Máme ji každá a dá se říct, že vztah s nimi řešíme daleko více než vztah se svými otci. Proč? Protože: vezmi si šálu, umej si ruce před jídlem, koho sis to zase našla proboha? Jak můžeš v prosinci chodit v minisukni?! Ukliď si laskavě pokoj nebo ti to vyhodím z okna a umej nádobí! A nebreč nebo ti dám důvod!
Tak přesně proto jsou naše matky našimi ikonami a zároveň odstrašujícím případem, kterému se ve výchově
vlastních dětí chceme za každou cenu vyhnout. Téma našich matek je nevyčerpatelné a věčné.
Ty moje malá broskvičko
Proto, jak moc nás naše matky milují, jim často svěříme i ta nejtajnější tajemství. Který kluk nás miluje nebo naopak kterého milujeme my a on ani neví o naší existenci. Od svých matek se dozvídáme, i když leckdy pozdě, kde se berou děti, jak se dělají a že je nejlépe dělat nemáme nikdy a za žádných okolností – ovšem běda, jak nebudou vnoučata! Díky nim se umíme toreticky teple oblékat, i když si klidně vezmeme v prosinci letní šatičky. Tedy až do prvních nastydnutých ledvin, kdy sice lamentují nad naší blbostí, přesto však přeochotně vaří čajíky a překládají nás z jednoho boku na druhý. Jsme jejich malé děti, které je třeba stejnou měrou milovat jako trestat.
Malá broskvčka na vysoké
Další z jejich kouzelných vlastností je zarputilost. Neznám matku, která by si dokázala plně uvědomit, že děti vyrostly a staly se samostatnou jednotkou. Ať už maturuješ nebo vlastníš červený diplom z vysoké, vždy ti bude matka upravovat rukávy a křičet přes sál ať se tolik nezubíš, usměj se, nehrb se… Stejně urputně ti bude kecat do zařizování prvního bytu a partnera. Pokud tedy vůbec unese, že nějaký vlastní byt vlastníš. Záclony bývají ve špatné barvě, stejně jako někdy partner, stůl přeci patří do opačného rohu a jak to, že žiješ na hromádce bez svatby?
Ano můj drahý, ano mami
Tím se dostáváme k dalšímu významnému bodu našich životů i našich matek. Svatba. Když už se po několika letech soužití rozhodneš pro tenhle velký krok, dá se i logicky předpokládat, že tvá matka si na drahou polovičku minimálně zvykla. Ano, zvykla, ale…Opravdu jsi si tou svatbou jistá? To víš, je to přeci na celý život. A jak to, že se nebudete brát v kostele? Nejvíc se mateřská starostlivost projeví na plánování svatby. Dostaneš přesný seznam koho pozvat a koho za žádnou cenu, co by se slušelo mít na sobě i v sobě na hostině, kde se má svatba konat, protože tam se nejlíp dostane nejvíc lidí…snad ani nelze vyjmenovat všechny aspekty. Tak jako tak počítej jisto jistě s tím, že svatba rozhodně není záležitostí tebe a partnera, ale především vašich zroditelek.
Děti ti to jednou oplatí
Asi nejbizardnější je jejich přístup k výchově. Hlavně ona památná věta, která hlásá, že všechny naše přečiny v dětství nám naše budoucí děti jednou pěkně vytmaví. Pokud to tak funguje, pak se na nás mstí naše matky, kvůli svým matkám, a ty zase kvůli svým, a tak dále až k počátku lidstva. Každá nová generace – tedy i my – pak věříme, že začarovaný kruh dokážeme přetnout a naše děti už podvědomě trestat nebudeme.
Také se dá říci, že možná nejde ani tak o naše dětské přečiny a zlobení, za které následuje trest, ale spíše o pomstu našich matek zapříčiněnou jejich křivdami z dětství. Ale co bylo dřív? Vejce nebo slepice? Tuhle ani onu hádanku nevyřešíme. Nezbývá než doufat, že opravdu budeme jednou jiné a lepší – i když zcela jistě nebudeme.
Přesto přeze všechno naše matky milujeme a nenávidíme stejně, jako ony nás. A ať je nám deset nebo třicet, když nás život kopne do zadku, je “maminka” první, koho vytáčíme na mobilu. Jen jim se totiž můžeme vybrečet, aniž by nás soudily. To si schovají, až přestaneme plakat… a bude to stát za to.