Karolína Koblenová je všestranná umělkyně – maluje, fotografuje, hraje a do toho všeho se věnuje fotomodelingu. Jak se ke své práci a koníčkům dostala ti prozradí dnešní rozhovor.
Vystudovala jste pedagogickou fakultu, obor Výtvarná výchova pro střední a odborné školy, máte v plánu jít učit?
Mívala jsem to v plánu, bavilo mě to, chtěla jsem učit výtvarné předměty či dějiny umění na nějaké střední odborné škole, a nebo lépe, na vysoké. K doktorandskému studiu jsem se ale zatím nedostala, jsem magistra, která se prozatím učení nevěnuje. Jednou, kdoví, ale určitě nechci startovat učitelskou kariéru zatímco si vydělávám focením v zahraničí a nemám tu správnou „učitelkovskou“ auru slušnosti.
Kde čerpáte inspiraci pro svou tvorbu?
Dříve jsem se inspirovala hudbou a literaturou, především v době, kdy jsem začínala brát vážně malbu. Ve své fotografii se inspiruji smyšlenými příběhy nebo situacemi, které mě napadnou, když jen tak přemýšlím. Stále se ráda inspiruji estetikou minulosti, romantismem a hororem.
Pocházíte z umělecké rodiny?
To spíš z učitelské! Učiteli jsou u nás skoro všichni, ale umělecký gen mám asi po mámě, která kromě toho, že vyrábí keramiku, umí malovat a fotit. V malbě máme dokonce docela podobný styl.
Jak jste se dostala k fotomodelingu a co Vás dovedlo k tomu, začít fotit také?
Dostala jsem se k němu, protože jsem chtěla. Sama jsem fotila dříve, než jsem začala být focena. Nebavilo mě stát modelem jenom sama sobě, snila jsem o tom být modelkou. Jsem moc vděčná, že se to podařilo a já ten sen žiju. Prvním krokem k serióznímu fotomodelingu byla účast na KontAkt Foto v roce… asi 2008.
Jaké poselství nese Vaše tvorba?
Tvorba jakožto autorky? To nemůžu prozrazovat. Ale točí se kolem krásy a smrti, hodně velkých témat, které jsou totálně protřepané, ale mluvit se o nich dá pořád. Fascinují mě. A moje modelkovská činnost je svým způsobem také tvorba, výrazová a stylistická. A ta nese poselství, že transformovat se můžete fakt v cokoliv!
Co Vás vedlo k tomu oholit si hlavu? Litovala jste někdy?
Vedl mě k tomu hovor s fotografem Tonem Stanem. Říkal, že má v plánu fotit holohlavou modelku, a dodal, že mě by to slušelo. Nepřemýšlela jsem o tom jako o něčem reálném, byla jsem ráda že mám vlasy, i když tou dobou už krátké mikádo, protože jsem bojovala s jejich kvalitou. Během dalšího půl roku se mi změnil život, vyměnila jsem partnera, začala mnohem víc času trávit v Praze v docela extravagantní společnosti. Najednou mi to přišlo celkem přirozené, oholit si hlavu, vyzkoušet to. Potkala jsem Tona a domluvili jsme si focení, na které jsem přišla už ostříhaná. Bylo to někdy v srpnu 2011. Od té doby jsem toho nelitovala, a kdyby ano, už bych dávno měla vlasy zase na hlavě. Naopak jsem se s holou hlavou silně identifikovala, jsem to prostě já.
Jak vnímáte nahotu? Na mnoha snímcích se objevujete nahá, to by většina lidí neudělala.
Naprosto přirozeně. Jsem nahá stejně ráda, jako oblečená v dobré módě.
Občas hrajete komparz ve filmech, neláká Vás i divadlo?
Kompars jako takový už jsem dlouho nehrála, měla jsem ale pár mluvených epizodních rolí. Divadlo, jak se to vezme. Nijak zvlášť mě neláká klasické hraní rolí na jevišti. Nemám na to ani talent. A od dob, co jsem celkem ráda hrávala ve školních představeních, jsem na sebe jako na herečku nemyslela. Láká mě ale kabaret, burleska, cirkus, nebo moje vlastní vysněná představa dekadentní novodobé freak show. Ve výrazových, vizuálně silných polohách.
Nepřemýšlela jste o tom, že byste se přestěhovala do zahraničí? Přece jen Česká republika je pro umělce malý rybníček.
Není to rybníček, ale spíš zátoka – všude kolem je oceán, stačí ho vidět. Možnosti cestování tu jsou, já je mám a využívám. Zůstat někde natrvalo, zatím se mi nestalo, že bych to potřebovala, ale možná to přijde. Nechci zůstat na jednom místě celý život, mám ráda pohyb.
Jaký Vás dosavadní úspěch Vás nejvíce potěšil?
Mě těší všechno, každé focení, které mě baví, každý takovýto rozhovor, každé uznání od někoho dalšího. V roce 2014 jsem měla svou první sólovou a celkem rozsáhlou výstavu „Budoár“ v Chebské galerii G4. A z modelingu mě moc potěšil můj úspěch v Izraeli. Do té země jsem se zamilovala. Nyní se těším do USA.
Máte velice specifický styl oblékání, jak na Vás reaguje okolí, šokujete ráda?
Mám ráda pohledy ostatních, ráda se liším, vyčnívám. Okolí, se na mě pochopitelně dívá, když jdu třeba s cylindrem na hlavě a k tomu mám dvaceticentimetrové platformy. Já bych se taky dívala.
Jste ve 21. Století spokojená nebo byste raději žila v jiné době?
Jsem spokojená s možnostmi, které máme díky neustálému připojení na internet, já v podstatě nedám smartphone z ruky. Závislák! A dokonce mi už dnešní doba nepřijde tak nemožná v oblasti módy, jako mi připadala ještě před pár lety. Takže vše se v dobré obrací. Vážnější globální otázky lidstva, stavu přírody ani stavu naší vlády bych v této otázce radši neřešila, zůstaňme povrchní, ať je trochu zábava. Jinak se mi líbí viktoriánská éra a také 30.léta v Evropě a 60. Léta v Americe. Beru to vizuálně.
Na čem právě pracujete?
Na barevné sérii portrétů, která v sobě spojuje více směrů, kterými jsem v minulé tvorbě šla. A v modelingu pracuji na rozšíření zahraničního působení, mám toho na rok 2015 již tolik domluveného. Času asi moc mít nebudu.
Je možné v této době vidět Vaši tvorbu někde vystavenou?
Momentálně ne. Ale dám vědět, mám toho dost nachystaného.
Karolínu můžeš sledovat také na Facebooku.