DZP: U babičky

Prázdniny jsou prostě obdobím zábavy, odpočinku, dovolených a tepla. Ovšem taky putováním po příbuzných – nevím, jak je to u vás, ale u mě to tak rozhodně je. Je jedno, jestli jsem u jedné tety nebo u druhé tety, u jedné babičky nebo druhé babičky – je to prostě moje rodina a já uznávám, že i když můžu dělat něco „užitečnějšího“, měla bych jim aspoň na týden udělat radost v podobě mý návštěvy. Teda – doufám, že jim tím dělám radost…

OK, dobře, sice to není týden, to ale bohatě stačí. Před týdnem jsem byla u jedné babičky, teď půjdu ke druhé – ať je to spravedlivý. Obě babičky se stejně dřív nebo později sejdou na nějakém tom pivku.
Ta babička, u které zrovna jsem, má sice pár nevýhod – třeba to, že bydlí hned u cesty, takže zvuky aut i ve dvě ráno není nic neobvyklého (já na to totiž nejsem zvyklá, já, takový „vesnický člověk“!), ale má to i pár výhod – konečně se zase nebudu nudit a užiju si nějaký to vzrůšo, podívám se do blízkého města a půjdeme na nákupy, nebo třeba to, že se celý den můžu ráchat v bazénu!
Jeden den se mý přání splnilo a s babičkou ( a spolu se sestrou, která jela k babičce se mnou) jsme jely na „výlet“ do Šumperka. I když to není kdovíjak velký město, já bych se tam stejně ztratila, každá ulička mi připadala stejná… prostě nezvyk.
Od dopoledne jsme toho hodně stihly, naobědvaly jsme se a pak jela babička pro sekačku, která byla na opravě. Babička to všechno šla vyřizovat a já se ségrou jsme zůstaly v autě. Po chvíli slyším pořád nějaké divné zvuky – škrábání a zadrhávání, bouchání, a protože jsem neviděla nikoho jinýho, než ségru, napomenula jsem ji, ať toho nechá. Jenže ona to snad dělala naschvál! Zvuky neustávaly a tak jsem sestru znovu a znovu žádala a napomínala. Až potom jsem v zrcátku uviděla nějakýho pána, který byl za autem a motnoval tu sekačku, aby se mohla dát do auta. Hned mi bylo jasný, že mě musel slyšet! Cítila jsem, jak se mi nahrnuje krev do tvářích a radši jsem se rudá jak rak se stydlivým výrazem ve tváři schovala za sedačku. Někdy to holt nevyjde, no!
U babičky jsem taky objevila spoustu starých fotek – některé byly pro mě hodně moc důležitý a na ty chvilky strašně ráda vzpomínám. První fotka – malinká baculatá holčička – já ráchající se ve vaně, druhá fotka – kde mi byl asi půlrok, v maminčiným objetí, nebo třeba Beneček, babiččin pes, který je dneska už mrtvý, jak žužlá prasátku Žofince ucho. Škoda že to nemůžu vrátit, říkala jsem si, ale to už prostě nejde. Zase budou nový fotky, na který budu za pár let vzpomínat, tak si to musím užít!

PONAUČENÍ: Nikdy, ale opravdu nikdy nikoho nenapomínejte, nebo po nikom nevyjíždějte, aniž byste měly pořádně ověřený důvod! Nebo na to doplatíte, jako já…

Text: Míša K.