Deník “slaměné vdovy” V.

kacaPsaní deníčku by měla být pravidelná záležitost. Jednou jsem to zkoušela v dětství, ale prodlevy mezi zápisy se prodlužovaly a prodlužovaly až na několik měsíců a později i let. Tyhle články o mojí samotě na Kypru jsou vlastně mým prvním opravdovým deníkem, do kterého píšu už pátý zápis. A pořád se najdou ty z vás, které to baví číst, což mi dodává energii a inspiraci.

Středa, 20.srpna

Smutně se dívám na datum v kalendáři. Devět měsíců… doba teoreticky strašně krátká na nějaké velké rozhodování, na druhou stranu dostatečně dlouhá na to, abych někoho dobře poznala. Celý den vzpomínám na naše začátky, na společné bydlení v Norsku nebo procházky po měsícem zalité pláži tady na Kypru. Na všechny možné výrazy Adrianovy tváře a na jeho vtípky na moji adresu. Tak nějak si uvědomuji, že mezi námi není jen slepé pobláznění, ale už opravdový cit, který jsme si vypěstovali od semínka jako vzácnou lilii a teď je na nás o něj správně pečovat. Hodně jsem přemýšlela, jak to bude dál, jak budeme zvládat odloučení, a neubránila jsem se pochybnostem. Jenže večer mi miláček zavolal a všechny chmury byly pryč. S ním jsem si jistá, že všechno bude v pořádku, nic se nepokazí… Asi zním pateticky až naivně, ale ona je to zatím stále pravda… Díky bohu!

Čtvrtek, 21.srpna

V noci se mi zdál strašidelný sen. Byli jsme na moři, na lodi. Přepadli nás nějací piráti (bohužel ne s kapitánem Sparrowem v čele) a Adiho hodili do vody, protože věděli, že neumí plavat. Mě nezbylo nic jiného než sledovat, jak bojuje o život a pomalu se potápí pod hladinu… I po probuzení jsem cítila tu bezmoc a zoufalost a strach. Byla jsem příšerně vyděšená, a ačkoli bylo hodně po půlnoci, chtěla jsem okamžitě Adimu volat, jestli je v pořádku. Strach o někoho blízkého je horší než strach o sebe samu. Na svoje bezpečí a pohodlí nemyslíš, když se někomu dalšímu, tobě drahému, má něco stát nebo se něco děje. Proč? Přemýšlela jsem nad důvodem, ale na nic jsem nepřišla… Raději jsem pevně objala oba plyšové pejsky a snažila se myslet na něco krásného. Já s Adrianem na pláži, slunce, moře…

Pátek, 22.srpna (a taky víkend v restauraci, už předposlední)

Od pátečního rána nemáme internet. Nadávala jsem, spílala všemu možnému, ale nic naplat, ta zázračná šťávička do mého laptopu prostě nešla. A to jsem ještě chtěla napsat, jak strašně moc mi ta moje příšerka chybí!! Sbalila jsem se a šla na pláž s tím, že výpadek bude do večera opravený, a tudíž si před spaním pošleme přání sladkých snů. Ale ouha!! Internet nejde ani večer, ani v sobotu a neděli, takže jediné spojení s Adim je přes mobilní telefon. Uvědomila jsem si svoji psychickou závislost na připojení k síti. Nejde jen o momentální stav, všimla jsem si toho už v Norsku, že internet se pro mě stal jediným způsobem, jak být v kontaktu s kamarády a rodinou, se světem kolem a hlavně s děním v republice. Doma je odpojení od netu sice nepříjemné, ale máš stále možnost poslat sms, podívat se na zprávy nebo zapnout rádio, když chceš vědět, co se děje. Ale co v cizině?

Na druhou stranu, Adi nehleděl na peníze a každý den volal, posílal zprávy a kontroloval, kdy chodím spát a jak moc pracuju. Je čím dál sladší, až se mi zdá neuvěřitelné, že i po měsíci odloučení náš vztah nijak neochladnul, ba naopak. Měsíc… Třicet nebo kolik dnů a stejně tolik nocí. Viděli jsme úplněk i nov a počítali od prvního dne až téměř po konec. Vydrželi jsme první, nejtěžší měsíc a navíc to vypadá, že v říjnu bude moct přijet a být se mnou. Najednou se celý svět zdá barevnější, veselejší a lepší. I přes všechny řeči holek v restauraci, jak se vzdáleností a časem láska opadá. Fakt kamarádky, podpoří v každé situaci!!

V neděli večer jsem dostala dvě nádherné smsky. U první jsem slzy ještě jakž takž zadržela, ale druhá mě dostala se vším všudy. Rozbrečela jsem se jako želva po svém miláčkovi, po jeho náruči a bříšku, na kterém tak ráda spím. Rozbrečela jsem se kvůli samotě a vzdálenosti, kvůli stejné bezmoci jako jsem cítila tehdy v noci při své noční můře. Brečela jsem kvůli všem těm dnům bez Adiho a pro všechny ty nadcházející dny bez jeho úsměvu. Nebrečela jsem dlouho, asi pět minut, ale celou tu dobu se mi v hlavě honilo jen jedno jméno – Adrian. Ten kluk se mi vpil pod kůži, smíchal se s mojí krví a teď koluje mými žilami. Myšlenky na něj dotírají v každou denní nebo noční dobu, bez přestávky. Miluju ho…

Pondělí, 25. srpna

Přemýšlím. Ne nad nesmrtelností chrousta nebo koupí už šestého páru botiček, jak by se z mého výrazu tváře mohlo zdát, ale nad téměř seriózním tématem. Je vůbec možné změřit lásku? Nebo nějaký cit? Zvážit, ohraničit nebo jakkoli vyměřit její velikost? Tato otázka mě napadla docela náhodou – když totiž končím telefonát s Adim tak se většinou dohadujeme, kdo miluje toho druhého víc a navzájem přirovnáváme svoji lásku k hloubce oceánu nebo rozsáhlosti vesmíru. „Já tě miluju víc,“ a jeho odpověď: „To není možné, já tě miluju nejvíc.“Jak ale skutečně něco takového změřit? Dá se cit dokázat pouze činy a věrností, nebo existuje něco na jeho přesné vymezení? Tohle se mi honilo hlavou celý den a i večer v posteli.

Úterý, středa, čtvrtek…

Dny jsou najednou jednotvárné. Ráno se vzbudím, najím a jdu na pláž nebo lenoším. Odpoledne v práci pomalu píšu bakalářku a povídám si s Adrianem po icq, večer se podívám s ostatníma spolubydlícíma na film a jde se spát. Tak nějak přežívám a neužívám, snažím se nepočítat každou hodinu, než přijedou rodiče a konečně se bude něco dít. Při tom všem polemizuju, jestli a jak moc mi bude Kypr chybět… určitě mi bude chybět ta blízkost moře a přemíra slunce, ale jak tak přemýšlím, hodně se mi stýská po deštivých večerech v Norsku, kdy jsem si zalezla do postele s horkou čokoládou a dívala se na Zamilovaného Shakespeara nebo Bridget Jones. Asi mi pořád víc chybí Norsko, kde jsem sice nemohla v moři plavat, ale každého slunečného dne jsem si vážila, ne jak tady. Však uvidím, jak bude doma…

V dalším pokračování popíšu poslední víkend v restauraci a dozvíš se, kolik dnů mě dělí od sladkého polibku od Adiho :)

Text: Kača M.

7 komentářů
  1. Jee to je krassny, momentalne jsem v usa na vymennym poobytu, zitra to jsou tri mesice co jsme spolus Petou, mym milackem, a devet mesicu kdy se zase uvidime. Priletim totiz presne na den naseho vyroci. Je to hrozne tezky ze jsme od sebe takhle daleko ale celej nas vztah byl odzacatku pripravenej na to ze to bud skonci a nebo si budeme posilat zamilovany smsky protoze kvuli posunu se na net oba dostaneme jen malokdy. takze presne vim co prozivas akorat vy dva se uz v rijnu uvidite, me tu ceka skolni rok. hrozne se mi styska a jako dneska nemam chut nic delat, tady je devet vecer a v cr ctyri rano.To jen ze takovych paru jako ty je vic a taky vam dvoum drzim palecky..

  2. Daniela: máte to hodně podobné s náma, taky jsme od začátku věděli, že bud bude rozchod, nebo hodiny u počítače. Na druhou stranu my jsme spolu v Norsku půl roku bydleli, takže to je u nás už na jiné úrovni. Ale rozhodně Ti budu moc držet palce aby se nic nepokazilo a Tvůj miláček Tě čekal v den výročí na letišti s obrovskou kytkou v ruce! :)

  3. U mě je bleskovka :)
    Budou originální diplomky s čím chcete :)
    Mám strašně málo lidiček :(
    Budu moc ráda když se přihlásíte, pak vám to oplatím ;)

Leave a Reply

Your email address will not be published.