Herec Miroslav Táborský (foto: LD)

Právě teď natáčíte dokumentární seriál o památkách UNESCO, je pro Vás příprava hodně náročná?

Myslím, že náročná je hlavně pro scénáristy. Já jsem průvodcem tohoto seriálu a nejnáročnější je samotné natáčení. Jednak jsme hodně závislí na počasí, mimo to je většina památek hojně navštěvovaná turisty, takže abychom měli trochu klid a mohli to ukázat bez lidí, tak začínáme brzy ráno a spěcháme, než se vyrojí davy. Když už se vyrojí, musíme je občas nějakým způsobem zadržovat, takže místy je natáčení hodně dobrodružné, jelikož má řadu rušivých elementů. A když nastanou ony tři vteřiny ticha, jsem ve stresu já, abych neselhal.

Máte nějaký recept, jak se zbavit trémy, případně ji co nejlépe potlačit?

Tréma je určitý stav duše a těla, který se projevuje jakousi křečí. Dá se tomu jít malinko naproti fyzicky, když se člověk uvolní, rozhýbe, přemýšlí nad něčím jiným nebo si vyběhne dvakrát schody a zadýchá se, křeč se z těla uvolní a současně i z té duše. Ale v podstatě recept na trému je: být dobře připravený na to, co člověka čeká, protože když ví, že pro to udělal všechno, nemusí se tolik bát, a to ho trošku zbavuje té trémy. Ale já tvrdím, že nějaká zdravá tréma vždycky musí být, bylo by mi samotnému podezřelé, kdybych alespoň nějakou neměl.

Je to pro Vás rozdíl, hrát v podstatě s „neherci“? Je atmosféra o něco uvolněnější a příjemnější?

No, není to rozdíl, protože oni sice říkají, že jsou neherci, ale své role hrají velmi dobře. Je to v podstatě styl a žánr, čili pro mě byl největší úkol najít a trefit ten žánr, abych mezi ně zapadl co nejlépe. Nemyslím si, že je to v něčem jiné, naopak je těžké naladit se a najít tu správnou rovinu. Je to pro mě velmi dobrá zkušenost.

Tip: Přečti si minirozhovor s režisérem seriálu Rodinné zlato.

Aktuálně necelý rok alternujete se Zdeňkem Svěrákem v divadle Járy Cimrmana v pohádce Dlouhý, široký a krátkozraký. Prý jste Cimrmanovým velkým příznivcem. Vynalezl jste někdy něco?

Jé, já toho vynalezl, akorát jsem většinu z toho zase zapomněl.

V březnu příštího roku má přijít do kin komedie s názvem Probudím se včera, kde ztvárňujete učitele Občanské výchovy se socialistickými ideály, můžete prozradit na co se ve filmu můžeme těšit?

Je to podobný typ komedie, které točil Václav Vorlíček se scénáristou Milošem Macourkem. Je to trošku fantazie. Základem je, že jedna z hlavních postav se vrací o dvacet let zpět, aby cosi napravila ve svém životě. Vzniká tak celá řada komických situací.

Myslíte si, že komedie bude spíše pro starší ročníky, které si s nostalgií připomenou minulou dobu, nebo i pro mladší generaci?

Většina se toho odehrává v návratu nazpátek, to znamená v životě na gymnasiu. Proto myslím, že si tam obě generace najdou to své.

Divadlo versus film

Hrát v divadle a ve filmu je asi velký rozdíl. Co je pro Vás osobně příjemnější, co Vás víc baví?

Vždycky jsem říkal, že divadlo, ale ono záleží na roli a konkrétním filmu. Dokážu si stejně užít natáčení jako i divadlo. I když divadlo má stále trošku jiný rozměr, je to živé, jsou tam diváci a zpětná vazba.

Je divadlo náročnější na učení textu?

Ani ne, náročnější na naučení textu je film, jelikož ten se předem téměř nezkouší. Zatímco divadlo se zkouší dva až tři měsíce, takže text přichází do hlavy postupně a přirozeně spolu s tím, jak se dotvářejí a vylepšují situacea vztahy. U filmu člověk přijde na natáčení, musí umět text a k němu teprve se dotvářejí situace na palce. Teprve tam člověk pochopí, jak budou hrát ostatní, jak to chce režisér, takže příprava je kratší a intenzivnější.

Když dotočíte nový film a jde do kin, jdete se na sebe podívat? Býváte k sobě kritický?

Ano, jdu se podívat, většinou jen jednou, a to na premiéru, což je pro mne návrat do atmosféry natáčení. Většinou se člověk potká s celým štábem. Jelikož u filmu má herec daleko menší podíl na výsledku než v divadle, tak čekám napjatě, kolik toho natočili a sestříhali. Na divadle to vím hned. Pak jsem tedy kritický a říkám si aha, tohle se povedlo, tohle se nepovedlo. Je to takové poučení.

Pustil jste si někdy doma třeba odpoledne film, ve kterém hrajete, protože ho máte rád a jste tam se svým výkonem spokojený?

To si moc nevybavuji, spíše nastanou takové náhodné situace, že se například na něco dívá můj syn a já se na to s ním na chvíli zakoukám. Nebo přepneme program a najednou zjistím, že tam jde můj film z dřívější doby, který si třeba už moc nepamatuji. To se pak na něj na chvíli zakoukám i docela s chutí. Faktem je, že když někdy vidím svůj film podruhé, tak se na něj koukám víc jako na celistvý film než poprvé, kdy spíš hledám, co se kde povedlo a co ne. Ale, že bych měl volné odpoledne a řekl si, tak se kouknu na něco ze svého díla, to ne.

Jaký je Váš nejoblíbenější film, ve kterém nehrajete?

Nejoblíbenější film ve kterém nehraji? (směje se) Tenkrát na západě, v tom bych si i zahrál.

Nakupování dárků je fajn, když má člověk nápady

Blíží se Vánoce, jste příznivcem dodržování vánočních tradic?

U nás doma máme spíše tradice rodinného typu, už asi šest let chodíme na Štědrý den do zoologické zahrady, kde mívají akci, že každý, kdo přinese něco pro zvířátka, má šanci je nakrmit. Takže to je taková hezká atmosféra a rádi si to užijeme.

Do kolika let jste psal Ježíškovi?

Jako dítě jsem asi Ježíškovi nepsal. Byli jsme taková ateistická rodina, takže mám pocit, že mě Ježíškem neovlivňovali. Ale matně se mi vybavuje, že jsem něco psal, tedy spíš kreslil. Naše děti ale Ježíškovi psaly, ten mladší (14 let) ještě dokonce píše, ale už jen z legrace.

Nakupujete vánoční dárky na poslední chvíli nebo zodpovědně v předstihu?

Já v principu rád nakupuji, protože když nakupuji, znamená to, že mám peníze, a to je docela příjemný pocit. Na druhou stranu s dárky mám docela problém. Mě to baví, když mě něco napadne, nějaký vtipný, trefný dárek. Ale nebaví mě to, když nemám nápad, nebo nemám čas a musím na poslední chvíli shánět takové ty jen potřebné dárky.

Zajímáte se o módu? Sledujete například co se zrovna nosí a snažíte se držet krok?

(směje se) Já mám pocit, že chodím pořád v tom samém už asi dvacet let. Já módu opravdu neřeším. Občas, jak jsem zjistil, udělám nějaký „prohřešek“, například na festivalu v Karlových Varech mi bylo vyčteno, že jsem na odpolední party přišel v saku a kostkované košili. Mimochodem Kateřině Neumannové vytkli, že přišla v tričku a džínách. A já musím podotknout, že jí to moc slušelo. Bohužel se už neřeší, že je v tom oblečení člověku třeba dobře a že se nepotřebuje předvádět. Nějak se ta vnější slupka přeceňuje.

Na kávě s Miroslavem Táborským pochází ze Slečna.info, což je internetový magazín pro ženy zaměřený na témata jako móda, lifestyle a kosmetika.

Tomáš Tajchner (*1979) tvrdí, že jeho verše jsou jen změť myšlenek a pocitů, a místo na papír si je píše do mobilu. Zajít s ním na oběd je velice inspirativní zážitek.

Poezie versus fotbal

Sedli jsme si v jedné pražské pizzerii. Při čekání na oběd jsem si prolistovala Tomášovu druhou sbírkou E&J, kterou mi přivezl ze svého rodného Ústí nad Labem.
„Název jsem tomu dal podle jedné laciné americké brandy. Bezdomovci jí říkají Easy Jesus, jelikož se s ní dá levně propít k Bohu,“ vysvětlil mi. „Ať chci nebo ne, ten Bůh se mi tam pořád nějak motal. Proč o něm mluvím, proč o něm nadávám, to ví asi jen on.“

„Kdy jsi napsal svoji první básničku?“ zajímala jsem se.
„Lenine, Lenine, vítězství tě nemine – to jsem složil na základce a pokud si to dobře pamatuju, četl jsem to dokonce ve školním rozhlase,“ smál se. Kdy napsal svoji první „opravdovou“ básničku, si už ale nevzpomene. „Táta vždycky miloval fotbal, ale jeho otec ho nutil hrát na piano. Takže se zařekl, že pokud jednou bude mít děti, budou hrát fotbal a ne na piano.“
Tomáš pochází z dvojčat. V pubertě on i bratr, dnes lékař, vzali do ruky kytaru. Už tehdy se mezi nimi projevovaly rozdíly. „Zatímco brácha se neustále snažil učit nové a nové grify, já se naučil sotva pár akordů a už jsem do toho cpal sám sebe. Zkoušel jsem psát i písničky – nejdříve v angličtině, v češtině mi to dlouho nešlo.“

Rozhodně není typickým pisálkem, jak by si ho mnozí mohli představit. Netráví celé dny zavřený v temné díře nad kusy umolousaných papírů. Na fotbal nezanevřel a sportu stále věnuje spoustu volného času, o čemž svědčí i jeho statná postava. Medicínu studoval čtyři roky. Ze školy odešel, protože už prý měl všeho a všech plné zuby. Dlouho poté o něm nikdo neslyšel, a když se vrátil, rozhodl se začít nový život.

Žluté brčko, to je hnusná realita

Číšník před Tomáše postavil skleněný džbánek s čerstvou ovocnou šťávou a dlouhým žlutým brčkem. „Prosím vás, nemohli byste mi přinést skleničku? Já nejsem moc brčkovej,“ rozčiloval se.
„Nemáš rád brčka?“ podivila jsem se.
„To brčko mě tu ruší. Je to debilní hospodský zvyk. Podívej – krásný džbánek, uvnitř krásné barvy, krásné věci kolem… a oni ti do toho zapíchnou hnusné žluté plastové brčko. Vždyť to není žádný koktejl!“ rozhazoval rukama.

„Nenapadl tě teď o tom brčku třeba nějaký verš?“ snažila jsem se odvést řeč na jeho básnickou tvorbu.
„Nic mě zrovna nenapadlo. Ale je to taková zvláštní drobnost, teoreticky by se to dalo někam namotat,“ posunul se na židli. Na chvíli se odmlčel. „Dalo by se třeba říct, že tady u toho stolu to voní domácností. Ale jakmile ti do domácí ovocné šťávy vrazí brčko, okamžitě se probudíš v restauraci. Ten rozpor by se dal vyjádřit klidně úplně jinými slovy.“

„Jak se ti to většinou stane, že tě něco napadne?“
„Často se mi stává, že sedím v práci a najednou zjišťuju, že začínám čumět do blba. Ale do takového zvláštního blba! A to už smrdí tím, že začnu psát,“ směje se. Nejčastěji píše o víkendech, kdy na to má čas, ale říká, že ty nejlepší věci ho napadají většinou hned po ránu. „Třeba motám se motám, vstříc hadrům a botám – to jsem jedno ráno opravdu padal přes všechno…“
„Takže ať zrovna děláš, co děláš, okamžitě popadneš papír a napíšeš si to?“ chtěla jsem se ujistit ve své představě moderního zaneprázdněného básníka. Tomáš mě ale vyvedl z míry. Pokročil totiž ještě dál.
„Všechno si zapisuju do mobilu, do esemesek. Nejdřív to byly jen myšlenky, ze kterých jsem pak něco stvořil, ale postupně to začínalo být delší a delší,“ prozradil. Aby se mu verše v mobilu uložily a on si je potom mohl pohodlně přečíst, vždy je náhodně někomu pošle. Konečně mi docvakl smysl zprávy, která mi zapípala na mobilu chvíli po našem prvním telefonickém rozhovoru.

„A jak na to reagují jejich příjemci?“ nedalo mi.
„No, některé holky se na to podívají a řeknou ježišmarija, o kom to je? Ale já nemůžu psát o reálném člověku. Sem tam si něco od někoho vypůjčím, ale celé to je čistě feeling,“ popsal své verše. „Lidi mají představu, že smutné věci musel napsat člověk v hrozné depresi. Jenže tak to není. Já si ten smutek prožiju, nějak se s tím vypořádám a až pak ho třeba zúročím v básni. Ale není to o konkrétní věci, je to jen nadhled nad tím, co už bylo. Nejde mi o to, říct o někom, že je blbec. Spíš, že celý svět je blbý.“

Dokud není ve tvé duši…

Tomáš se už musel vypořádat s nejedním životním karambolem. Tvrdí, že možná největší ránu dostal, když ho opustila holka. Když ji druhý den zahlédl z okna s jiným mužem, měla na sobě černé šaty, ve kterých ji sám nikdy předtím neviděl. Tehdy napsal svůj asi nejznámější verš. Dokud není ve tvé duši, tak ti černá hrozně sluší.

„Jaké vlastnosti ti na holkách vadí?“
„Většinou nejde o to, co mám a co nemám na holkách rád. Jestli mám radši blondýnky, brunetky a podobně. Jde spíš o ten vztah, jaký je. Někteří partneři si neuvědomují, že by měli být na jedné lodi a společně válčit proti světu kolem. Ne proti sobě a pořád v něčem soupeřit.“

„Myslíš si, že jsi romantik? Kam bys pozval holku na rande?“
„Já holky na rande nezvu.“
Neskrývala jsem údiv. Vysvětlil mi, že dává přednost přirozenému začátku vztahu. „Vždy v tom musí být určitá náhoda. Párkrát se potkat, pokecat, napsat si. Když to tam je, tak se to prostě udělá samo.“ Zvát holku hned účelně na rande a řídit se při tom „balicími“ stereotypy je podle něj šílené a hlavně na nic.
„Nemyslíš ale, že některé holky to na začátku vlastně očekávají?“ opáčila jsem.
„Jak které. Třeba mi přijde úplně nesmyslné zvát holku na večeři. Člověk se pak ráno probudí, je zničený, vzpomíná, jak to bylo večer hezké, ale ví, že teď to bude zase na houby. Když si můžu vybrat, raději holku vezmu na snídani. Venku je sluníčko, v restauraci čisto a klid. A navíc když potkáš milovaného člověka ráno, máš pak hezčí celý den.“

Po hodině povídání jsem nabyla dojmu, že je Tomáš neuvěřitelný puntičkář.
„Já nejsem puntičkář,“ bránil se. „Jen mám rád jednoduché, čisté věci. Například z té třetí sbírky, kterou teď chystám, jsem se nakonec rozhodl vyházet asi třetinu věcí, a to už byla připravená do tisku. Když jsem se na to díval zpětně, něco mi tam připadalo až moc složité, zašroubované do sebe. A to mě štve.“

První sbírku si Tomáš přinesl domů v igelitce a pokřtil ji s rodiči na zahradě. Na křtu druhé jeho verše četl Saša Rašilov a na Tomášův autogram stáli lidé frontu. Třetí knížka by měla spatřit světlo světa do půl roku. Její autor ale sám sebe za básníka stále nepovažuje. Pořád říká, že vlastně neví, proč se mu to děje. Pracuje v advokátní kanceláři, dal se na studium marketingové komunikace a věří, že brzo dosáhne na magisterský titul.

www.poet.cz

„Mobilní“ básník Tomáš Tajchner: Na rande holky nezvu pochází ze Slečna.info, což je internetový magazín pro ženy zaměřený na témata jako móda, lifestyle a kosmetika.

Třiatřicetiletý Dalibor Kuchař působí sebejistě. Aby ne, procestoval kus světa, poznal různé kultury a zkušeností má na plné kapsy. V roce 2003 se rozhodl sbalit si svůj čerstvý magisterský titul ze zlínské Univerzity Tomáše Bati společně s dalšími nezbytnostmi do batohu a odletěl do Japonska studovat chemické inženýrství zaměřené na ekologii na prestižní Nagoya University.

Proč právě Japonsko?
V podstatě mi ani nešlo o to, kam pojedu. Chtěl jsem někam vyrazit a díval jsem se, jaké mám možnosti. Erasmus u nás tehdy ještě nebyl, takže jsem zvažoval spoustu různých programů. Kamarádka pak narazila na stipendium od japonské vlády, což se mi zalíbilo, a tak jsem to zkusil.

Ve Zlíně jste vystudoval ochranu životního prostředí, v Japonsku jste si udělal doktorát v oboru chemické inženýrství. Dokázal byste porovnat přístup Japonců k vysokému školství s českým?
Přístup je hodně jiný. Zajímavé je třeba to, že v Japonsku se na bakaláře studuje čtyři roky s tím, že čtvrtý rok studenti začnou patřit k nějaké laboratoři bez ohledu na to, co konkrétně studují. Každá laboratoř má svého profesora, který vede dohromady několik bakalářských, magisterských i doktorských studentů. Studenti tam mají svůj stůl a počítač a věnují se psaní diplomky.

Takže je to spíše, jako by chodili do zaměstnání než do školy.
Ano, v podstatě je laboratoř jako vlastní kancelář ve škole. Sem tam studenti chodí na vyučování, pokud něco mají, ale většinu dne tráví právě ve své laboratoři.

Japonští studenti mají těžký život

Řekl byste podle vlastních zkušeností, že japonské školství je zaměřeno více prakticky?
Líbilo se mi, že i na bakalářském stupni musí Japonci dělat experimenty samostatně a není to jen o teorii jako na některých školách v Česku. Studenti spolu i víc spolupracují, magisterští pomáhají bakalářským a podobně. Profesor je spíše jakýsi grant, který nemůže mít na všechny čas, takže funguje hierarchie, že starší, zkušenější pomáhají mladším. Když má kdokoliv nějaký problém, nejde za profesorem, ale nejdříve za svými kolegy. Studium je určitě orientované více prakticky. Když jsem studoval ve Zlíně a potřeboval jsem si něco změřit na přístrojích, tak jsem zašel se vzorky za laboratorním technikem a ten mi pak předal výsledky. To v Japonsku neexistuje, studenti si všechno musí měřit sami i na těch nejdražších přístrojích a jsou daleko samostatnější. Funguje to tak, že student si zjistí, co všechno ke své práci potřebuje, prodiskutuje to s asistentem, sám si všechno objedná, i aparatury si musí postavit sám a tak dále.

Myslíte si, že tento přístup je pro studenty lepší, nebo na něm vidíte i nedostatky?
Nevýhodou je, že práce s těmito přístroji je složitá, takže naučit se s nimi zacházet je práce navíc. Pro studenty je dobře, že se to naučí, hodně jim to dá, ale často je problém v tom, že měřením sice získají výsledky, ale neví, jak je správně interpretovat. A pokud to správně neví ani jejich starší kolegové, za kterými s tím přijdou, pak to budou dělat špatně i mladší, což se stává naprosto běžně. Učitelé se v Japonsku nepovažují za učitele v našem slova smyslu, kteří by studentům měli něco předávat a vysvětlovat, fungují spíše jako manažeři.

Je něco, co vás na japonském školství natolik uchvátilo, že by to stálo za to zavést i u nás?
V Japonsku jsou na vysokoškoláky kladeny rozhodně daleko větší nároky. Běžnou praxí například je, že studenti musí svoji diplomovou práci obhájit nejen před školní komisí, ale přímo prezentovat na nějaké vědecké konferenci. Na prezentační schopnosti se v Japonsku daleko více dbá. České školy by se podle mého názoru měly snažit studenty více motivovat, aby se někam posunuli.

Dalo by se tedy říct, že ten proslulý „workoholismus“ se u Japonců projevuje už v období studia?
Studenti v Japonsku mají docela těžký život, musí být samostatní a jsou na ně kladeny velké nároky. Řada z nich je do svého studia doopravdy zapálená. Každopádně do školy často chodí hlavně pobýt se svými kamarády.

(smích) Místo do hospody se v Japonsku chodí do školy?
Je pravda, že v laboratořích se studenti často scházejí klidně na hraní počítačových her nebo se tam třeba v sobotu sejdou a jdou společně ven sportovat. Udržuje se tam kolektiv, což je fajn.

Studium zadarmo? To není dostatečná motivace…

Japonští studenti si na rozdíl od českých za studium musí platit. Odráží se to nějak výrazně v jejich přístupu ke vzdělávání?
I v Japonsku se stává, že studenti na přednáškách občas spí. Klidně i v prvních řadách. Měl jsem z toho pocit, že ne všichni si pořádně uvědomují, že si za studium platí. Musím ale říct, že Japonci jsou docela spavý národ. Jsou schopni usnout prakticky kdekoliv a kdykoliv.

Máte alespoň představu, na kolik běžného japonského vysokoškoláka vyjde jeden semestr studia?
V přepočtu to vychází asi kolem padesáti tisíc. Dalších padesát tisíc se většinou platí jako vstupní poplatek při nástupu do prvního ročníku. Plus je nutné započítat náklady na studijní potřeby, ubytování, jídlo a takové ty běžné výdaje. Koleje v Japonsku neexistují, všichni studenti bydlí v garsonkách a vyjde je to v přepočtu na naše peníze asi kolem deseti tisíc měsíčně. Takže studium v Japonsku je docela dost finančně náročné.

Když už jsme u těch poplatků za studium, také v Česku se objevuje řada hlasů pro jejich zavedení, jiní je zarputile odmítají. Na kterou stranu se vy osobně přikláníte? Mohlo by to být něčemu prospěšné?
Myslím si, že vysoké školství by se v Česku určitě zpoplatnit mělo. Já osobně bych si školu klidně platil, i kdybych si na to musel půjčit. Přispělo by to k tomu, že bychom si studia začali vážit. Hodně lidí dneska studuje vysokou jen z toho důvodu, že se jim nechce do práce.

Spousta lidí ale bude argumentovat, že ani dnes studium není zadarmo.
Peníze za jídlo a bydlení zaplatím vždycky, ať už studuji nebo pracuji. S náklady na běžný život se podle mě argumentovat nedá. Dá se argumentovat s náklady, které člověk zaplatí při studiu navíc, což jsou třeba učební pomůcky. Ale to je přece investice do mé budoucnosti a měl bych to tak brát. Když si budu myslet, že ze mě bude dobrý fotograf, tak prostě půjdu a zaplatím si nějaký kurz. Neřeknu někomu, aby mi to zaplatil. Když chci být chemik nebo sociolog a jsem přesvědčen, že takové povolání mě bude bavit, tak proč bych do něj neměl investovat?

Nemyslíte si ovšem, že tak se ke studiu dostanou pouze ti uchazeči, kteří na to budou mít, a ne ti skutečně talentovaní?
Pokud by se zavádělo školné, tak by se určitě musel řešit i systém půjček pro studenty. Nejdříve si na to půjčím a pak to splatím. Každý dneska je ochoten udělat pro svou budoucnost co možná nejvíce a řekl bych, že nutnost něco po studiu postupně splácet nemůže uchazeče odradit, pokud o studium mají skutečný zájem a věří, že jim to přinese lepší možnosti do budoucna. Nemůžeme však srovnávat japonské a české poměry, nemyslím si, že by se v Česku za semestr platilo tolik co v Japonsku. Ty částky by byly určitě nižší.

Mohlo by to podle vás přispět ke zkvalitnění výuky?
Ne, to si nemyslím. Vysoké školy nemají málo peněz na studenty, ale po zavedení školného by si třeba mohly dovolit investovat víc do výzkumu. Problémem dnešních vysokých škol nejen v Česku je nadbytek studentů, školy na jejich důslednou přípravu nemají čas. Školné by spíše mohlo ovlivnit myšlení studentů v rozhodování, zda jít studovat, nebo raději pracovat. A snad by ti, kteří se rozhodnou jít na vysokou, měli větší motivaci věnovat se studiu opravdu naplno. Jinak člověk v podstatě plýtvá svým volným časem.

Japonci se cizinců obvykle bojí

Necítil jste se v cizí zemi někdy znevýhodněn oproti domácím studentům?
Určitě nemůže být řeč o jakékoliv diskriminaci. Často jsem se setkával s tím, že když někdo zjistil, že jsem zahraniční student, tak si o mně myslel, že musím být neuvěřitelně chytrý, když jsem takové stipendium vůbec získal.

Umíte japonsky. Byla to pro vás brnkačka naučit se touto složitou řečí mluvit?
Jazyk jsem se učil ještě před tím, než jsem do Japonska jel, a pak jsem ještě chodil na intenzivní kurz japonštiny. Člověk se tak ale naučí jen nějaké základy a někdo si tento jazyk neosvojí ani tak. Záleží hlavně na tom, jak moc jej potřebujete používat. Já jsem se japonsky naučil také díky tomu, že se mi zalíbila jedna Japonka. (smích)

Myslíte si, že byste si v Japonsku poradil pouze s angličtinou?
Na vlastní studium jsem japonštinu prakticky nepotřeboval. Každopádně Japonci nemluví anglicky tak, jak si o nich myslíme. Často ze sebe nejsou schopni vymáčknout jednoduchou větu. Kdyby člověk japonsky neuměl aspoň trochu, tak je ve své laboratoři sám, druzí by se ho stranili. A práci rozhodně nejde dělat od rána do večera, aniž byste s kýmkoliv prohodili třeba jen pár slov.

Jak byste ohodnotil japonskou povahu? Jsou tamní lidé přátelští?
Od přátel, kteří byli v této zemi ještě v devadesátých letech, jsem slýchal, že Japonci mají strach z cizího. Nápisy v metru dřív byly pouze japonsky a cizinci se museli ptát kolemjdoucích. Stávalo se, že se všichni rozprchli, nikdo nebyl ochotný pomoci, protože měli jednoduše strach. Nejsou moc nakloněni jakýmkoliv změnám a cizinec pro ně nejspíš jakousi změnu představuje. A také nemají rádi, když něco neví. Když vidí cizince, předpokládají, že se bude chtít na něco zeptat anglicky, a tak raději vezmou nohy na ramena. Ale dneska už to až tak špatné není. Někteří jsou dokonce zvědaví a klidně sami přijdou a dají se s vámi do řeči, aby se něco zajímavého dozvěděli, popovídali si anglicky a řekli vám něco o Japonsku.

Neměl jste někdy problém rozlišovat od sebe různé lidi? Říká se, že Japonci vypadají všichni stejně.
(smích) To samé si oni myslí o nás. Neměl jsem problémy ani tak s tvářemi, ale spíše se jmény.

Na co byste lidi, kteří by se rádi vydali do Japonska studovat, upozornil?
Jak už jsem říkal, určitě by neměli očekávat, že s nimi Japonci budou mluvit anglicky, ani to, že do této země přijedou a někdo se o ně postará. Jakmile se člověk dostane z letiště na univerzitu, okamžitě je sám za sebe. Nikdo se o vás nepostará a nikdo za vás nic nezařídí. Často se stává, že někteří studenti, kteří se nezvládli „otrkat“, odjíždí zklamaní po pár měsících domů.

Japonci jsou do studia zapálenější, ale na přednáškách spí pochází ze Slečna.info, což je internetový magazín pro ženy zaměřený na témata jako móda, lifestyle a kosmetika.

Předpokládám, že trávíš prázdniny jinak než většina Tvých vrstevníků. Jak se ti to líbí? Nechybí ti třeba klasické prázdninování na koupališti, případně nějaká brigáda?
Tomáš: Trávím je myslím zcela řadově (nebo řádově?), jen s tím rozdílem, že nespím doma, ale ve studiu a tam se snažím dělat cosi podobného muzice, nicméně na koupaliště (v mém případě k rybníku) chodím v každém parném dni přesahujícím 29,7 stupňů Celsia ( jsem napůl kapr ). A brigáda? Ne, ta mi nechybí :)

Kde je možné Tě v příštích týdnech vidět a slyšet?
Tomáš: Ono je otázkou, kdy zveřejníte tenhle rozhovor, nerad bych se totiž topil v minulosti :) Proto uvádím odkaz na své stránky, kde je vše k dočtení. www.tomasklus.cz

Měl jsi nebo budeš mít vůbec čas na dovolenou? Pokud ano, kam a s kým pojedeš?
Tomáš: Měli jsme jet s Leňulou do Slovinska, tedy k poslednímu evropskému kousku moře, jež není v obležení Čechů a vůbec turistů všeho druhu. Jenomže nám do toho oběma vlezlo natáčení filmu, tak se musíme spokojit s toulkami Prahou, případně víkendovým chalupařením.

V rádiích boduje Tvůj hit Pocity. Naše čtenářky by zajímalo, jak tě napadlo takovou písničku složit? Jsou to skutečně Tvoje pocity? A pro koho vlastně je?
Tomáš: Je to popis skutečnosti. Jedna noc, v jednom sevření bez doteku. Platónova láska v pravém smyslu slova. Adresátka je s tím, že je to píseň pro ni, obeznámena, ale všechno spláchl čas. Teď už mlčíme :)

Když teď zpíváš svoje písničky tak často, vzpomeneš si ještě na okolnosti, při kterých jsi je skládal? Nejen na pocity, ale na osoby a události?
Tomáš: Myslím, že bych ke každé ze svých písniček byl schopen napsat dvoustránkový životopis, včetně data a místa narození…

Pamatuješ si, pro koho byla vůbec první písnička, kterou jsi kdy složil?
Tomáš: Pro moji první lásku. Jak jinak? :)

Jednou ses pokusil o anglický text. Máš něco podobného ještě v plánu? Případně nechal by sis přeložit a případně stylisticky poupravit některou svoji písničku? Pokud ano, jak by se ti zpívalo v angličtině – je to tvůj oblíbený cizí jazyk?
Tomáš: Angličtinu určitě neplánuju. Většina lidí neumí ani pořádně česky a už už se ženou do světa s angličtinou a podobnými vylomeninami. Upřímně závidím všem jazyků znalým, ale já jsem ctitelem českých textů. Čeština je smutně nedoceněná a přitom mnohobarevnější a upřímnější než třeba právě angličtina. Teda, alespoň pro mě..

Výhrou ve Zlíntalentu a následným úspěchem u posluchačů se Ti plní tvůj dávný klukovský sen. Jaký je to pocit? Změnil bys něco? Jak vnímáš svoji popularitu a články v bulváru? Přece jen jto znamená méně soukromí...
Tomáš: Je to pocit k nepopsání. Neměnil bych nic, jen je zapotřebí zachovat si nadhled, to aby se člověk nezbláznil a uchoval určitou lidskost, upřímně řečeno, produktu, jenž se lidem nabízí. Vidím ještě spoustu chyb, což je skvělé, neb mě to utvrzuje v dosavadní nezaslepenosti sebou samým a zdánlivým úspěchem. Který vlastně ještě ani není, respektive je jakýmsi úspěchem v plenkách. Aby se z něj stal úspěch dospělý, soběstačný, to vyžaduje ještě dlouhé putování a nejedno zakopnutí..
Co se týká bulváru vs. soukromí… To mi zatím připadá předčasné a když už, tak vtipné. Občas se někde objevím, ale nemyslím, že jsem a že kdy budu pro podobné záležitosti zajímavý, neb mi není úplně příjemná pompéznost a hluchoněmost akcí, kde se “dělají” celebrity. Zatím s bulvárem žijem v příjemné nevědomosti.

Myslíš si, že Tě sláva nějak změnila?
Tomáš: Člověka přece nezmění slovo, nebo označení čehosi nehmatatelného. Sláva je sebeklam. Tím spíš u nás, na tom malém českém rybníčku :)

Jak se Ti daří skloubit školu, herectví a zpěv? Máš vůbec čas na nějaký osobní život?
Tomáš: Všechno se vším souvisí. Osobní život, to je další pojem. Můj osobní život, to je (mimo jiné, důležitější věci) i škola, herectví a zpěv :)

Jak relaxuješ?
Tomáš: Jako kapr. Jen se tak válím pod hladinou. Ne úplně na dně. Ale v tichu a bez tíhy vlastního těla. A když není bazén po ruce – bude to znít fan(t)a(s)ticky, ale relaxuju s Marcelou. Kytarou mou milou.

Jaké máš koníčky, kromě zpěvu a herectví?
Tomáš: Je jich asi 74. Nechci čtenářky zdržovat :).

Jednou jsi vykládal příběh o mniších, kteří si dodávají odvahu a zahání bolest křikem Šachsej Wachsej. Máš ty nějaký rituál, který Ti dodává odvahu nebo zbavuje nervozity před koncertem?
Tomáš: Mlčím. Deset minut před koncertem jsem někde v sobě a trošku se třesu, trošku se uklidňuju a hodně prudím Jiříka :)

Jaký typ holek se Ti líbí?
Tomáš: Typ Lenka Zahradnická :)

Myslíš, že by ses zamiloval do baculky?
Tomáš: To se nesmí?

Máš nějaké osobní motto, kterým se řídíš?
Tomáš: Ne, řídím se okamžikem.

Co bys vzkázal náctiletým dívkám?
Tomáš: Vydržte! :)

Tomáši, za celý redakční tým a naše čtenářky Ti přeji hodně štěstí v dalším zpívání a psaní a doufám, že se od Tebe dočkáme co nejdříve nového alba!

Připravila: Kača M.
Foto: oficiální stránky Tomáše Kluse (http://tomasklus.cz/)

Tomáš Klus: „Jen se tak válím pod hladinou.“ pochází ze Slečna.info, což je internetový magazín pro ženy zaměřený na témata jako móda, lifestyle a kosmetika.

Ale pozor!!! Vzhledem k tomu, že Tomáš je nyní velice zaneprázdněn, můžete své otázky psát pouze do konce víkendu – to aby jich nebylo milion – vybereme jen některé nejzajímavější :-)

Ptej se Tomáše Kluse pochází ze Slečna.info, což je internetový magazín pro ženy zaměřený na témata jako móda, lifestyle a kosmetika.

Jason však není jen úspěšným mladým hercem, ale také skvělým studentem a mezi svými přáteli velmi oblíbeným a zábavným člověkem, bez kterého se neobejde žádná týmová hra. Chceš o Jasonovi vědět víc? Přečti si náš rozhovor!

1. Jasone, kdy jsi se poprvé líbal a jaké to bylo?
Jason: „Bylo mi čtrnáct, seděli jsme v kině v některé z posledních řad a bylo to neskutečně cool!“

2. Která slavná žena či dívka Tě nejvíce okouzlila?
Jason: „Jessica Alba. Jasně, četl jsem, že už je údajně zasnoubená, ale nevadí mi to. Je opravdu krásná a hlavně je to skvělá herečka. Ale jinak by nám to asi nelapalo (smích), takže na rande ji v brzké době zřejmě nepozvu.“

3. Upřímně – co Tě na holkách nejvíc štve?
Jason: „Nechápu, proč jsou některé tolik posedlé nakupováním bot a jiných podle mě zbytečností.“

4. Zákeřná otázka – který „holčičí“ film Tě opravdu dostal?
Jason: „No, není to asi úplně typický holčičí film. Mám na mysli film „Princezna Nevěsta“, je už trochu starší, ale já prostě miluju ten zamilovaný příběh. Fajn film.“

5. Kdyby někdo chtěl natočit film o Tvém životě, kdo by Tě měl hrát?
Jason: „Mým nejoblíbenějším hercem je Robert Redford. Je sice daleko starší než já, ale byla by to pro mě opravdu pocta.“

6. O jakém povolání jsi vždy snil?
Jason: „Vždy jsem si myslel, že bych mohl být dobrým učitelem. Byla by to docela zábava vymýšlet svým studentům různé domácí úkoly a tak různě (smích). Každopádně, hraní mě skutečně baví a je to právě to, co dělat opravdu chci.“

7. Kdyby ses mohl vydat na cestu kolem světa, koho bys vzal se sebou?
Jason: „Možná nějakého významného politika, i když ne nezbytně rovnou prezidenta. Na světě je spousta bídy, hladu a válek, a právě politikové mají možnost to nějak ovlivnit. Politikové hodně mluví, ale málo činí. Myslím, že by vše, o čem mluví, měli poznat na vlastní oči.“

8. Kdo z rodiny je Ti nejblíž?
Jason: „Moje máma. Můžu se jí svěřit s čímkoliv, neskáče mi do řeči a pozorně mi naslouchá. V její přítomnosti je mi vždy příjemně. A kromě toho má i nespočet dalších skvělých vlastností.“

9. Máš rád fast food?
Jason: „Občas si dám někde hamburgera. Mám je rád.“

10. Co považuješ za svůj nejhorší zlozvyk?
Jason: „Dřív, když mi nehty narostly do délky, kdy už by bylo na čase je ostříhat, začal jsem si je všemožně ulamovat a ohýbat. Myslím si ale, že už jsem tento zlozvyk překonal.“

11. Kterou písničku teď nejvíc „žereš“?
Jason: „Lay Down od Priestess.“

12. Prozraď nám poslední věc, kterou sis koupil.
Jason: „Čokoládovou tyčinku.“

13. Pamatuješ si, o čem se ti v noci zdálo?
Jason: „Nevím, obvykle si své dny nepamatuju. Vím třeba, že se mi o něčem určitě zdálo, ale za žádnou cenu si nemůžu vybavit, co přesně.“

14. Kolik peněz máš právě teď ve své peněžence?
Jason: „Hm, asi kolem padesáti dolarů. Svou peněženku mám ale v hotelovém pokoji – to je velká výhoda cestování s mámou, platí za vás (smích).“

Připravila: Eliška R.
Zdroj: Seventeen
Foto: Jasondolley.com
––
3.3.2008

Jason Dolley: „Své sny si obvykle nepamatuju!“ pochází ze Slečna.info, což je internetový magazín pro ženy zaměřený na témata jako móda, lifestyle a kosmetika.

Kdo je to Sandra Bell?

Sandra je dnes už čtrnáctiletá slečna, která se narodila 11. listopadu 1992. Své útlé dětství prožila v malé moravské obci Ostravici. Jak sama přiznává, k umění jí to táhlo již jako malou holku. V šesti letech začala navštěvovat uměleckou školu, kde se učila baletu a zpěvu. A to se jí rozhodně vyplatilo!

Sandra však není pouze zpěvačkou a neméně vynikající tanečnicí. Její příjemný vzhled ji zanesl dokonce na předváděcí mola. Své první zkušenosti v modelingu si začala získávat velmi brzy coby modelka dětského oblečení. Právě tato profese jí jistě učarovala, o čemž svědčí také fakt, že později začala navštěvovat modelingovou školu Lamberti and Garccia, kde se naučila pracovat před objektivem. V květnu 2005 se dokonce zúčastnila soutěže krásy, odkud si odnesla krásný titul I. ViceMiniMiss.

Sandra a hudba

Sandra sebe rozhodně nepovažuje za drsnou rockerku nebo raperku. Má ráda především pop. Ve svých dvanácti letech začala docházet na soukromé hodiny zpěvu a za rok už měla nazpívanou písničku „Hey Now“, kterou převzala od své velké oblíbenkyně, americké zpěvačky Hilary Duff.

Přestože její bláznivá letní písnička Chocolate svou chytlavou melodií vody české hudební scénu již dávno rozvířila, nyní Sandra vyráží ven se zbrusu novým singlem „Ve snu budem lítat“. A pozor, v klipu k této písničce se Sandra skutečně vznáší! Pomáhají jí k tomu speciální skákací boty, bobová dráha a také její pohledný kamarád Aidn. „Námět pro písničku i klip jsem si vymyslela sama. Chtěla jsem, aby se vše točilo kolem věcí, o kterých sní většina kluků a holek v mém věku,“ říká Sandra o svém novém singlu.

MINIROZHOVOR

Slečn@: Sandro, před několika dny si většina tvých vrstevníků šla do školy pro vysvědčení. Jak to máš se školou ty? Stíhala ses teď i učit, přestože jsi měla jistě plno práce s přípravou nového singlu „Ve snu budem lítat“?

Sandra: Musím se přiznat,že jsem to musela stihnout. Na singlu jsem pracovala už v předstihu tak, aby mi vše klaplo se školou. Singl se natáčel v květnu a jelikož jeho součástí je i videoklip, měla jsem naplánováno, že bude do poloviny června vše hotovo. Ve škole mi nikdo nic „bohužel“ neodpustí a tak posledních 14 dnů jsem ležela v knížkách a připravovala se na závěrečné písemky.

Slečn@: Jaké máš plány na prázdniny?

Sandra: Už v pátek jedu k babičce na Moravu. Je pravda, že si se sebou beru vše potřebné, abych mohla pracovat na desce. A je také pravda, že mám v okolí i několik vystoupení. Takže to budou takové pracovní prázdniny, ale určitě si najdu čas, abych zašla se svými kamarády někam k vodě, protože se na ně strašně těším.

Slečn@: Když zabrousíš maličko do minulosti, kdy a kde jsi strávila svou zatím nejlepší dovolenou?

Sandra: Tak to je jednoznačné! Loni jsme byli u moře na Rhodu. Skamarádila jsem se tam se spoustou lidí ze Španělska, Řecka, Německa a Itálie. Blbli jsme na skluzavkách, přecpávali se zmrzlinou a s některými si dopisuji dodnes. Oslovil mě tam song Chocolate, který pobláznil snad všechny lidi. Hned jsem dostala nápad, že si tento song překopu do své podoby. A v březnu jsem vydala svůj první singl Chocolate.

Slečn@: Máš nějaký zaručený letní trik pro krásu, který bys byla ochotná prozradit našim čtenářkám?

Sandra: Doporučovat nějaké masáže, zábaly nebo make-upy? To mě teda nic moc nenapadá. Jedno však vím přesně! Holky, buďte takové jaké jste. Nikdy si na nic nehrajte. Většinou to kluci poznají a pak se můžou chovat hnusně. V každé z nás je něco hezkého, třeba tam někde uvnitř. Takže buďte „své“! To je ta vaše krása, to je ta vaše přednost.

Slečn@: Přestože se sama věnuješ populární hudbě, určitě máš i ty sama své oblíbence v řadách zpěváků, respektive herců. Svěříš se nám, co ve svém volném čase nejraději posloucháš a jaký je tvůj momentálně nejoblíbenější film nebo seriál?

Sandra: Když jsem byla menší, tak jsem byla poblázněná do Hilary Duff, film Italské prázdniny jsem si chodila půjčovat asi 2x týdně. V půjčovně se už na mě dívali, jestli jsem normální… Pak jsem přezpívala od Hilary dvě písničky, ale to už je dávno. Dnes mě inspiruje Madonna. Obdivuji, co za svůj život dokázala a taky jak má ve svém věku vše perfektně zmáklé. Poslouchám i Avril Lavigne a Gwen Stefani, na kterou už mám na říjen koupený lístek a těším se na její koncert v Praze.

Přeji všem čokoládové léto!
Holky buďte „své“:-)
Sandra Bell
www.sandrabell.cz

POZOR, SOUTĚŽ O 3 SINGLY SANDRY
BELL!

Líbí se ti Sandra a chceš mít její nový singl pěkně doma v teple? Zadarmo? Tak pozor! Stačí, když splníš náš soutěžní úkol, budeš mít trošku štěstí při slosování a můžeš se těšit na balíček! Soutěž nalezneš pod záložkou „Soutěže“ – klikni >>ZDE<<

Soutěž končí v neděli 29. července 2007 v 17:00.

FOTO: Sandrabell.cz

Sandra Bell: „Ve škole mi nikdo nic neodpustí!“ pochází ze Slečna.info, což je internetový magazín pro ženy zaměřený na témata jako móda, lifestyle a kosmetika.