Lovestories

lovestoryJe libo nějaké oddechové čtení? Na Slečně po nějaké době opět zveřejňujeme zamilované příběhy našich čtenářek, které nám sem tam chodí na náš e-mail, a my za ně všem moc děkujeme! Takže stejně jako my se nyní pohodlně usaď na židli, po ruce měj nejlíp kousek čokolády nebo misku s popcornem a užij si hřejivé chvíle plné lásky.

POŽÁRNÍ POPLACH
„Začátkem jara jsem si nešťastnou náhodou při hodině tělocviku zlomila nohu. Z chirurgie jsem proto vyšla s obrovskou sádrou až po koleno a byly mi přiděleny staré rozvrzané berle, které mi pohyb nijak neusnadňovaly, právě naopak. Do školy jsem chodit musela, ale ty schody, kterém jsem musela každou přestávku slézat nahoru a dolů, pro mě byly obrovským problémem. Při hodině španělštiny, kterou míváme v úplně horním patře, najednou začal houkat požární poplach. Všichni panikařili, utíkali dolů na shromaždiště a na mě při tom úplně zapomněli! Popadla jsem berle a snažila se rychle přejít chodbu a sejít schody. V tom jsem však zahlédla postavu trousící se po chodbě, jako by se o žádný požární poplach nejednalo. A byl to zrovna Michal, kluk, který se mi líbil snad od prvního září v prváku, kdy jsem ho zahlédla ve školní jídelně. Zastavil se, uviděl mé zoufalé snažení přeskákat schody a namířil si to přímo ke mně! Téměř beze slova si mě vysadil na záda a odnesl dolů na shromaždiště jako bych byla jen pírko. Naštěstí se ukázalo, že se jednalo pouze o požární zkoušku, takže ani jeden z nás nebyl v ohrožení života, ale jedno je jisté – od té doby je z nás nerozlučný pár!“ – Klárka, 16

HUDEBNÍ VYZNÁNÍcouple
„Navštěvuju průmyslovku, kde jsou některé hodiny společné pro studenty různých oborů. Díky tomu jsem poznala skvělého kluka. Jmenuje se Aleš a minulý školní rok jsme spolu mívali hodinu fyziky, při níž jsme seděli v lavicích za sebou. Při hodinách jsme spolu dost často flirtovali a úplně jsem cítila, že to mezi námi jiskří. Ani jeden z nás se však za celý rok neodvážil udělat další krok, i když jsem se sama několikrát odhodlávala, že ho někam pozvu, když to zatím neudělal on. Na konci června jsem však byla nešťastná, jelikož mi bylo jasné, že tyto úžasné hodiny mé jinak velmi neoblíbené fyziky se už nikdy nebudou opakovat, protože příští školní rok už je nebudeme mívat společně. V tom mě napadla naprostá šílenost – pomocí mikrofonu jsem do počítače nazpívala několik zamilovaných písniček, upravila to do „remixu“ a poslala mu je na jeho e-mail! Je fakt, že rozhodně nejsem žádná zpěvačka, a Aleš sám později přiznal, že se při poslechu smál, až se za břicho popadal, každopádně dojem to na něj udělalo ohromný a ihned mi odepsal, jestli bych s ním nezašla na koupaliště. Je srpen, pořád jsme spolu a naše láska je pořád větší a větší!“ – Bára, 18

DOPISY Z ITÁLIE

„S Martinem jsme se dali dohromady pár dní před letošním Valentýnem a od té doby jsme byli skoro pořád spolu. Vytvořila jsem si na něj úplnou závislost! O to horší pro mě bylo, když mi oznámil, že první dva týdny prázdnin stráví se svou rodinkou na dovolené v Itálii. Slíbil mi, že mi doveze něco jako „bolestné“, ale já jsem mu to zakázala, nechtěla jsem totiž, aby kvůli mně zbytečně utrácel za hlouposti. Přesto však nepřijel s prázdnou. Každý den, co strávil v Itálii, mi napsal jeden dopis, v němž detailně popisoval, kde všude byl, co viděl – všechny ty dopisy mi pak dal a já při jejich čtení měla pocit, jako bych na dovolené byla s ním. Navíc mi v dopisech vyznával lásku a psal moc pěkné věci, je to prostě andílek!“ – Pajuška, 14

ZMOKLÉ NAROZENINY

„Můj kluk Honza koncem dubna slavil své sedmnáctiny. Každý z nás bydlí na opačné straně Břeclavi a jediný způsob, jak jsem se v den oslavy mohla dostat k jeho domu, bylo moje kolo. Už brzy po obědě se však začala stahovat mračna a vypadalo to, že každou chvíli začne pršet. Honza mi volal, že jezdit nemusím, že si pak uděláme malou oslavu jen sami dva. Já ale byla odhodlaná, že pojedu, a tak jsem v pět přece jen vzala kolo a vyjela. Po pár metrech začaly padat první kapky, ale jela jsem dál. Za chvíli déšť houstl a houstl, až se změnil v ukrutný slejvák. Neměla jsem se zrovna kde schovat, snažila jsem se jet dál, i když jsem přes tu průtrž mračen sotva viděla. Honza mě starostlivě vyhlížel z okna, a když uviděl obrovské mokré strašidlo řítící se k jejich vjezdu, vyběhl do deště za mnou, popadl kolem pasu a začal líbat. Vypadalo to jako scéna z nějakého romantického filmu, i když jsem pak nejmíň týden proležela doma s horečkou…“ – Terka, 15

NA ROZLOUČENOU
„Syna našich sousedů jsem odjakživa nenáviděla. Byl drzý, často mi dělal nejrůznější naschvály, když jsme se náhodou potkali na chodbě našeho paneláku, a moc jsem si přála, aby se radši odstěhoval někam hodně daleko. A vyplnilo se mi to! Jednoho dne jsem zaslechla rodiče bavit se o tom, že se naši sousedé stěhují pryč z Prahy někam do jižních Čech. Skákala jsem po pokoji samou radostí! Večer před jejich odjezdem u nás však zazvonil zvonek. Vyběhla jsem otevřít a nevěřila jsem vlastním očím. Stál tam Lukáš a vypadal poněkud zkroušeně. Chvíli jsme na sebe oba mlčky hleděli a on ze sebe najednou vysoukal, jestli bych s ním někam poslední večer nezašla. Překvapilo mě to, ale souhlasila jsem a nakonec jsem toho rozhodně nelitovala. Nejdřív jsme byli v kině na úžasné komedii, při které jsme se oba moc nasmáli, a pak jsme zamířili do jedné fajn kavárny, kde jsme si povídali snad do půlnoci. Najednou mi bylo jasné, že máme hromadu podobných zájmů, ve spoustě věcí si rozumíme a je nám spolu moc dobře. Cestou domů jsem byla šťastná, že jsem s ním strávila tak krásný večer, ale zároveň neskutečně smutná z toho, že jsme spolu pravděpodobně naposledy. Na chodbě v našem patře jsem mu proto jen rychle řekla „Tak ahoj,“ aby neviděl, jak moc mě to, že už ráno odjíždí, bere, ale Lukáš mě přesto chytil za ruku, přitáhl k sobě a začal líbat. Sice teď bydlí hodně daleko a shodli jsme se na tom, že chození na dálku by pro nás nebylo, ale na ten nádherný večer nikdy v životě nezapomenu!“ – Ivet, 17

Připravila: Eliška R.
Foto: SXC.hu, Yuri Arcurs

Eliška R.

Je jí třiadvacet, žije v Brně, miluje ruch a "šumění" města. Ve volných chvílích se často baví vařením nebo brouzdáním po obchodech. Sní, že jednou bude mít šatnu o velikosti minimálně své dosavadní ložnice. Náladu jí vždy zaručeně zvednou knížky od Roberta Fulghuma a za ráj na zemi považuje francouzské Azurové pobřeží.

11 komentářů
  1. Juu to jsou skvělé články,moc se mi to líbilo,doufám,že sem brzy dáte další….ale je pravda,že těm holkám závidim :( to mě se nic takového ještě nestalo :( ….ale i tak jim to přeju :)

  2. no ikdyž… nechám si ho pro sebe… nwm, jestli by vás zajímal a vůbec… ještě skončil smutně. :( :'( moc smutně… :/ a vy potřebujete překypovat dobrou náladou ne? :)

  3. JJ, tak to mně se vážně nestane :)), stejně si myslím, že je to trochu upravené, i když možné je dnes všechno, že :D.

Leave a Reply

Your email address will not be published.