Vánoce, Nový rok…co bude dál?
Tak to přišlo a zase odešlo. Tolik humbuku a peněz padlo na Vánoce, tolik vystresovaných lidí a pro co? Jsem ráda, že jsem letos mezi ně nepatřila… Letošní Vánoce jsem strávila v Norsku a užívala jsem si klídku a pohodičky v náruči svého miláčka. Něžné polibky, držení rukou a dívání se na romantické komedie, to všechno už je bohužel opět za námi… Co bude dál??
Bylo to určitě zvláštní – myslím být na Vánoce poprvé bez rodičů, poprvé bez taťkovy památeční věty u štědrovečerní večeře: „Tak ať se tady příští rok zase všichni sejdeme ve stejném počtu!“ a také poprvé s klukem, který bude jednou mým manželem (no dobře, všechno je jednou poprvé a jsem už velká holka, ale stejně jsem při bramborovém salátu trošku natahovala). Na druhou stranu se mi líbilo tvořit si pomalu vlastní „tradice“ – i když hodně převzaté od našich. Dělala jsem salát den dopředu a v množství, které nám stačilo až do neděle, zdobila jsem NÁŠ stůl a po večeři jsme se dívali na americké komedie. Na druhou stranu za ten pocit, když jsem usínala v Adiho náruči a když jsem se mohla kdykoli otočit a vlepit mu mlaskavou pusu na čelo nebo nos, za tohle to všechno stálo!
Hodně jsem přemýšlela, jak to vlastně bude, je a bylo. Začali jsme spolu chodit před rokem a pár týdny, zasnoubili se před třemi měsíci (panebože, už tři měsíce nosím prstýnek!!!) a vzali bychom se nejraději v létě. A co dál? Přelomil se rok a to mě nutilo zamyslet se nad vším možným i nemožným. Vím, že dál bude škola (minimálně do června), dál budu pracovat a dál budu sportovat… Ale co bude s námi? V březnu máme jet s mými rodiči do Švýcarska, na Velikonoce bych měla letět do Norska a pak v létě do Rumunska navštívit jeho rodiče (mimochodem – byla jsem přesvědčena stoupnout si před webkameru a zamávat jim). Ale bude Adimu stačit vidět se jednou za dva měsíce? Bude to stačit mě? Nikdy jsem nepochybovala o tom, že to zvládneme, prostě jsem se rozhodla, že ano. Ale teď v novém roce se najednou začínám trošku bát… Je toho tolik, co chci já pro sebe, ale taky tolik, co chci pro nás dva a začínám si být nejistá v kramflících.
Pokud bych měla shrnout ty dosavadní dva týdny tady, v Adiho pokoji a v Norsku, tak byly suprové. Nejen, že jsme společně stěhovali a uklízeli jeho pokoj (konečně se našel větší bordelář než já!), ale taky jsme byli oba dva silně nachlazení, takže jsme se museli většinu času obejít bez intimností a líbání (což bylo hodně těžké). Chodili jsme po obchodech a nakupovali a utráceli za hromadu nepotřebných věcí (nepotřebných pro něj, ale já tu garderobu obměňovat prostě musím) a jednoduše byli spolu.
Při novoročním přípitku jsme stáli venku na ulici, sněžilo na nás a kolem nás všude lítaly rachejtle a tančili Norové. Bylo to nádherné, dívat se na ohňostroj, popíjet dětské šampaňské a držet se spolu za ruce! Taky jsem si dala předsevzetí o nás dvou, o škole a práci… Nebudu ho zveřejňovat, jen budu doufat, že se vyplní a že všechno bude ještě lepší než dosud. Vlastně – a proč by nemělo být? Právě mě napadlo, že to bude jen takové, jaké si to uděláme my dva, že nikdo jiný nám nemůže ani pomoct ani to pokazit. My-to-zvládneme!
Text: Kača M.
Samota nemusí být nudná
Afty: jak na ně vyzrát?
Cvičení s činkami: zpevni si tricepsy
Vzhůru do léta s antioxidanty
Chtějme být šťastné
Nevíš, jak zhubnout nebo hledáš účinnou dietu? Podívej se na informace o hubnutí. Pomůžou.
Komentáře (22)