Pohádka života a smrti …

Máš ráda záhadné povídky na pokračování, u kterých nevíš jak dopadnou? V tom případě máme dnes pro tebe to pravé. Naše čtenářky napsaly povídku, která se stala podle skutečné události a teď se s ní chtějí podělit i s vámi. Začti se do tajemné Pohádky života a smrti.

JAK TO ZAČALO… 

Jednou nás napadlo, že bychom mohly někam zajít, ale kino nebo pochůzky po městě jsme neměly na mysli. Lákal nás jeden starý dům na poli nedaleko lesa. Než byste řekli jediné slovo, my už byly na cestě. Šly jsme přes koleje, u kterých se ve tmě houpala lampa sem a tam. Hrůzu nám to však nenahnalo. Pokračovaly jsme dál v cestě. Z dálky byl slyšet štěkot psů , ale po lidském hlasu, který jsme nevydaly my, ani slechu. Byla už vcelku tma, že se dalo vidět sotva na krok, který zanechával stopy v blátě a zbytku sněhu. Z dálky se blížil starý cihlový dům, ke kterému vedla cestička. Napadlo nás jít po ní. Čím dál víc se stmívalo a hodiny běžely…

Jelikož cestička nebyla moc široká, musely jsme jít za sebou. Po delší době jsme stály u velikého domu, který měl místo oken mříže, na nich byl poprašek sněhu a prachu. Kolem byl jen les a pole, po němž vedla „naše“ cestička. Dříve, než jsme se stačily pořádně porozhlédnout, zazvonil Katce telefon. Volala její maminka, že má jít domů. Naposledy jsme se podívaly na cihlový dům a vracely se po cestičce domů. Domluvily jsme se, že se k tomu domu vydáme zítra znovu.

Když jsme se domluvily, tak jsme také udělaly. Následující den jsme si daly s holkami sraz u jedné z nás. Bylo sice teprve něco málo po páté hodině odpolední, ale venku už se stmívalo. To nás ovšem neodlákalo! Domluvily jsme se s rodiči, že přijedeme domů později a vyrazily. Když jsme se blížily k polní cestičce, měly jsme pocit, jako by se mělo něco stát. Došly jsme tedy rychlým tempem k domu. Najednou začal foukat slaboučký větřík. Připadalo nám, že nám někdo dával znamení, že tam nemáme co dělat. Nevšímaly jsme si toho. Jedna z nás se podívala na hodinky a zjistila, že jsme šly dobrou hodinu. Na chvíli jsme se posadily na studenou zem, abychom promyslely, co dál. Než jsme na něco přišly uběhlo dalších 40 minut.

Do teď nevíme proč jsme se tak rozhodly, ale vylezly jsme na střechu toho domu. Seděly jsme u komínu a v tom jsme někoho uviděly. Když přišel blíž, poznaly jsme, že je to houmlesák. Strašlivě jsme zaječely. Uslyšel to a podíval se směrem k nám. Bylo už pozdě, takže nás nebylo v té tmě vidět. Potichu jsme slezly a šly domů. Toho dne jsme radši do domu nešly, kvůli zlému tušení.
Nadcházející den jsme si naplánovaly tak, že vyjdeme už kolem třetí hodiny. Sluneční paprsky svítily po celém poli, zbytek sněhu tál a bláta přibývalo. Jakmile jsme dorazily k domu, zdál se nám ještě víc opuštěnější než předtím. Martina byla velmi odvážná, a tak se rozhodla, že nakoukne přes okenní mříž do domu. Po chvíli promluvila: „Vypadá to, že tam nikdo není“. Tak jsme neváhaly a kráčely si to přímo ke dveřím. Dveře se samy otevřely spolu se skřípavým zvukem. V tu chvíli nás zamrazilo.

Zvědavost nám však nedala a už jsme stály uvnitř. Kolem nás byly samé pavučiny, zrezivělé staré věci. Bylo tam dusno a kdyby byl někdo alergický na prach, byl by s ním ámen. Z tohoto pokoje vedly schody nahoru i dolů. Ty dolů vedly asi do sklepa. Toho jsme se trochu bály, tak jsme šly po schodech nahoru. Než jsme je stačily vyjít, uslyšely jsme mužský hlas a hned nás napadlo, že to bude bezdomovec. Bez jediného slova jsme sešly po schodech ke sklepu. Byla to asi ta největší hloupost co jsme mohly udělat. Nebyl to totiž vůbec sklep, ale velký mrazící box s mnoha těly mrtvé lesní zvěře a několika dveřmi, které šly otevřít jen z venku.Byli jsme doslova v pasti …

Pokračování příště.

Text i foto: čtenářky

Témata: horor • povídka • strach