Když v druhé polovině devatenáctého století napsal Jan Neruda svůj zřejmě nejslavnější fejeton „Kam s ním?“, zřejmě ještě ani netušil, jak univerzálního použití se jeho název dočká. „Kam s ním?“ se objevuje v reklamních sloganech bazarů s ojetými automobily, byla tak dokonce pojmenována publikace o „dějinách třídění odpadu“ či protest zarytých odpůrců Temelína.
A stačí otevřít „gůgl“ a najdete snad milion nejrozmanitějších článků, které se na nerudovskou tématiku snaží navázat zcela po svém.
Doufám však, že jsem už pouhým úvodem neodradila většinu potenciálních čtenářů. Ba ne, skutečně se dnes nehodlám v této rubrice věnovat trablům při likvidaci starého slamníku nebo sjetých zimních pneumatik. Každého odpadu se totiž jednoho dne zbavíme, stačí jen najít správné místo. Existují však záležitosti, které přímo odpadem nazvat nemůžeme, ale přesto nevíme, co s nimi a hlavně jak! Můžeme se snažit přistupovat k nim šetrně a s ctnostnou slušností, můžeme se je pokusit ignorovat s nadějí, že samy tak nějak vyprchají, či zvolit přímost a odhánět je od sebe pěkně natvrdo. Řeč je konkrétně o nežádoucích ctitelích.
Vždy jsem byla hodná holčička. Než abych řekla rovnou NE!, snažila jsem se ze všeho co nenápadně vykličkovat, jen abych (nedej bože!) někoho neurazila či nezranila něčí city. Jakmile mi ale došlo, že tímto způsobem si to víc a víc zavařuju jedině sama sobě, rozhodla jsem se, že s mým milým a chápavým „Já“ skoncuju, budu rázná a budu mít klid. A basta!
Problémem ovšem není ani tak to, že se mnozí z nás bojí vyjít s pravdou na světlo světa, ale leckdy je potíž v tom, že ten druhý si naše rázné NE! prostě ne a ne připustit!
Jak už to totiž chodívá, brzy po mém zapřísahání se odněkud vynořil další z těch „Ahoj, nešla bys na rande?“. Jelikož jsem skutečně neměla zájem, nevytáčela jsem se a tentokrát vyrukovala s opravdu upřímným odmítnutím. A čeho že jsem se dočkala? Dosti prapodivné reakce a osočení, že jsem vybíravá a vlastně nevím, co chci, člověk se mi ničím nezavděčí a tak dále. Onen dotyčný, kterého bohužel celkem často potkávám, se na mě od té doby dívá div ne vražedným pohledem. Ano, jsem špatná. Jsem zlá, krutá a VYBÍRAVÁ!
Hodně dlouho mi to nedalo spát. Jak mi bylo doporučeno, několik nocí jsem se sama nad sebou skutečně hluboce zamýšlela. A pak jsem v lednovém čísle jednoho nejmenovaného časopisu objevila zajímavou anketu. Prý že mám zvolit největšího fešáka ze sta nabízených kandidátů. Hned jsem se připojila na jejich webovky, abych si těch sto fešáků pořádně prohlédla. Přiznám se, že mým předním úmyslem bylo vyvrátit hypotézu o mé nevděčnosti a vybíravosti – rozhodla jsem se, že si za každého kandidáta, který by podle mých kritérií „ušel“, udělám čárku na okraj diáře.
Jaké však bylo mé překvapení, když jsem na konci svého snažení měla jen dvě kostrbaté pidičárky a jednu tečku. Hlavou mi blesklo: „Je to pravda? Opravdu jsem až tak vybíravá? Musí mít kluk určitý poměr délky nosu a šířky ušního lalůčku, abych s ním šla na rande?“
Ale narovinu. Je to všechno jen o vzhledu? A když jsem teda vybíravá, znamená to nutně, že nevím, co chci (případně co doopravdy nechci)? Nebo právě naopak?
Podle vědců (na rozdíl od zhrzených ctitelů) prý na naší vybíravosti není pranic špatného. Muži mohou spermiemi „plýtvat“ téměř celý život, zatímco my ženy disponujeme asi jen čtyři sty vajíčky. Je přece logické, že si je musíme chránit pro ty nejlepší „uchazeče“, ne?
Lidští samečci jsou tvorové přirozeně soutěživí a jsou to právě oni, kdo se musí snažit v konkurenci dalších samečků ulovit si pro sebe vlastní samičku, matku svých budoucích potomků. Málokdy je tomu naopak. Antropologové by zajisté dodali, že vybíravost u žen je naprosto přirozená, což je možné dokázat na sexuálním životě mnohých primitivních kmenů v Africe. Monogamie je z jejich pohledu pouze konstruktem naší evropské kultury, na což mělo v minulosti vliv především křesťanství. Dva lidé jsou oddáni a před Bohem si slíbí věrnost až do konce života, nevěra je považována za hřích.
V oblastech, kde se lidé nemohou spolehnout na zázraky moderní medicíny, si lidé zachování vlastního rodu snaží zajistit jinak. Ve spoustě kmenů není polygamie ničím zvláštním či zavrženíhodným. Jejich příslušníci neplodí potomky pouze s jedním jediným partnerem, ale obvykle každé dítě je v podstatě potomkem jiné kombinace rodičů. A obecně platí, že zdravý a silný muž je zárukou zdravých a silných potomků. Jelikož my jsme tento postup prohlásili za špatnost, musíme být o to vybíravější a při volbě partnera ještě o něco obezřetnější.
Na závěr se tedy ptám: Kam s ní, s vybíravostí?; či spíše Kam s ním, s nežádoucím ctitelem?
Text: Eliška R.
Témata: láska • vybíravost • vztahy
Komentáře (66)