Deník „Slaměné vdovy“ VII.

“Speciální případy”
Rozhodla jsem se, že už vás nebudu zahlcovat jen svým vypisování se ze samoty, že budu psát už jen o těch zajímavých věcech – ono číst o tom, jak si na přednášce kreslím srdíčka nebo píšu svoje jméno s Adiho příjmením, by nebavilo už ani mě :-) No, teď se jen rozmyslet, které části minulých několika týdnů byly natolik zajímavé, aby se o nich dalo napsat…Co mě napadá jako první je samozřejmě škola.. Příprava do školy, na státní zkoušky i na bakalářskou práci mě zaměstnává víc než by se mi líbilo… Ale co už nadělám? Na druhou stranu musím přiznat, že mě to stále baví, svědomitě se připravovat na semináře a chodit poctivě na nepovinné přednášky. Dokonce i obchodní angličtina, které jsem se tolik bála, je v pohodě… Tedy když se mi podaří se do hodiny připravit. Na semináři Sociální komunikace (název zní děsivě, ale v podstatě je tam sranda a pohodička a učíme se vykecat se z různých situací) jsme před dvěma týdny dělali docela zajímavou věc – měli jsme do kruhu zaznačit, kolik času čím strávíme. Ani nás nikoho nepřekvapilo, že škola zabírala všem téměř polovinu času (plán se dělal na týden a započítán byl i spánek, jídlo, pití a volný čas). Takže je asi důležité, abych se o škole alespoň zmínila :-D

Určitě pro čtenářky zajímavější věcí bude zpráva, že jsem dostala možnost navrhovat taneční šaty na latinsko-americké a standardní tance pro jeden vyhlášený zlínský klub. Z původně jedné tanečnice se můj „týmeček“ zákaznic rozrostl na čtyři dívky, každá se specifickými nároky a přáními. Kreslení a vymýšlení se mi ještě nikdy tak nelíbilo! Nad skicami jsem trávila hodiny a hodiny, stejně tolik času jsem prochatovala na ICQ při řešení barev a délky sukní. Zaměstnávala jsem ruce i hlavu najednou a snažila se nemyslet na to, jak daleko je 21.prosinec, kdy pojedu do Prahy a následně poletím do Osla. Osmero šatů je hotovo, alespoň na papíře, a teď se budu snažit soustředit se na jejich zrealizování, nazdobení a podobně. Dobře, přiznávám, že často představy holek přizpůsobuji svým nápadům, ale vycházíme spolu v pohodě. Docela se mi líbilo potkávat nové holky s koníčkem, který se mi vždy líbil, ale k němuž určitě nemám vlohy. Někdy v únoru by měly být šaty hotové, snad se mi podaří dát vám sem i fotky!

S navrhováním tanečních šatů souvisí jeden velký zážitek – poprvé v životě jsem byla na soutěži v tancích, celý den jsem se dívala na krásně elegantní tanečnice na podpatcích a v krásných šatech (no dobře, některé byly krásné, jiné normál a většina docela hrozných, ale to je můj osobní názor), a taky na vypracovaná pozadí jejich partnerů :-P Byl to docela zajímavý zážitek, netradiční  a hlavně nový. Vzhledem k tomu, že jsem týden předem byla na závodech v aerobiku, na které jsem zvyklá, měla jsem zajímavé srovnání – atmosféra byla více komornější a občas jsem už byla znuděná neustálý opakováním se šatů (to víte, pět tanců, první kolo – semifinále – finále). Ale moc se mi líbilo, že je to zase něco úplně jiného.

Nechápu, jednu věc. Jak je možné, že doma mi Adrian chybí víc než na Kypru? Alespoň moje pocity jsou tady jakoby intenzivnější a hlubší. V létě jsme byli vzdálení asi 4000km, teď bojujeme „jen“ s 2500km ale všechno je daleko horší. Nevím, jestli je to zasnoubením, prstýnkem na ruce nebo tím, že spolu budeme až na Vánoce, ale můj miláček mi chybí daleko víc než kdy před tím. Když usínám, v manželské posteli o rozměrech 180 x 200cm, představuji si, jak mě drží v náruči a na dobrou noc mě políbí do vlasů a jak se během noci probudím jeho chrápáním. Ale nejsme zase u nezáživného popisování pocitů?

Začala jsem docela poctivě sportovat – aerobik, jízda na kole, posilovna, badminton. Snažím se zbavit energie, jak se dá a unavit tělo i mysl fyzickou námahou… Smůla, že po každé hodině mám paradoxně víc a víc energie a díky endorfinům i chuť dál pracovat do školy. Proč mi to vadí? Protože jsem tak trochu doufala, že když budu hodně sportovat, unavím se a nebudu mít energii na přemýšlení o Adim. Nepovedlo se, ale stejně budu sportovat dál!

Text: Kača M.