Jednoho červnového rána jsem prostě vstala levou nohou. Obličej pomačkaný od peřiny a ne a ne se probudit. Můj mozek viděl jedinou záchranu v ranním kafi. Když ani to moc nepomohlo, rozhodla jsem se, že se zajdu ven projít.
I přes svou blbou náladu jsem se zařekla, že nikomu neřeknu nic jedovatého. To by mě pak určitě mrzelo. Člověk tolikrát vypustí z úst věci, které ani nemyslí …





