Vlkodlak útočí za úplňku

Už jen vzpomínka, že se lidé mění za pomoci démonů a určitých podmínek, hlavně pod vlivem úplňku ve vlky, v nás vyvolá nepříjemný pocit. V západní Evropě, ve Skandinávii a ve slovanských zemích byla víra na vlkodlaky propojena ještě s vírou v upíry. Ze středověku se dochovalo spoustu magických knih, které popisují lidskou proměnu na vlka přiložením kouzelného opasku, natřením kouzelnou mastí anebo změnu po svlečení oděvu ve volné noční přírodě. Vlkodlak se podle pověr živí krví a syrovým masem, často lidským, což mu dodává nejen mimořádnou sílu, ale nadpřirozené schopnosti.

Vlk (může být označován také jako šakal) patřil i k důležitým božstvům staroegyptské civilizace. Bůh nesoucí šakalí hlavu Anubis byl zde bohem smrti a podsvětí, jeho vzývání bylo spojeno s kněžskými rituály, později zavánějící černou magii. Vlk se objevil i na počátku historie Říma. Byla to spíše slavná římská vlčice, která podle mýtů odkojila legendární zakladatele Říma, Romula a Rema. I u Germánů se vlk stal významným představitel boje a války. Lidé zjistili, že když tato šelma zaútočí, většinou se nevzdává. Obdivuhodná je i jejich inteligence, protože svou kořist napadají většinou až ve chvíli, kdy si jsou jistá svou převahou. Jsou však ale i jiné druhy vlkodlactví. V Anglii se například objevovali černí psi, hlavně v okolí starých pohanských kultů, ovšem i jinde. Vlkodlak je představován jako skoro nezranitelný díky regeneraci. Působí na něj však některé zbraně, nejčastěji stříbro a oheň. Podobně jako v případě upírů, nemalá část hororů popisuje vlkodlaka jako jednoduché monstrum, kterí se snaží bez nějakého specifického cíle pokousat co nejvíce lidí.

Být vámi, tak teď raději za úplňku zůstanu doma.