo spíš Malina, to je v mém případě ještě výstižnější.
“Budu si tě muset vzít do parády,“ pronesla Alice, “jde to s tebou vážně z kopce. Jednou mi říkáš, jak chceš začít konečně pořádně žít, a najednou couváš.“
Uááh, skutečně jsem se upsala ďáblu, pomyslela jsem si znovu. Nepoučím se a nepoučím. I když přiznávám – nebýt Alice, běhala bych po městě sama samotinká. A to se mi taky nechtělo. Stejně jako vymýšlet nějaký rádoby originální prezent. Vymýšlení a organizování bylo vždy mým kopytem!
“Tak hele,“ obrátila se na mě Alice před vchodem do blikající výlohy, “normálně se nadechni, mluvit budu já. Ty budeš kývat takhle, jako že jo, a tahle, že ne.“
“Zase si ze mě děláš srandu?“ obořila jsem se na ni.
“Já? No dovol? Ty už jsi legrační sama o sobě!“
Se zatnutými zuby jsem se rozhlížela všude kolem. Jen aby kolem nešla Jiřina, opakovala jsem si v duchu.

Alice ležérně vplula dveřmi dovnitř erotického krámku a já za ní cupitala jako poslušný pudlík. Bylo mi trapné dívat se doprava či doleva, zarytě jsem hleděla tři metry před sebe na podlahu.
“Dobrý den, dámy, co vás k nám přivádí?“ vyskočil na nás mladý, musím uznat, že docela pohledný, mladý prodavač. Alici se ihned zaleskly oči a já věděla, že kuje pikle.
“Slyšela jsem, že máte novou kolekci luxusních nočních košilek,“ zamrkala na něm svým obvyklým sváděcím pohledem.
“Tak to vás rovnou nasměruji tamhle k protějšímu pultu. Zvlášť ty krajkové se hodně prodávají a naše stálé zákaznice si je vychvalují. Pokud si však přejete něco romantičtějšího, tak…“
“Nene,“ skočila mu Alice do řeči, “sháním něco skutečně extrovního.“
Prodavač opět vykouzlil rošťácký úsměv a pobaveně se otočil na mě. Na malé žabátko, které by se nejraději provrtalo hluboko do země. Nebylo ani kam uhnout pohledem, všude kolem byly věci, ze kterých mi bylo ještě trapněji a trapněji.
“A co vám?“
“Ehh, já… já jsem jen doprovod.“
“Doprovod?“
“Víte, kamarádka je trochu nesmělá,“ pošeptala mu Alice skoro do ucha a myslela si, že s našpulenou pusou bude vypadat náramně sexy. „Co říkáte na tenhle model, myslím jako muž?“
Alice si přiložila kus krajkového hadříku pod bradu a začala se natřípat před zrcadlem. Jako vždy jsem jí měla plné zuby. Doufala jsem, že tento nákup bude odbytý co nejrychleji. Ba ne. Alice se začne pídit po sexy prádle a očividně balit prodavače. Mít se sebou palici, asi bych ji tenkrát vážně praštila.
Prodavač se na Alici zadíval a poškrábal se na bradě.
“Musím uznat, že máte vynikající vkus. Téhle košilce žádný neodolá. Váš přítel bude mít jistě radost.“
Nyní přišla Aliciina chvíle.
“Víte, já vlastně momentálně ŽÁDNÉHO přítele nemám. Ale na prádýlko si potrpím, i když jsem sama,“ zamrkala.
Znovu se pousmál, ale neříkal vůbec nic.
“Takže tohle si vezmu, můžete mi to zabalit,“ strčila mi Alice tu černou titěrnost a nesla se jako pyšný páv. Vůbec mi teď nepřipadala jako normální holka, se kterou se dá OBČAS i normálně bavit, nýbrž jako pozorná samička, která začne předvádět laciné triky, jen co se kolem ní mihne ucházející sameček.

Prodavač košilku k pultu, zabalil ji do rudé taštičky, Alice zaplatila a ještě spolu stihli pokračovat ve svém koketování. Všechna ta krev, která mi předtím natekla do tváří, odcestovala do hlasivek. Připravovala jsem se, že to Alici co nejdřív vytmavím.
Z obchodu vyplula se stejnou noblesou, s jakou do něj před čtvrthodinou vplula. Šly jsme vedle sebe, ani jedna nedutala. Vlastně jsem ani nevěděla, kam máme namířeno.
“Ty jsi na mě naštvaná?“ špitla na mě skoro až ublíženým hlasem.
“Naštvaná? Pche ,“ vyprskla jsem.
“Tak promiň. Vážně se omlouvám. Víš, že já se někdy nedokážu kontrolovat. A musíš uznat, že ten prodavač byl fakt kus!“
Nevěřícně jsem kroutila hlavou.
“Dotáhneš mě tam, kam nechci jít, místo vybírání dárků flirtuješ s prodavačem a koupíš si prádlo, které je ti momentálně na prd, že to řeknu takhle. Kdo tu má potom komu dávat nějakou lekci?“
“To není pravda. Nikdy nevíš, kdy se ti něco takového bude hodit!“ oponovala mi.Nebyla jsem schopná slova.
“Na tom večírku mají být Pavlovi kamarádi z Královce. Vysokoškoláci!“
“Věř, že mě zrovna teď zajímá víc to, co Pavlovi a Báře koupím. Ale už bez tebe, protože s tebou bych nic nesehnala ani do zítřka.“

Alice udělala psí oči, ale já se otočila a odkráčela směrem k nákupnímu centru. Nezastavily mě ani její výkřiky o tom, že mi bude ještě dobrá a že mě zná, takže mě to velice brzo přejde. Alice měla jeden ze svých skoro úspěšných pokusů o rozcupování mých nervů za sebou a já jsem jí měla totálně plné zuby. Jí, i té její nové krajkové příšernosti. Jen pomyšlení, že ji uvidím večer znovu, mě děsilo víc jak táta s motorovou pilou, který zázračně seřeže vždy právě to, co seřezat nemá.
Ovšem to, co se právě odehrávalo na druhém konci města, jsem tou dobou neměla ponětí ani já, ani ta neodbytná koketa s čouhajícími rohy a plány, kterak dnes opět uloví novou hračku s názvem „chlap“…

Pokračování dílu již brzy!

ROZHODNI!
Vymysli, jakou školu (konkrétně obor) Pavel studuje a jak se jmenují jeho dva kamarádi z koleje.
(psát můžeš do komentářů pod článkem)

Text: Eliška R.
––
19.4.2008

HIM-HIM 2 (Vzhůru nohama I) pochází ze Slečna.info, což je internetový magazín pro ženy zaměřený na témata jako móda,kosmetika., styl a wellness.

HOW I MET HIM 1 – Láskolůzr

Abych se představila… Jmenuji se Nina Malinová přezdívaná (jak jinak?) „Malina“. Vyrostla jsem jako jedináček v náručí dvou starostlivých rodičů Malinových v malinké moravské vesničce zvané Třešňová Lhota, která je tak malá, že ji ani nenajdete na mapě. Vlastně není divu, že jsem už po páté třídě doslova utekla do nedalekého většího města, kde jsem začala navštěvovat tamní osmileté gymnázium.

Co se týče mých rodičů, nikdy mi nestáli v cestě, ať už mé plány byly jakékoliv. Máma v Třešňové Lhotě provozuje cukrárnu a vždy věděla, jak mi život osladit. Táta je spíše technicky zaměřený. Pracuje v jedné stavební firmě a i když je doma, neustále něco kutí ve své skromné dílničce vedle garáže, v níž se občas úplně zapomene.

Když jsem nastoupila na gymnázium a stala se žákyní Primy A, seznámila jsem se se svou nejlepší kamarádkou, modrookou blondýnkou Bárou. Chodívaly jsme spolu snad do všech možných kroužků, které existovaly, a byly jsme naprosto nerozdělitelnou dvojkou. Tedy do chvíle, kdy jako septimánka začala chodit s dokonalým oktavánem Pavlem. A právě někdy v této době se můj život začal rozjíždět na plné obrátky. Uvědomila jsem si totiž, že jsem stála na mrtvém bodě nebo jsem se minimálně točila kousek kolem něj. Psal se rok 2003 a maturita mi visela doslova na krku…

„Nechceš u nás zítra přespat? Nemusela bys doma škemrat o zapůjčení toho vašeho rádoby auta,“ zasmála se Bára a omotala si tlustou vlněnou šálu natřikrát kolem krku. Byl dosti chladný podzim a prakticky celý listopad už byla zima jako v lednu.
“Já ti nevím… Nechci vám s Pavlem dělat zase křena.“
“Hele, já ti říkám, že o tohle se vůbec starat nemusíš. Vždyť jsme spolu s Pavlem pořád. Až mám pocit, že tě zanedbávám. Co myslíš?“
“Prosím tě, ani nevíš, jak já ti to přeju,“ sedla jsem si na lavičku a vylovila z batohu balíček orbitek, kterým jsem chtěla přebít onen odpudivý odér po karbenátku ze školní jídelny.

Bára a Pavel byli pár k pohledání. Oba hezcí, chytří, měli bohaté rodiče, bydleli ve stejném, tak akorát velkém městě, takže ani nemuseli pořád někam kvůli čemukoliv jezdit jako já. Pravdou ale zůstává, že jestli jsem jim něco doopravdy záviděla, tak rozhodně jejich úžasný vztah. Já jsme si mohla začít s kýmkoliv a vždy to skončilo ukázkovým fiaskem. Bára byla vždy spíš chladnější a nedostupnější, ale když konečně vycítila „toho pravého“, nechala svým citům volný průběh. A vyšlo jí to! Na jednu stranu jsem byla šťastná, protože byla ona tolik šťastná, ale na druhou stranu jsem si připadala jako totální „láskolůzr“.
Vztah jim vydržel i poté, co Pavel odmaturoval a odešel studovat vysokou školu, která sídlila v městě vzdáleném stovky kilometrů od toho našeho. A nyní připravovali oslavu jejich prvního výročí. Je pochopitelné, že jsem byla na přední příčce seznamu zvaných.

„Ráda bych tě doprovodila k autobusu, ale mám ještě hodně běhání, shánění, nakupování. Představ si, že nikde nemůžu sehnat červené plastové kelímky,“ vysypala na mě Bára tak rychle, že jsem jí skoro nerozuměla. To je celá ona – jakmile je ve stresu, její artikulace se změní v Niagarské vodopády.

„Tak budou bílé, vždyť je to docela jedno, nebo ne?“ culila jsem se a v duchu jsem se řehtala jako kůň. Nikdy jsem neměla pochopení pro puntičkáře. Já jsem vše tak nějak odbyla, aby to bylo oukej, ale nikdy jsem si nedělala hlavu s titěrnými detaily.
“Všechno musí být p-e-r-f-e-k-t-n-í! Nedokážeš si představit, co pro mě ta oslava znamená. Jeden rok – tak dlouho jsem s nikým ještě nebyla. A ty taky ne,“ hodila po mě vítězoslavný pohled.
No to je toho! Kdybych já ten celý rok s nějakým klukem vážně vydržela, ke štěstí by mi ty červené kelímky určitě nesházely. Jen když se tak zamyslím, s Adamem jsem byla celé tři týdny. Rozešli jsme se, protože stihl ulovit jinou. S Radkem jsem se seznámila na koncertě, vypadalo to hodně slibně, ale časem mě začal pokládat za „buranku z buranské Lhoty, která mluví, jí i myslí (a možná dokonce líbá) buransky“. Prostě to nešlo. S Romanem to nebylo slibné dokonce ani na tom začátku. Byl příliš přeinteligentní a kdybych ho chtěla někam vytáhnout, musela bych mu nejdřív rozbít jeho hyper-super-mega-počítač. Pak bych ale přišla o život nejspíš já. O Martinovi, Petrovi, Jirkovi a Petrovi II už ani nemluvím.
Když jsem se probrala ze svých vnitřních úvah, zbyla z Báry jen rozmazaná tečka v dáli. Nevěřícně jsem kroutila hlavou nad její neskutečnou energií. Kvůli několika stupidním kelímkům se hnát napříč městem v takovém nečase?! Schoulila jsem hlavu mezi ramena, aby mi netáhlo na krk. Popravdě byla nejvyšší doba vytáhnout ze skříně loňské huňaté svršky.
Kráčela jsem pochmurnou ulicí s vědomím, že ani doma v té naší „buranské Lhotě“ mě nečeká nic růžovějšího, modřejšího ani červenějšího…

POZOR, I TY MŮŽEŠ ROZHODNOUT, JAK SE BUDE PŘÍBĚH VYVÍJET!
Anketa:
1) Napiš krátký (nejlépe vtipný nebo něčím neobvyklý) příběh o tom, jak se Bára s Pavlem seznámili a dali dohromady.
2) Vymysli název fiktivního města, ve kterém Pavel studuje vysokou školu.
- Psát můžeš přímo sem do komentářů, popř. na email erakova(zavinac)slecna.info.
(nemusíš nutně odpovídat na obě dvě otázky, stačí na jednu, která tě zaujala)

Text: Eliška R.
––
9.4.2008

HIM-HIM 1 (Láskolůzr) pochází ze Slečna.info, což je internetový magazín pro ženy zaměřený na témata jako móda,kosmetika., styl a wellness.

Poslední dobou jsem se zakoukala do amerického seriálu „How I Met Your Mother“ (Jak jsem potkal vaši matku). Jedná se o příběh sympatického a tak trochu nesmělého Teda, který v roce 2030 vypráví svým dvěma dětem o tom, jak se před lety seznámil s jejich mámou. A právě tento příběh mě inspiroval a rozhodla jsem se o malý experiment – napsat příběh mladé dívky, která vám bude vyprávět, jak ona potkala svou velkou láskou. Navíc budete mít možnost i vy samy o vývoji děje rozhodnout. Doufám, že se vám mé povídky budou líbit!

Eliška

How I Met HIM – Jak to všechno „skončilo“?

Křach. Bum. Dup!
Nemůžu uvěřit vlastním uším. Neděle ráno a sousedi si opět nedají pokoj. Chvíli člověk slyší kravál vydávající rozjančená vrtačka pana Dlouhého, následně energické klepání masa paní Dlouhé. Aby toho nebylo málo, ke koncertu rámusu se brzy přidávají i čerstvě probuzené děti Dlouhých, které se rády tahají za vlasy, ječí a celkově jsou asi stejně hlučné jako jejich rodiče. Tolikrát jsem už tyhle tenké panelákové zdi proklínala. Nyní mi však svitá naděje, že odtud konečně vypadnu. Nadobro!
Zuřivě popadnu polštář a snažím se s ním zacpat uši. Absolutně nedokážu pochopit, že onen člověk, který sladce spí přímo vedle mě, neslyší nic a poklidně se utápí ve svých vlastních snech. Přitulím se k němu, protož vůně jeho kůže je jediné, co mě v posledních hektických dnech dovedlo alespoň trochu uklidnit. Přípravy, přípravy, samé přípravy.
Svou svatbu jsem si vždy představovala jako růžovou pohádku, v níž budu princeznou v bílých šatech s dlouhatánskou vlečkou, všichni mě budou obdivovat a já budu nejšťastnější holka pod sluncem.
Ba ne. Svatba je hotové neštěstí! V posledních dnech se nezabývám ničím jiným, protože chci, aby všechno bylo naprosto perfektní. A musím říct, že se mi daří pravý opak! Nestíhám, s mým nastávajícím se minimálně dvakrát za den pohádáme a včera ráno mi vyrašil na bradě obrovský hrbolek. S akné už problémy dávno nemám, ale kdykoliv jsem ve stresu, opět se ty ošklivé hormony přihlásí o slovo. Fuj, doufám, že to do soboty zmizí. Proboha, do soboty!

A jelikož už asi těžko usnu, budu vám nyní povídat, jak jsme se se svým budoucím manžílkem vlastně seznámila…

První díl už brzy na Slečně!
Anketa: Jak se má hlavní hrdinka jmenovat? – své návrhy pište sem do komentářů

Text: Eliška R.
––
5.4.2008

HOW I MET HIM pochází ze Slečna.info, což je internetový magazín pro ženy zaměřený na témata jako móda,kosmetika., styl a wellness.

>>PŘEDCHOZÍ DÍL NAJDEŠ ZDE<<

Muž s nákladním autem

Co teď? Pomyslely jsme si. Nenapadlo nás nic jiného, než se schovat za jednu polici s různým nářadím. Malou škvírkou jsme viděly, že někdo vešel do „sklepa”. Srdce nám bušilo jako o závod. Dýchaly jsme rychleji než jindy, ale přitom tiše, aby nás „houmles” nenašel. Přibližně po deseti minutách odešel, my jsme vylezly z našeho úkrytu a utíkaly pryč, co nám nohy stačily. Rychlostí blesku jsme dorazily na rozcestí, kde jsme se rozloučily a opět šly domů. Další den jsme se sešly jako minulé dny, ale tentokrát už v dopoledních hodinách. Napadlo nás, že když půjdeme zase do toho domu, mohlo by se nám hodit pár věciček jako je mobil, foťák a sklápěcí nožík.

Rozdělily jsme si věci mezi sebou . Ještě jsme si daly oběd a vyšly. Na cestu nám svítilo slunce, ale ten den jsme nešly úzkou cestičkou. Rozhodly jsme se pro cestu, která vedla krajem lesa. Jakmile jsem se přiblížily k domu, Karolína vyndala foťák a udělala pár různých fotek. Martina si hrála s mobilem a pověděla nám, že je něco po jedné hodině. Zrovna jsme se chtěly vydat k domu, když v tom před ním zastavilo nákladní auto. Rychle jsme se schovaly za stromy u lesa a pozorovaly co se bude dít. Řekly jsme Karolíně ať rychle udělá pár fotek. Najednou se otevřely dveře od auta. Vyšel z nich nějaký postarší chlapík. Vůbec nevypadal jako bezdomovec, spíše naopak. Byl oblečený celý v černém, až nám to nahánělo hrůzu. Začal něco vytahovat z náklaďáku. Pořádně jsme na to neviděly, ale nebylo to ani zabalené. Karolína to přiblížila na foťáku a zjistila, že je to mrtvá lesní zvěř. Zamrazilo nás. Počkaly jsme až náklaďák odjede a vyrazily k domu. To byla snad ta největší hloupost co jsme mohly udělat. Když jsme došly, dveře byly odemčené. Rozhodly jsme se jít dovnitř a prozkoumat celý ten dům. Napadlo nás, že tu lesní zvěř schoval asi do sklepa (mrazícího boxu). Raději jsme šly první prozkoumat horní patro domu.Vyšly jsme po vratkých, rozvrzaných schodech a zastavily před prvními dveřmi. Ani jedna z nás neměla odvahu dveře otevřít, proto jsme si daly „kámen, nůžky“. Ten, kdo prohrál, měl jít první. Byla to nečekaně Marťa. Oddychla si a stiskla kliku. Pomalu otevírala „skřípací“ dveře.V pokoji bylo zhasnuto, nevěděly jsme co nás čeká. Mávnutím ruky nám dala Martina pokyn, aby jsme šly dovnitř. Přes špinavá okna prosvítalo trochu světla. To však nestačilo, proto jsme si musely posvítit mobilem. Místnost byla z velké části prázdná. Na podlaze a na poličkách se udržovaly velké vrstvy prachu. „To by mě zajímalo, kdy se taky naposledy uklízelo,“ řekla Katka. Naproti nám stála velká police. Moc jsme na ni neviděly, proto jsme se vydaly směrem k ní. Myslely jsme, že na ní najdeme něco zajímavého, co by se nám mohlo hodit. Po desetiminutovém hledání jsme chtěly odejít, když v tom si Karolína všimla, že se něco na poličce leskne …

Pokračování příště!

Foto i text: čtenářky

Pohádka života a smrti 2 pochází ze Slečna.info, což je internetový magazín pro ženy zaměřený na témata jako móda,kosmetika., styl a wellness.

JAK TO ZAČALO… 

Jednou nás napadlo, že bychom mohly někam zajít, ale kino nebo pochůzky po městě jsme neměly na mysli. Lákal nás jeden starý dům na poli nedaleko lesa. Než byste řekli jediné slovo, my už byly na cestě. Šly jsme přes koleje, u kterých se ve tmě houpala lampa sem a tam. Hrůzu nám to však nenahnalo. Pokračovaly jsme dál v cestě. Z dálky byl slyšet štěkot psů , ale po lidském hlasu, který jsme nevydaly my, ani slechu. Byla už vcelku tma, že se dalo vidět sotva na krok, který zanechával stopy v blátě a zbytku sněhu. Z dálky se blížil starý cihlový dům, ke kterému vedla cestička. Napadlo nás jít po ní. Čím dál víc se stmívalo a hodiny běžely…

Jelikož cestička nebyla moc široká, musely jsme jít za sebou. Po delší době jsme stály u velikého domu, který měl místo oken mříže, na nich byl poprašek sněhu a prachu. Kolem byl jen les a pole, po němž vedla „naše“ cestička. Dříve, než jsme se stačily pořádně porozhlédnout, zazvonil Katce telefon. Volala její maminka, že má jít domů. Naposledy jsme se podívaly na cihlový dům a vracely se po cestičce domů. Domluvily jsme se, že se k tomu domu vydáme zítra znovu.

Když jsme se domluvily, tak jsme také udělaly. Následující den jsme si daly s holkami sraz u jedné z nás. Bylo sice teprve něco málo po páté hodině odpolední, ale venku už se stmívalo. To nás ovšem neodlákalo! Domluvily jsme se s rodiči, že přijedeme domů později a vyrazily. Když jsme se blížily k polní cestičce, měly jsme pocit, jako by se mělo něco stát. Došly jsme tedy rychlým tempem k domu. Najednou začal foukat slaboučký větřík. Připadalo nám, že nám někdo dával znamení, že tam nemáme co dělat. Nevšímaly jsme si toho. Jedna z nás se podívala na hodinky a zjistila, že jsme šly dobrou hodinu. Na chvíli jsme se posadily na studenou zem, abychom promyslely, co dál. Než jsme na něco přišly uběhlo dalších 40 minut.

Do teď nevíme proč jsme se tak rozhodly, ale vylezly jsme na střechu toho domu. Seděly jsme u komínu a v tom jsme někoho uviděly. Když přišel blíž, poznaly jsme, že je to houmlesák. Strašlivě jsme zaječely. Uslyšel to a podíval se směrem k nám. Bylo už pozdě, takže nás nebylo v té tmě vidět. Potichu jsme slezly a šly domů. Toho dne jsme radši do domu nešly, kvůli zlému tušení.
Nadcházející den jsme si naplánovaly tak, že vyjdeme už kolem třetí hodiny. Sluneční paprsky svítily po celém poli, zbytek sněhu tál a bláta přibývalo. Jakmile jsme dorazily k domu, zdál se nám ještě víc opuštěnější než předtím. Martina byla velmi odvážná, a tak se rozhodla, že nakoukne přes okenní mříž do domu. Po chvíli promluvila: „Vypadá to, že tam nikdo není“. Tak jsme neváhaly a kráčely si to přímo ke dveřím. Dveře se samy otevřely spolu se skřípavým zvukem. V tu chvíli nás zamrazilo.

Zvědavost nám však nedala a už jsme stály uvnitř. Kolem nás byly samé pavučiny, zrezivělé staré věci. Bylo tam dusno a kdyby byl někdo alergický na prach, byl by s ním ámen. Z tohoto pokoje vedly schody nahoru i dolů. Ty dolů vedly asi do sklepa. Toho jsme se trochu bály, tak jsme šly po schodech nahoru. Než jsme je stačily vyjít, uslyšely jsme mužský hlas a hned nás napadlo, že to bude bezdomovec. Bez jediného slova jsme sešly po schodech ke sklepu. Byla to asi ta největší hloupost co jsme mohly udělat. Nebyl to totiž vůbec sklep, ale velký mrazící box s mnoha těly mrtvé lesní zvěře a několika dveřmi, které šly otevřít jen z venku.Byli jsme doslova v pasti …

Pokračování příště.

Text i foto: čtenářky

Pohádka života a smrti … pochází ze Slečna.info, což je internetový magazín pro ženy zaměřený na témata jako móda,kosmetika., styl a wellness.