Čas… Jaká zapeklitá věc! A přitom tak „primitivní“. Kdo se nad tím nepozastaví a nepopřemýšlí, ani ho nenapadne, že čas je něco stejně tajemného, jako svět samotný. Nezastavíme ho, jde prostě dál, kupředu, ať chceme nebo ne.
Začalo to jednoho krásného podzimního večera, kdy jsem se procházela městem, koukala jen tak nazdařbůh do výloh, nebo se dívala do třpytu nočních hvězd, kterými byla posetá celá obloha našeho nevelkého městečka. Až jsem došla na jedno sídliště, které bylo kousíček od náměstí. Zastavila jsem se a rozhlédla jsem se. To sídliště znám – bydlela jsem tam 9 let, když jsem byla malá. Prakticky se dá říct, že jsem tu prožila kus života, své dětství, své nádherné dětství plné smíchu, her na hřišti a super party. Jenže tyhle časy jsou dávno pryč, na sídliště už moc nechodím, teď už mě k němu prakticky nic nepoutá a jen bezděky přihlížím, jak se mí „dávní“ kamarádi mění, jak rostou a vyvíjejí se. Kdepak, už to nejsou ty malé roztomilé dětičky, na které byla radost pohledět. Ale nejenom oni se mění. Já samozřejmě také.
V životě jsem už zažila chvíle, kdy jsem se zoufale chtěla vrátit zrovna do takových dob, protože už jsem prostě nevěděla jak dál, chtěla jsem být bestrarostná a užívat si života, jako tehdy. Teď mám samozřejmě jiné zájmy, zmněnila jsem se, a taky vím, že si za dalších devět let budu třeba přát vrátit se do TÉHLE doby, kterou právě žiju, protože mě v budoucnu potká něco nepěkného. Ale dost už mě a mého osobního života. Napsala jsem to tu pro příklad toho, jak čas plyne.
„Okamžik trvá jen chvíli, vzpomínky na něj jsou pak celý život“
Taky máte občas pocit, při nějaké hodně nudné činnosti, že čas utíká strašně pomalu? Je to tím, že vnímáme každou minutku, každou vteřinu. Jenže až činnost skončí a my jsme od ní odpoutány, řekneme si, že to vlastně uteklo strašně rychle. Jasně, teď žijeme nějaký úsek našeho života, připadá nám zdlouhavý, složitý, ale na jeho konci si také budeme říkat, jak strašně rychle to uteklo? … Nevím!
„Jen přítomností bys měla žít, minulost změnit nemůžeš a budoucnost neexistuje“
– Tenhle citátek jsem vymyslela sama. Ale než se pustíte do „žhavé debaty“, chtěla bych vám vysvětlit jeho důvod. Nemá cenu se těšit na něco, co nás teprve čeká, jestliže není na sto procent jisté, že se to stane. Může se stát cokoli, co všechny plány zbortí. Radovat by se člověk měl z daného okamžiku, který právě prožívá. Minulost se změnit nedá, nemá proto cenu, abychom se kvůli ní trápily. A budoucnost neexistuje. Budoucnost právě teď neexistuje. Ale bude existovat. Jenže to bude zase v daném okamžiku jen přítomnost. Tak jsme se do toho pěkně zamotaly, že? No, doufám že jste z toho aspoň něco pochopily :-)
Budoucnost… Co nás vlastně čeká?
Otázka, co bude dál, mě tíží velmi často. V mém minulém článku jsem měla pár komentářů, jeden, který mne zaujal, sem uveřejním:
… Žijeme proto, aby jsme se zdokonalili pro další životy, prošli si co nejvíce věcmi a co nejvíc se z nich poučili. Nenávist a války jsou taky dobré, špatné jsou jen tehdy, když se špatně berou: člověk si má ze všeho vzít co nejvíc a když to neudělá, zbabrá to a tvrdí, že to nebyl dar, ale trest. Válka je lekce. Když se z ní někdo zblázní, neprošel. Když bude někdo naříkat, za co ho Bůh trestá, bere to špatně. Je to lekce. Ti, co zemřeli, zažili něco nového a nebo to zažili znovu právě proto, že si z toho před tím nevzali to správné moudro…. Až si ho vezmou, budou v dalším životě lepší. Žijeme proto, aby jsme sebrali co nejvíc moudrosti, zkušeností, citů – ať kladných nebo záporných – vytěžili z nich co nejvíc a co nejvíc toho předali ostatním…. – Lichi
Můj názor? Když někdo objeví nový lék, předá ho dalším generacím a podobně. Předáváme zkušenosti ostatním, zdokonaluje se svět, modernizuje se na stále pohodlnější. Ale za jakou cenu? Za chvíli vyčerpáme všechny suroviny, globální oteplování bude mít katastrofální následky, a začnou hromadně vymírat nějaké druhy zvířat jen proto, že jiné generace zkušenosti využily špatně jen ve svůj prospěch, aby se měli lépe. Jenže lidské možnosti nejsou neomezené. Má-li se člověk stále zdokonalovat, někdy musí přijít nějaký bod, který je hranicí všeho, kde to dál prostě už nepůjde. Souhlasím, že maminky předají zkušenosti dětem, chytří méně chytřejším a podobně. Tohle je prostě vývoj lidstva, nic s tím neuděláme. Ale musíme si uvědomit, jak věci využívat, jestli dobře, nebo špatně.
Text: Míša K.
—–
22.1.2007
hmm to máš pravdu………a ja sa stale sústredím na budúcnost a riešim minulost že až zabudnem na pritomnost………..tento celý článok je uplna pravda………už aj ja sa snažím sa sústredovať na prítomnosť….=D
kotatko-přesně tak;)….já pořád řeším minulost…a budouctnost …… často vzpomínám na naše konflikty s partou kluků….:-D….BYLY to velky hadky a docela škodaredy(za vše jsme si mohli sami:) )…ale všechno zlý je k něčemu dobrý..a ja vím že to co jsem dělala dřív bych TED neudělala;)
Naprosto nádherný a pravdivý článek:( taky pořád vzpomínám na to co se stalo a bylo špatné..soustředím se na budoucnost na přijmačky které mě sice čekají až za rok,ale na toto všechno se soustředím.. a jak se soustředím na všechno krom přítomnosti uvědomím si že to strašně rychle uteklo a je mi z toho do breku že už je to pryč misto toho abych si to předtím užilaa:((()
Mno to, že čas utíká hrozně rychle mě přepadá pořád častěji. a neumim si na to přímo odpovědět…že za chvíli už to nebude tak bezstarostný a tak… ale myslim si že bychom se měli ohlížet do minulosti, páč se z ní můžeme poučit a sou tam i pěkný věci na který můžem vzpomínat s úsměvem…a na budoucnouts by se mělo taky myslet, aby sme neudělali zbytečný chyby, který bychom neudělali kdybychom si to promysleli předem… ale je to jenom můj nároz a nikomu ho nevnucuju…ale moc pěkný
Jasně, máš pravdu :-) Myslela jsem tím jen to, že se nemáme zbytečně trápit kvůli tomu, co bylo, protože tím se nic nezmnění. A těšit se na něco, co není stoprocentně jisté, to také není špatné, ale pak bude člověk jen zklamaná pokud to nevyjde. Žít jen přítomností však nestačí. Máš pravdu, člověk musí plánovat, rozvíjet se, v horšch časech myslet na to dobré. To ano.
Máte dočista pravdu. Poslední dobou si přeju vrátit se zpět. Je mi sice teprve 14, ale ten bzstarostný život, super parta , dobrý známky, hned bych se do toho vrátila. A ráda i do té staré základky bych šla. Teď je to ale jinak. Vím že se tam vrátit nemůžu a když se podívám, v mé základce je jiný ředitel, učitelé, a na tu školu se nadává. Užbych tam teď nešla, ale kdyby se vrátilo vše jako dřív, vrátila bych se. Jen jsem vám chtěla uvést příklad. Trpím. Chci bejt zase malá maminčina holčička, newím. Čas je něco zvláštního, zlýho ale zároveň skvělýho, alespoň nám dopřává ty vzpomínky : )
Zpět se vrátit nechci, nemá cenu se tím trápit, když to stejně nejde… Mám jiný problém. Ať chci, nebo ne, stále žiju minulostí; zkrátka na přítomnost a budoucnost pomýšlet nemůžu… pořád přemýšlím, “co by bylo, kdyby…” a už nevím co s tím. Ale teď nedávno jsem si uvědomila jednu věc: nemá cenu jen tak proplouvat životem, to nesmím; musím ho sama řídit, a to, jaký bude, záleží jen na mně. Mno ovšem s realizací této myšlenky sem ještě nezačala – zatím…