HIM-HIM 1 (Láskolůzr)

Hlasování o jménu hlavní hrdinky bylo ukončeno a slibovaný první díl povídky na pokračování s názvem “How I Met HIM” je tady! Pokud jsi ještě nečetla úvod, mrkni SEM (klikni).
Příjemnou relaxaci při čtení!

HOW I MET HIM 1 – Láskolůzr

Abych se představila… Jmenuji se Nina Malinová přezdívaná (jak jinak?) „Malina“. Vyrostla jsem jako jedináček v náručí dvou starostlivých rodičů Malinových v malinké moravské vesničce zvané Třešňová Lhota, která je tak malá, že ji ani nenajdete na mapě. Vlastně není divu, že jsem už po páté třídě doslova utekla do nedalekého většího města, kde jsem začala navštěvovat tamní osmileté gymnázium.

Co se týče mých rodičů, nikdy mi nestáli v cestě, ať už mé plány byly jakékoliv. Máma v Třešňové Lhotě provozuje cukrárnu a vždy věděla, jak mi život osladit. Táta je spíše technicky zaměřený. Pracuje v jedné stavební firmě a i když je doma, neustále něco kutí ve své skromné dílničce vedle garáže, v níž se občas úplně zapomene.

Když jsem nastoupila na gymnázium a stala se žákyní Primy A, seznámila jsem se se svou nejlepší kamarádkou, modrookou blondýnkou Bárou. Chodívaly jsme spolu snad do všech možných kroužků, které existovaly, a byly jsme naprosto nerozdělitelnou dvojkou. Tedy do chvíle, kdy jako septimánka začala chodit s dokonalým oktavánem Pavlem. A právě někdy v této době se můj život začal rozjíždět na plné obrátky. Uvědomila jsem si totiž, že jsem stála na mrtvém bodě nebo jsem se minimálně točila kousek kolem něj. Psal se rok 2003 a maturita mi visela doslova na krku…

„Nechceš u nás zítra přespat? Nemusela bys doma škemrat o zapůjčení toho vašeho rádoby auta,“ zasmála se Bára a omotala si tlustou vlněnou šálu natřikrát kolem krku. Byl dosti chladný podzim a prakticky celý listopad už byla zima jako v lednu.
“Já ti nevím… Nechci vám s Pavlem dělat zase křena.“
“Hele, já ti říkám, že o tohle se vůbec starat nemusíš. Vždyť jsme spolu s Pavlem pořád. Až mám pocit, že tě zanedbávám. Co myslíš?“
“Prosím tě, ani nevíš, jak já ti to přeju,“ sedla jsem si na lavičku a vylovila z batohu balíček orbitek, kterým jsem chtěla přebít onen odpudivý odér po karbenátku ze školní jídelny.

Bára a Pavel byli pár k pohledání. Oba hezcí, chytří, měli bohaté rodiče, bydleli ve stejném, tak akorát velkém městě, takže ani nemuseli pořád někam kvůli čemukoliv jezdit jako já. Pravdou ale zůstává, že jestli jsem jim něco doopravdy záviděla, tak rozhodně jejich úžasný vztah. Já jsme si mohla začít s kýmkoliv a vždy to skončilo ukázkovým fiaskem. Bára byla vždy spíš chladnější a nedostupnější, ale když konečně vycítila „toho pravého“, nechala svým citům volný průběh. A vyšlo jí to! Na jednu stranu jsem byla šťastná, protože byla ona tolik šťastná, ale na druhou stranu jsem si připadala jako totální „láskolůzr“.
Vztah jim vydržel i poté, co Pavel odmaturoval a odešel studovat vysokou školu, která sídlila v městě vzdáleném stovky kilometrů od toho našeho. A nyní připravovali oslavu jejich prvního výročí. Je pochopitelné, že jsem byla na přední příčce seznamu zvaných.

„Ráda bych tě doprovodila k autobusu, ale mám ještě hodně běhání, shánění, nakupování. Představ si, že nikde nemůžu sehnat červené plastové kelímky,“ vysypala na mě Bára tak rychle, že jsem jí skoro nerozuměla. To je celá ona – jakmile je ve stresu, její artikulace se změní v Niagarské vodopády.

„Tak budou bílé, vždyť je to docela jedno, nebo ne?“ culila jsem se a v duchu jsem se řehtala jako kůň. Nikdy jsem neměla pochopení pro puntičkáře. Já jsem vše tak nějak odbyla, aby to bylo oukej, ale nikdy jsem si nedělala hlavu s titěrnými detaily.
“Všechno musí být p-e-r-f-e-k-t-n-í! Nedokážeš si představit, co pro mě ta oslava znamená. Jeden rok – tak dlouho jsem s nikým ještě nebyla. A ty taky ne,“ hodila po mě vítězoslavný pohled.
No to je toho! Kdybych já ten celý rok s nějakým klukem vážně vydržela, ke štěstí by mi ty červené kelímky určitě nesházely. Jen když se tak zamyslím, s Adamem jsem byla celé tři týdny. Rozešli jsme se, protože stihl ulovit jinou. S Radkem jsem se seznámila na koncertě, vypadalo to hodně slibně, ale časem mě začal pokládat za „buranku z buranské Lhoty, která mluví, jí i myslí (a možná dokonce líbá) buransky“. Prostě to nešlo. S Romanem to nebylo slibné dokonce ani na tom začátku. Byl příliš přeinteligentní a kdybych ho chtěla někam vytáhnout, musela bych mu nejdřív rozbít jeho hyper-super-mega-počítač. Pak bych ale přišla o život nejspíš já. O Martinovi, Petrovi, Jirkovi a Petrovi II už ani nemluvím.
Když jsem se probrala ze svých vnitřních úvah, zbyla z Báry jen rozmazaná tečka v dáli. Nevěřícně jsem kroutila hlavou nad její neskutečnou energií. Kvůli několika stupidním kelímkům se hnát napříč městem v takovém nečase?! Schoulila jsem hlavu mezi ramena, aby mi netáhlo na krk. Popravdě byla nejvyšší doba vytáhnout ze skříně loňské huňaté svršky.
Kráčela jsem pochmurnou ulicí s vědomím, že ani doma v té naší „buranské Lhotě“ mě nečeká nic růžovějšího, modřejšího ani červenějšího…

POZOR, I TY MŮŽEŠ ROZHODNOUT, JAK SE BUDE PŘÍBĚH VYVÍJET!
Anketa:
1) Napiš krátký (nejlépe vtipný nebo něčím neobvyklý) příběh o tom, jak se Bára s Pavlem seznámili a dali dohromady.
2) Vymysli název fiktivního města, ve kterém Pavel studuje vysokou školu.
– Psát můžeš přímo sem do komentářů, popř. na email erakova(zavinac)slecna.info.
(nemusíš nutně odpovídat na obě dvě otázky, stačí na jednu, která tě zaujala)

Text: Eliška R.
——
9.4.2008