Už dlouho se tady neobjevil žádný můj článek. Tenhle krátký příspěvek píšu jako vysvětlení všem čtenářkám a zároveň bych chtěla, aby si každý z něj něco odnesl.

Začalo to klasicky zkouškovým obdobím, kdy pijete jedno kafe za druhým, při usínání se vám honí hlavou definice marketingu, managementu a ze stresu jste nervózní i na svého psa. Protože naše škola má takový prapodivný systém, plynule jsem přešla do učení na státnice z ekonomie. A zároveň dodělávala ještě nějaké resty ohledně jiných předmětů. I když jsem si myslela, že je to ten největší stres, nebylo to tak.

Týden před státnicemi se mi zabil kamarád v autě. Nejdříve nevěříte, potom už jen brečíte a napadají vás miliony „kdyby“. Moje učení šlo do háje a na sídlišti, kde bydlím, se pro mě zastavil čas. Den před státnicemi pohřeb. Následný zapíjení žalu, nevyspalost, stres a státnice.  Nakonec jsem je udělala zázrakem a s největším štěstím za 3.

Po týdnu přišla další nečekaná rána. Další kluk, kterého jsem znala, se zabil na motorce. V tu chvíli už jsem nechápala nic. Další zapíjení žalu. Cestou autobusem do školy míjím dvě místa plné květin, svíček a věnců. Od té doby jsem spoustu věcí přehodnotila. Jaký kraviny a malichernosti jsem řešila. Spousta věcí se najednou zdají jako prkotiny.

Takže, milé Slečny, nepíšu tohle jako stokrát omleté klišé, ale jako rada, kterou se chci řídit, a vy to zkuste také: Neřešte malichernosti typu „mám tlustý stehna“. Každý den si udělejte něčím radost – co třeba čokoládová masáž nebo lenošení v parku s kafem a knížkou.?

A hlavně nezapomínejte na své přátele. I když nevíte, kde vám hlava stojí, a měly byste třeba uklízet, udělejte si na ně čas. Mít kolem sebe dobré kamarády je k nezaplacení víc než naklizený pokoj a naleštěné poličky.

Přeji krásné léto všem,
Kristýna

Konec s malichernostmi? pochází ze Slečna.info, což je internetový magazín pro ženy zaměřený na témata jako móda, lifestyle a kosmetika.

Sotva jsem zavřela oči, už zvoní. Budík. Vstávám. Že jsem vzhůru, namalovaná a nasnídaná si uvědomuju až cestou na trajf. Teda vlastně na trolejbus. Prší. Zrovna jsem si vyleštila brýle. Fouká. Nemám šálu. Plesk! Dobře mířená kapka mi přistála za krkem a já se můžu zbláznit. Dobrá, už jenom pár metrů.

Za chvíli pojede. Musí. Dělej, bude osum. No tak. Pohni. Kde jsi? Sotva se ukryju před obrovskými studenými kapkami v podloubí u zastávky a na chvíli se zastavím, dostihnou mě neodbytné myšlenky. To zase byla noc. Do postele jsem šla v pět, vstávala v sedm. Náročná noc. A den. Život...

Zase jsme se včera pohádali. Jako každý den. Nebo obden, občas se nebavíme vůbec, takže není důvod k boji. A protože slova „už se nevracej“ beru vážně, ze školy jsem se včera už nevrátila. Naštěstí. Strávila jsem – v rámci možností – příjemné odpoledne, večer, noc i ráno. Mít dobrého kamaráda je k nezaplacení. A když má velkou knihovnu a dva správně střelené spolubydlící, není co řešit. Pominu-li své půlnoční nervové zhroucení, které si vyžádalo nepočítaně papírových ubrousků všech možných barev, byl to fajn večer. I když trochu melancholický. Či maniodepresivní, říkejte si tomu, jak chcete. Ale byl s domácí medovinou, Banksym a žonglovacími míčky. Fajn noc. A ráno. Až na ten návrat domů…

Kuchyň jako po výbuchu bomby, všude skleničky, lahve, jídlo, talíře… Co se to tady sakra dělo…? Slavili, že už se nevrátím? A proč mi psali, že mám přijít? A proč jsem se vlastně vrátila? Všude dobře, tak co tady…

Ráno bolí. Hlava taky. Trajf nikde… Kolem projela houkající fabia Dopravního dispečinku. Že by havárka? A jak se dostanu do práce? Já nechci jít pěšky – nemůžu ani donutit vlastní víčka, aby se přestaly samovolně zavírat. Nepřijede. Je to jasný. Je konec. Konec. Všechno špatně. Připadám si jako debil. Je tohleto existenciální okamžik? Ten, kdy popřu existenci boha, v kterého stejně nevěřím, a uvědomím si svou osamocenost na světě? Okamžik, kdy poznám, že jsem izolovaná od společnosti? Od všeho? Jsem jenom já. Já a nikdo jiný. Nikdo jiný. Jsem sama. Chci být sama. Vlastně ne tak úplně…

Proč byl ráno poblitý záchod?

Prý jsem odsouzena ke svobodě. Pořád si musím z něčeho vybírat. A já si tak nerada vybírám. Chci všechno, nebo nic. Momentálně spíš to nic. Nasedám do trolejbusu a jedu do práce. Spím. Jdu na oběd, do školy. Spím. Jdu domů-nedomů, spím. Večer vstanu a odcházím jinam. Už tady nebudu spát. Vím přece, co chci.

Text: Jitka
Foto: 123rf.com

Zastávkový existencialismus pochází ze Slečna.info, což je internetový magazín pro ženy zaměřený na témata jako móda, lifestyle a kosmetika.

Cukrář a slečna s velkým srdcem

„Vyučil jsem se cukrářem,“ začíná svůj příběh pan Antonín, „už během studia jsem vypomáhal v menší cukrárně přímo na náměstí. Mistr byl se mnou spokojený, takže jsem tam po škole nastoupil. To bylo někdy před rokem 1938. K nám na krám chodívala jedna pěkná slečna. Občas jsme spolu prohodili pár slov, ale nic závažného. Pak začala válka a byl jsem povolaný do pracovního tábora pro budovatelskou činnost, nebo jak se to jmenovalo. Takže jsem prostě jednoho dne už do cukrárny nepřišel.“
„Chodívala jsem do jedné cukrárny na náměstí, kde se mi líbil pomocný cukrář. Jednou jsem ale přišla a on tam nebyl. Začala jsem se vyptávat, co se s ním stalo. Mistr mi řekl, že má odjet do pracovního tábora. Celkem mne to zaskočilo. Ani nevím proč, hned jsem věděla, že něco musím udělat. Šla jsem, tedy skoro běžela, za otcem, který v té době dělal u drah a prosila ho, aby mu pomohl se k drahám dostat, aby nemusel k těm mladým budovatelům. Nakonec to nějak vyšlo. Sehnala jsem od mistra jeho adresu a ještě to odpoledne bylo vše vyřešené.“ Pokračuje v příběhu paní Jiřina.
„Úplně jsem nechápal, kde se v té vlastně úplně cizí slečně vzalo tolik dobroty. Pozval jsem ji na procházku. A od té doby jsme se začali potkávat více, prostě jsme spolu chodili, jak se říká dneska. Pak nám do naší lásky zasáhla další rána. Jiřinčini rodiče byli posláni do koncentračního tábora. Oba tam zemřeli. Zůstala sama. Věděl jsem, že nadešel čas, abych pro ni udělal zase něco já. Sama by to určitě nezvládla. Do půl roku jsme byli svoji a v našem novém pokoji. Během války si totiž nebylo možno dopřát luxusu celého bytu, nebo domu. Nějak jsme přežili válku, pak začali pracovat sami na sobě a na budování vlastního domova, ale bylo to těžké. Zvládli jsme však válkyu, komunisty, krize i okupace.“
„Naše láska nebyla na první pohled a možná vám ani nepřijde moc romantická, nebo všelijaká. Možná jsme v té době hledali něco jiného. Nečekala jsem prince na bílém koni, bylo mi jasné, že si svoje místo na světě budeme muset  vydobýt sami, že nám nic shůry dáno nebude, dodala paní Jiřina.
Manželé Antonín a Jiřina jsou od roku 1942. Mají dvě děti, syna a dceru, pět vnoučat a čtyři pravnoučata. Za tři roky spolu oslaví platinovou svatbu.

Politický vězeň, ta nejlepší partie

„V roce 1939 jsem uprchl do Polska, z Polska do Ruska a pak jsem se dostal až do Anglie. Byl jsem parašutista u anglického letectva, později tankista ve válce v Africe. Bojoval jsem u Tobruku, to by teď mladí mohli znát, když o tom byl natočený ten film. Když jsem se vrátil domů, nečekalo mne nic dobrého. Roku 1949 jsem mašíroval od večeře rovnou do dolů v Jáchymově, kde jsem byl až do roku 1953. Novému režimu jsem jakožto bývalý voják bojující na Západě byl pro komunisty nežádoucím. A právě tam jsem poznal kamaráda, který bydlel na Ostravsku. Jel jsem ho  v roce 1953 navštívit,“ vyprávěl vždy hrdě pan Jindřich.
„Jela jsem z práce autobusem. Vystoupila na své zastávce. Tam mne oslovil vysoký mladý muž, jestli náhodou nevím, kde je křižovatka nazývaná  U kříže. Ukázala jsem mu správný směr a šla klidně domů. O tři dny později jsem šla k přátelům na karty, ostatně jako každou neděli. Jaké bylo moje překvapení, když jsem mezi známými karbaníky zaregistrovala onoho pana neznámého z autobusu. Pěkně jsme si poklábosili a později mě samozřejmě doprovodil domů. Byl velice galantní, narozdíl od chlapců z naší vesnice se o nic nepokoušel. Možná proto, že byl jiný, jsem neodmítla pozvání na výlet do Valašského Meziříčí,“ pokračuje paní Jarmilka.
„Pak už to šlo ráz na ráz. S Jaruškou jsme si padli do noty a brali jsme se po půlroční známosti. Divím se, že mě coby politického vězně vůbec chtěla! Měl jsem velice omezený měsíční příjem, byl jsem vyřazen ze společenského života, nesměl jsem ani volit (teď si říkám zaplaťpánbůh!), takže s tím plynuly jen samé potíže. Naši dceru pak nechtěli ani přijmout na vysokou školu.“
„Ale taky jsme to nějak zvládli. Ono se prostě musí chtít. A  nejen lomit rukama!“
Manželství uzavřeli v roce 1955. V roce 1957 se jim narodila dcera, která je dnes velmi úspěšnou lékařkou. Pan Jindřich zemřel v roce 1991 na potíže přetrvávající díky věznění v Jáchymově. Paní Jarmilka však chtěla, aby byl celý příběh psán v přímé řeči pro větší autentičnost a také proto, že pan Jindra nikdy z jejího života doopravdy nezmizel.

Zrcátko lásky

„Protože jsem nikdy nic nestíhala, o poslední úpravy a líčení jsemse starala vždy až v autobuse. Maminka mi k patnáctým narozeninám dala moc pěkné zrcátko, bylo ručně vyřezávané, dalo se otevírat a uvnitř jsem měla svou fotografii. Jednou mi však zrcátko vytrhl nějaký mladý muž a utíkal s ním z autobusu pryč. Od vidění jsme ho znala. Bydlel ve stejném městečku. Celkem mě to dopálilo a hodlala jsem si na něj počíhat.“
„V autobuse s námi jezdila jedna slečna fintilka, jak jsme jí s kamarády říkali. Jednou jsem se nechal vyburcovat a přesně v zastávce jsem jí zrcátko vytrhl a utíkal s ním pryč. Až později jsem si všimnul, jaké bylo pěkné a jak pěkná je i daná slečna. O víkendu se šlo samozřejmě na tancovačku. Co čert nechtěl, Marta tam stála v hloučku děvčat. Hned na mne začala volat: „Pane Zdenku, pojďte sem.“ Kluci se mohli potrhat smíchy, ale co jsem měl dělat? Hned na mne spustila, že to zrcátko prostě chce, že jsem nevychovaný mamlas a kdesi cosi. Tak jsem jí koupil růžovku a indiánka. To ji celkem uklidnilo. Zatancovali jsme si, já ji odprovodil domů a slíbil jí, že jí zrcátko v pondělí ráno v autobuse vrátím.“
„To mi taky vrátil. Ale pak se choval… hm, hm. No, nemožně se choval. Jednou se ke mně měl, pak zase ne. A já chtěla vědět, jak na tom jsem,“ krčila rameny paní Marta.  „Takové handrkování totiž trvalo více než půl roku. Ale nahrála mi do karet svatba mojí sestřenice, na kterou jsem měla jít za družičku. Jako partnera jsem si vybrala jednoh chlapce, který kolem mě dlouho slídil, ale já ho nechtěla. Schválně jsem poprosila sestřenici, aby průvod šel kolem domu Zdenka, aby mne viděl s jiným. Taky že viděl. Jen co prošel průvod, uslyšela jsem jak kolem jede na motocyklu. A zběsile na mne posunkoval. Já dělala, že nic. Musel si, chlapeček, počkat, než skončí obřad. Čekal na mě a řekl jen, že se další den staví. Stavil – s pugétem růží a prstenem! To máte tak, když se chlap neumí vyjádřit, je třeba ho k tomu popostrčit.“
Zdenek a Marta měli svatbu roku 1951. O rok později se jim narodila dcera a v roce 1959 přibyl také syn. Do dnešního dne jsou vášniví cestovatelé a domácí kutilové. A to zrcátko, mimochodem, si schovávají doma dodnes!

Text: Terezka

Padesát let lásky pochází ze Slečna.info, což je internetový magazín pro ženy zaměřený na témata jako móda, lifestyle a kosmetika.

Ze všechno nejdřív – zkouškové. Po příletu z Norska se na mě vrhla tato epidemie jako mor a nepustila se. Hned po první zkoušce jsem schytala chřipku a léčila se dlouhé dva týdny – tedy i s učením na zkoušku druhou. No prostě paráda. Nevím, jestli to bylo chřipkou nebo neustálou euforií z návštěvy Norska, ale podařilo se mi všemi úskalími testových otázek proklouznout jak štice a všechno napsat na první pokus. Dost ale chlubení, je tady nový semestr, takže se začná zase od nuly. Teda, spíš od mínusu, protože i nula se musí zasloužit!

Opět jsem začala s posilovnou a také s prací a přípravou do školy, hlavně co se psané bakalářky týče. Prostě jsem se vrátila do vyjetých kolejí všedních dní, které se snažím osladit si občasnými nákupy, karamelovými větrníčky a dlouhými smskami s Adim – ty jsou teda sladčí než ty větrníky, ale na druhou stranu, dobrá šlehačka je dobrá šlehačka :-)

Připadá snad někomu můj život nudný? Mě občas taky, hlavně když mě sužuje PMS ze všech stran, venku sněží a horká vana s voňavou pěnou je jen vysněná idea. Na druhou stranu, nemůže být každý týden nebo měsíc v životě nijak přelomový. Tyto týdny byly zasvěceny především přežití zkoušek a času do Adiho příletu, takže se není čemu divit, že nejsou nijak zvlášť záživné. Co víc, když se blížil Valentýn a všude kolem se to hemžilo srdíčky, nápisy I love you a roztomiloučkými postavičkami nebo medvídky, snažila jsem se sportovat a pracovat o to víc, abych nevnímala tu otupující bolest, že nemůžu být s tím, pro koho už měsíc schovávám dárek.

Zrovna dneska jsem se snažila povzbudit svoji single kamarádku. Říkala mi, že už to pomalu s klukama vzdává, že ji nikdo nechce… Snažila jsem se jí ukázat život z té druhé perspektivy – když jsi single, můžeš se rozhodovat nezávisle na druhém, především v tom, kde budeš trávit prázdniny nebo jakou školu a kam půjdeš studovat. Já osobně mám problém geografický a distanční, moje spolužačka zase často řeší věkový a rodinný. Při svých vlastních životních rozhodnutích nemyslíme jen na svoje blaho, ale především na ty naše chlapy. Na druhou stranu, občas máme koho držet za ruku nebo nám někdo řekne, že nám to sluší, i když usneme s mokrou hlavou a ráno je čarodějnice Velmíra proti nám jako Miss World. Ono má všechno svoje pro a proti, ale proč naříkat nad jednou částí? Většinou nikdo nevidí tu druhou stranu mince, a to je začátek depresí, hádek a špatných nálad. Je to jako bludný kruh, ze kterého je těžké se dostat – buď litujete, že jste single, nebo byste občas uvítali být single.

Co říci závěrem? Je to docela složité. Myslím, že by si každý měl vážit stavu, ve kterém se právě nachází – a pokud se nenachází, tak si aspoň užívat život. V sobotu byl v televizi film Poslední prázdniny, a přestože podle mě šlo o další „americkou slátaninu“, závěr byl téměř dokonalý – užít si každý den, jako by byl poslední. No, to by byl asi i můj závěr, protože lépe to snad ani vystihnout nemůžu. Hezký den!

Text: Kača M.

Deník „slaměné vdovy“ XY. pochází ze Slečna.info, což je internetový magazín pro ženy zaměřený na témata jako móda, lifestyle a kosmetika.

Bylo to určitě zvláštní – myslím být na Vánoce poprvé bez rodičů, poprvé bez taťkovy památeční věty u štědrovečerní večeře: „Tak ať se tady příští rok zase všichni sejdeme ve stejném počtu!“ a také poprvé s klukem, který bude jednou mým manželem (no dobře, všechno je jednou poprvé a jsem už velká holka, ale stejně jsem při bramborovém salátu trošku natahovala). Na druhou stranu se mi líbilo tvořit si pomalu vlastní „tradice“ – i když hodně převzaté od našich. Dělala jsem salát den dopředu a v množství, které nám stačilo až do neděle, zdobila jsem NÁŠ stůl a po večeři jsme se dívali na americké komedie. Na druhou stranu za ten pocit, když jsem usínala v Adiho náruči a když jsem se mohla kdykoli otočit a vlepit mu mlaskavou pusu na čelo nebo nos, za tohle to všechno stálo!

Hodně jsem přemýšlela, jak to vlastně bude, je a bylo. Začali jsme spolu chodit před rokem a pár týdny, zasnoubili se před třemi měsíci (panebože, už tři měsíce nosím prstýnek!!!) a vzali bychom se nejraději v létě. A co dál? Přelomil se rok a to mě nutilo zamyslet se nad vším možným i nemožným. Vím, že dál bude škola (minimálně do června), dál budu pracovat a dál budu sportovat… Ale co bude s námi? V březnu máme jet s mými rodiči do Švýcarska, na Velikonoce bych měla letět do Norska a pak v létě do Rumunska navštívit jeho rodiče (mimochodem – byla jsem přesvědčena stoupnout si před webkameru a zamávat jim). Ale bude Adimu stačit vidět se jednou za dva měsíce? Bude to stačit mě? Nikdy jsem nepochybovala o tom, že to zvládneme, prostě jsem se rozhodla, že ano. Ale teď v novém roce se najednou začínám trošku bát… Je toho tolik, co chci já pro sebe, ale taky tolik, co chci pro nás dva a začínám si být nejistá v kramflících.

Pokud bych měla shrnout ty dosavadní dva týdny tady, v Adiho pokoji a v Norsku, tak byly suprové. Nejen, že jsme společně stěhovali a uklízeli jeho pokoj (konečně se našel větší bordelář než já!), ale taky jsme byli oba dva silně nachlazení, takže jsme se museli většinu času obejít bez intimností a líbání (což bylo hodně těžké). Chodili jsme po obchodech a nakupovali a utráceli za hromadu nepotřebných věcí (nepotřebných pro něj, ale já tu garderobu obměňovat prostě musím) a jednoduše byli spolu.

Při novoročním přípitku jsme stáli venku na ulici, sněžilo na nás a kolem nás všude lítaly rachejtle a tančili Norové. Bylo to nádherné, dívat se na ohňostroj, popíjet dětské šampaňské a držet se spolu za ruce! Taky jsem si dala předsevzetí o nás dvou, o škole a práci… Nebudu ho zveřejňovat, jen budu doufat, že se vyplní a že všechno bude ještě lepší než dosud. Vlastně – a proč by nemělo být? Právě mě napadlo, že to bude jen takové, jaké si to uděláme my dva, že nikdo jiný nám nemůže ani pomoct ani to pokazit. My-to-zvládneme!

Text: Kača M.

Deník „slaměné vdovy“ VII. pochází ze Slečna.info, což je internetový magazín pro ženy zaměřený na témata jako móda, lifestyle a kosmetika.

Určitě pro čtenářky zajímavější věcí bude zpráva, že jsem dostala možnost navrhovat taneční šaty na latinsko-americké a standardní tance pro jeden vyhlášený zlínský klub. Z původně jedné tanečnice se můj „týmeček“ zákaznic rozrostl na čtyři dívky, každá se specifickými nároky a přáními. Kreslení a vymýšlení se mi ještě nikdy tak nelíbilo! Nad skicami jsem trávila hodiny a hodiny, stejně tolik času jsem prochatovala na ICQ při řešení barev a délky sukní. Zaměstnávala jsem ruce i hlavu najednou a snažila se nemyslet na to, jak daleko je 21.prosinec, kdy pojedu do Prahy a následně poletím do Osla. Osmero šatů je hotovo, alespoň na papíře, a teď se budu snažit soustředit se na jejich zrealizování, nazdobení a podobně. Dobře, přiznávám, že často představy holek přizpůsobuji svým nápadům, ale vycházíme spolu v pohodě. Docela se mi líbilo potkávat nové holky s koníčkem, který se mi vždy líbil, ale k němuž určitě nemám vlohy. Někdy v únoru by měly být šaty hotové, snad se mi podaří dát vám sem i fotky!

S navrhováním tanečních šatů souvisí jeden velký zážitek – poprvé v životě jsem byla na soutěži v tancích, celý den jsem se dívala na krásně elegantní tanečnice na podpatcích a v krásných šatech (no dobře, některé byly krásné, jiné normál a většina docela hrozných, ale to je můj osobní názor), a taky na vypracovaná pozadí jejich partnerů :-P Byl to docela zajímavý zážitek, netradiční  a hlavně nový. Vzhledem k tomu, že jsem týden předem byla na závodech v aerobiku, na které jsem zvyklá, měla jsem zajímavé srovnání – atmosféra byla více komornější a občas jsem už byla znuděná neustálý opakováním se šatů (to víte, pět tanců, první kolo – semifinále – finále). Ale moc se mi líbilo, že je to zase něco úplně jiného.

Nechápu, jednu věc. Jak je možné, že doma mi Adrian chybí víc než na Kypru? Alespoň moje pocity jsou tady jakoby intenzivnější a hlubší. V létě jsme byli vzdálení asi 4000km, teď bojujeme „jen“ s 2500km ale všechno je daleko horší. Nevím, jestli je to zasnoubením, prstýnkem na ruce nebo tím, že spolu budeme až na Vánoce, ale můj miláček mi chybí daleko víc než kdy před tím. Když usínám, v manželské posteli o rozměrech 180 x 200cm, představuji si, jak mě drží v náruči a na dobrou noc mě políbí do vlasů a jak se během noci probudím jeho chrápáním. Ale nejsme zase u nezáživného popisování pocitů?

Začala jsem docela poctivě sportovat – aerobik, jízda na kole, posilovna, badminton. Snažím se zbavit energie, jak se dá a unavit tělo i mysl fyzickou námahou… Smůla, že po každé hodině mám paradoxně víc a víc energie a díky endorfinům i chuť dál pracovat do školy. Proč mi to vadí? Protože jsem tak trochu doufala, že když budu hodně sportovat, unavím se a nebudu mít energii na přemýšlení o Adim. Nepovedlo se, ale stejně budu sportovat dál!

Text: Kača M.

Deník „Slaměné vdovy“ VII. pochází ze Slečna.info, což je internetový magazín pro ženy zaměřený na témata jako móda, lifestyle a kosmetika.

Nejdůležitější zprávou pro všechny pravidelné čtenářky asi je fakt, že jsem se vrátila z Kypru domů. Po dlouhých měsících v cizině jsem si začala pomaličku zvykat na všudypřítomnou češtinu a ve svém novém pokojíčku jsem se zabydlela rychlostí blesku. Komu by taky dělalo problémy zařídit si pokoj podle svého :-) Na druhou stranu mi nezbývalo, než se zabydlet v poklusu, tři dny po mém příjezdu do vlasti totiž měl přijet Adi. Ano, můj milovaný přítel si skutečně koupil letenku a rozhodl se poznat mé rodiče, rodiště a okolí. A nutno přiznat, že se zabydlel ještě rychleji než já – zapojit počítač do zásuvky a naklapat kód bezdrátové internetové sítě zabere asi deset minut a ještě u toho ještě stíhal ujídat z mojí bonboniéry.

Další – neméně důležitou zprávou je jiný fakt… Začala jsem zase chodit do školy!! Pro někoho naprosto banální záležitost, pro mě vysvobození z práce v restauraci :-) Znovu-skamaráďování se spolužačkami, vyprávění zážitků a novinek zabralo víc než týden. Prostě klasické holky! A co víc, celé dva týdny jsem měla Adiho doma. Snaha zajistit mu co nejvíce zážitků a věnovat se mu víc než hodně mi zabrala všechen volný čas. Stálo to ale za to!! Ukazovala jsem mu město, vysvětlovala historii, vzala ho do Zoo Lešná (prohlásil, že mezi opicemi by mu to fakt slušelo, a když pak zařval lev tak se velice rychle dekoval co nejdál od výběhu). Měli jsme občas hádku a pak sladké usmiřování, zažili jsme horké i romantické chvilky a jedenáct dní uběhlo rychleji než jak kdysi Concorde lítal z Ameriky. Zamilovala jsem se do své příšerky ještě víc a vážím si ho za všechny absolvované návštěvy rodičů nebo prarodičů.

Pak však přišlo loučení… Na letišti jsem probrečela balíček papírových kapesníků a druhý cestou na nádraží. Než jsem se zklidnila natolik, aby se mi netřásl hlas, uběhly dvě hodiny, a pak jsem stejně do telefonu s mamkou mluvila víc než plačtivě. Náladu mi však zvedá fakt, že na 21. prosince mám letenku přímo do Osla! První Vánoce ve svém životě budu trávit mimo kruh rodinný, což mi trošku nahání husí kůži. Na druhou stranu si musím zvykat, ne navždycky budu malou holčičkou nebo větší slečnou čekající na zazvonění zvonečku při úklidu nádobí po večeři. Takže přemýšlím, jak si co nejvíce zkrátit čas do Vánoc.

Samozřejmě zase přišlo na psaní deníčku. Stejně jako na Kypru se budu vypisovat ze svých pocitů a zážitků, chtěla bych sdílet svůj smutek po svojí příšerce i radost s každou dobrou zprávou. Je spousta lidí, kteří nám nevěří a myslí si, že jsem naivní, když chci udržet vztah na dálku. Je spousta případů z mého okolí, kde to nefunguje. My jsme se rozhodli postavit se všemu a všem a dokázat, že to tak může fungovat. Tak nám držte palce!

Text:Kača M.

Deník „slaměné vdovy“ VI. …a jak to bylo dál pochází ze Slečna.info, což je internetový magazín pro ženy zaměřený na témata jako móda, lifestyle a kosmetika.

Středa, 20.srpna

Smutně se dívám na datum v kalendáři. Devět měsíců… doba teoreticky strašně krátká na nějaké velké rozhodování, na druhou stranu dostatečně dlouhá na to, abych někoho dobře poznala. Celý den vzpomínám na naše začátky, na společné bydlení v Norsku nebo procházky po měsícem zalité pláži tady na Kypru. Na všechny možné výrazy Adrianovy tváře a na jeho vtípky na moji adresu. Tak nějak si uvědomuji, že mezi námi není jen slepé pobláznění, ale už opravdový cit, který jsme si vypěstovali od semínka jako vzácnou lilii a teď je na nás o něj správně pečovat. Hodně jsem přemýšlela, jak to bude dál, jak budeme zvládat odloučení, a neubránila jsem se pochybnostem. Jenže večer mi miláček zavolal a všechny chmury byly pryč. S ním jsem si jistá, že všechno bude v pořádku, nic se nepokazí… Asi zním pateticky až naivně, ale ona je to zatím stále pravda… Díky bohu!

Čtvrtek, 21.srpna

V noci se mi zdál strašidelný sen. Byli jsme na moři, na lodi. Přepadli nás nějací piráti (bohužel ne s kapitánem Sparrowem v čele) a Adiho hodili do vody, protože věděli, že neumí plavat. Mě nezbylo nic jiného než sledovat, jak bojuje o život a pomalu se potápí pod hladinu… I po probuzení jsem cítila tu bezmoc a zoufalost a strach. Byla jsem příšerně vyděšená, a ačkoli bylo hodně po půlnoci, chtěla jsem okamžitě Adimu volat, jestli je v pořádku. Strach o někoho blízkého je horší než strach o sebe samu. Na svoje bezpečí a pohodlí nemyslíš, když se někomu dalšímu, tobě drahému, má něco stát nebo se něco děje. Proč? Přemýšlela jsem nad důvodem, ale na nic jsem nepřišla… Raději jsem pevně objala oba plyšové pejsky a snažila se myslet na něco krásného. Já s Adrianem na pláži, slunce, moře…

Pátek, 22.srpna (a taky víkend v restauraci, už předposlední)

Od pátečního rána nemáme internet. Nadávala jsem, spílala všemu možnému, ale nic naplat, ta zázračná šťávička do mého laptopu prostě nešla. A to jsem ještě chtěla napsat, jak strašně moc mi ta moje příšerka chybí!! Sbalila jsem se a šla na pláž s tím, že výpadek bude do večera opravený, a tudíž si před spaním pošleme přání sladkých snů. Ale ouha!! Internet nejde ani večer, ani v sobotu a neděli, takže jediné spojení s Adim je přes mobilní telefon. Uvědomila jsem si svoji psychickou závislost na připojení k síti. Nejde jen o momentální stav, všimla jsem si toho už v Norsku, že internet se pro mě stal jediným způsobem, jak být v kontaktu s kamarády a rodinou, se světem kolem a hlavně s děním v republice. Doma je odpojení od netu sice nepříjemné, ale máš stále možnost poslat sms, podívat se na zprávy nebo zapnout rádio, když chceš vědět, co se děje. Ale co v cizině?

Na druhou stranu, Adi nehleděl na peníze a každý den volal, posílal zprávy a kontroloval, kdy chodím spát a jak moc pracuju. Je čím dál sladší, až se mi zdá neuvěřitelné, že i po měsíci odloučení náš vztah nijak neochladnul, ba naopak. Měsíc… Třicet nebo kolik dnů a stejně tolik nocí. Viděli jsme úplněk i nov a počítali od prvního dne až téměř po konec. Vydrželi jsme první, nejtěžší měsíc a navíc to vypadá, že v říjnu bude moct přijet a být se mnou. Najednou se celý svět zdá barevnější, veselejší a lepší. I přes všechny řeči holek v restauraci, jak se vzdáleností a časem láska opadá. Fakt kamarádky, podpoří v každé situaci!!

V neděli večer jsem dostala dvě nádherné smsky. U první jsem slzy ještě jakž takž zadržela, ale druhá mě dostala se vším všudy. Rozbrečela jsem se jako želva po svém miláčkovi, po jeho náruči a bříšku, na kterém tak ráda spím. Rozbrečela jsem se kvůli samotě a vzdálenosti, kvůli stejné bezmoci jako jsem cítila tehdy v noci při své noční můře. Brečela jsem kvůli všem těm dnům bez Adiho a pro všechny ty nadcházející dny bez jeho úsměvu. Nebrečela jsem dlouho, asi pět minut, ale celou tu dobu se mi v hlavě honilo jen jedno jméno – Adrian. Ten kluk se mi vpil pod kůži, smíchal se s mojí krví a teď koluje mými žilami. Myšlenky na něj dotírají v každou denní nebo noční dobu, bez přestávky. Miluju ho…

Pondělí, 25. srpna

Přemýšlím. Ne nad nesmrtelností chrousta nebo koupí už šestého páru botiček, jak by se z mého výrazu tváře mohlo zdát, ale nad téměř seriózním tématem. Je vůbec možné změřit lásku? Nebo nějaký cit? Zvážit, ohraničit nebo jakkoli vyměřit její velikost? Tato otázka mě napadla docela náhodou – když totiž končím telefonát s Adim tak se většinou dohadujeme, kdo miluje toho druhého víc a navzájem přirovnáváme svoji lásku k hloubce oceánu nebo rozsáhlosti vesmíru. „Já tě miluju víc,“ a jeho odpověď: „To není možné, já tě miluju nejvíc.“Jak ale skutečně něco takového změřit? Dá se cit dokázat pouze činy a věrností, nebo existuje něco na jeho přesné vymezení? Tohle se mi honilo hlavou celý den a i večer v posteli.

Úterý, středa, čtvrtek…

Dny jsou najednou jednotvárné. Ráno se vzbudím, najím a jdu na pláž nebo lenoším. Odpoledne v práci pomalu píšu bakalářku a povídám si s Adrianem po icq, večer se podívám s ostatníma spolubydlícíma na film a jde se spát. Tak nějak přežívám a neužívám, snažím se nepočítat každou hodinu, než přijedou rodiče a konečně se bude něco dít. Při tom všem polemizuju, jestli a jak moc mi bude Kypr chybět… určitě mi bude chybět ta blízkost moře a přemíra slunce, ale jak tak přemýšlím, hodně se mi stýská po deštivých večerech v Norsku, kdy jsem si zalezla do postele s horkou čokoládou a dívala se na Zamilovaného Shakespeara nebo Bridget Jones. Asi mi pořád víc chybí Norsko, kde jsem sice nemohla v moři plavat, ale každého slunečného dne jsem si vážila, ne jak tady. Však uvidím, jak bude doma…

V dalším pokračování popíšu poslední víkend v restauraci a dozvíš se, kolik dnů mě dělí od sladkého polibku od Adiho :)

Text: Kača M.

Deník „slaměné vdovy“ V. pochází ze Slečna.info, což je internetový magazín pro ženy zaměřený na témata jako móda, lifestyle a kosmetika.