Čím dál víc vídám na ulicích mladé lidi na kolech z dob první republiky, s klobouky z první republiky a ve vestičkách z dob – no ano, první republiky. Takoví lidé většinou zaparkují starodávné kolo v novém kabátku někde v centru města a z dálky mávají na slečny v šatech pěkně pod kolena, dokonce s rukavičkami nebo čímsi, co má být zřejmě pokládaná vlna, na hlavě. A chtě nechtě, jsem čím dál zmatenější.
Že se móda opakuje, to samozřejmě vím. Že svět v oblékání už dlouho nevymyslel nic nového je prostě fakt, se kterým jsem se smířila. A dokonce bych si moc ráda připadala jako za první republiky, jenže nemůžu. Když se 
pokusím pohroužit do té doby a nechám se unést těmihle lidmi kolem, vždycky mě vytrhne jedno.
Pitomci v klobouku
Vypadají tak, mají stejné doplňky a nutno uznat – mají to pěkně sladěné. Jenže! Když už přijímají role našich dědečků a pradědečků, měli by vědět jedno.
Za první republiky pánové, elegantně oblečení, doprovázeli dámy na kolonádu, otevírali jim dveře a pomáhali z kabátu. Nalévali jim víno a toužili po nich. Dámy naopak, vždy perfektně upraveny, nechaly se gentlemany vést, tu a tam jim nenápadně poodhalily kotníček nebo sundaly rukavičku. Hráli navzájem tyhle malé, něžné hry a předehry a zbytek doplňovali fantazií a tužbou.
To co hrajeme navzájem dnes, i když oděni do krás první republiky, připomíná spíš horor a frašku. Ano, je to tak. Oblečení totiž člověka nedělá. I s kolem, kloboukem a vestou jsou to burani, jaké svět neviděl. Krávo, vole, pičo… to že má být dnešní první republika? Kouření mariánky a hektolitry piva, panáky vodky? Šukání na záchodcích?
Dnešní minulá republika se stala jen pouhou pózou. Je to módní proud, založený pouze na oblečení a stylingu, který za čas vyšumí a vystřídá ho proud jiný. Byli tu hippie, byl tu punk, bylo tu i emmo a dnes je tu prostě první republika. Za rok, za dva, bude stejnou minulostí, jako je v učebnicích dějepisu dnes.
Povrchní pozlátko
Co mi ovšem přijde nejsmutnější je jedna nepatrná maličkost, kterou si špatní herci minulé doby zřejmě neuvědomují. Tenhle směr se kromě oblékání vyznačuje i neustálou nespokojeností se stávajícím režimem, jeho bojkotováním nebo naopak přehlížením. Tihle lidé, tahle komunita, má pocit, že je „něco víc“. Že jsou lepší, inteligentnější, větší umělci, jaksi NAD dobou a námi všemi.
Ale jsou? Stačí oblečení k tomu, abychom byli lepší? Stačí se navléct do retro, starých věcí a chovat se dál jako prase?
Za touhle pózou je totiž pusto, prázdno a jen z dálky se ozývá převalování našich předků v hrobech. Tenhle směr, místo aby první republiku oslavoval, ji špiní a nadává.
Nic nelze generalizovat na všechny. Ano, jistě existují i lidé, kteří jsou opravdu s touhle dobou jakýmsi zvláštním poutem spjatí a je jim blízká. Ale tihle lidé se tak nejen oblékají, nýbrž i chovají. A stoprocentně to začali dělat dávno předtím, než se z toho stal módní proud.
Chci chodit po ulicích a vídat hezké věci, i hezké lidi. Chtěla bych žít za první republiky, ale ne kvůli oblečení – kvůli slušnosti. Elementární lidské slušnosti, které měli lidé dřív o sto procent víc, než mají dnes. A je mi jedno, jestli mají štekle do oblak a kabelku Guess nebo staré kolo a klobouk. Bohužel si z dob minulých vybíráme vždy jen to, co se nám hodí a vždy jen to, co je nejjednodušší.
Za první republikou „něco“ bylo, to co vídám dnes jsou jen její zkažení zombie.