Ležela na lehátku, sluneční brýle na očích a usilovně přemýšlela, zda si brýle nechat, aby jí sluníčko nepálilo, nebo to překonat a nemít pak dva neopálené kruhy. Toto dilema, ať se zdá jakkoli absurdní, jí zaměstnávalo hlavu na plné obrátky a byla tomu ráda. Konečně totiž její myšlenky zamířily jinam a přestala alespoň na pár minut vzpomínat na toho… Dejme tomu toho chlapa.
Toho krásnýho, nemístnýho a neslušně vzrušujícího blba, který jí zlomil nohu i srdce. Vždycky si říkala, že už nebude tak blbá, že se přeci poučila. Už několikrát. Jenže pak se jí podlomí kolena, vyšší síla jí nasadí pověstné růžové brýle a je konec.
Saša je prokletá. Už od mala má zvláštní cit pro muže. Tedy spíš slabost než cit. Ve školce pravidelně navštěvovala ordinaci svého spolužáka Tomáše, aby se oba ujistili, jak tam dole vypadají a co se změnilo. Vždycky to byl ale její nápad. Stejně jako líbání ve škole a první sex na střední. Saša má prokleté jméno. Chová se v těchto situacích jako chlap. Protože do líbání, sexu i všeho ostatního přemlouvala spolužáky ona. Nenápadně, tak jak to dělají kluci holkám. Díky a kvůli tomu získala spousty zkušeností i zážitků, ale také spousty zklamání ze špatných chlapů, co jí lámou srdce. Tedy až na toho posledního, ten ji pro jistotu zlomil i nohu, aby toho nebylo málo. Víte, jak špatně se u moře opaluje se sádrou? A víte, jak to potom vypadá, až vám ji doma sundají? Špatně. A může za to on a jenom on a nikdy mu to nezapomene.
Protože dilema s brýlemi už vyřešila a poddala se slunečním paprskům, znovu ji přepadly ty myšlenky. Nemůže se jich zbavit, neustále si dokola přehrává události minulých několika dní.
Do hotelu na pobřeží přijela minulé pondělí. Dovolenou neměla už dva roky, takže byla natěšená jako malé dítě. Kufry hodila na postel a běžela k moři. Pořád šumí, pořád je modré a krásně voní. Vlasy jí cuchá jemný vítr. Ale tady je to jiné, tady vítr vane jako fén, který upravuje účes do stylu krásné mořské divoženky. Po tom větru se jí stýskalo nejvíc. Saša jela k moři poprvé sama. Odhodlávala se dlouho, přemlouvala všechny kamarádky, které má. Nakonec se sbalila, vykašlala na okolí a prostě jela.
U večere se posadila k zadnímu stolu, jelikož tak má nejlepší výhled na sál. Už tehdy spatřila toho krasného číšníka za barem. Snědý chlap se širokými rameny. Měl černou košili, rukávy ležérně ohrnuté. Černé delší vlasy svázané do culíku a pomrkával jejím směrem. Jela si sem odpočinout, od práce, od všedního života i od chlapů. A už je to tu. Zase se ozvalo to prokletí. Neví proč, ale nevědomky vysílá k mužům sexuální energii. V zásadě čím víc nechce, tím je energie silnější. Schválně tedy rozevřela knížku, aby přišla na jiné myšlenky. Přesně ve chvíli, kdy se jí podařilo konečně trochu začíst, zaťukal jí někdo na rameno. Není překvapení, že to byl on. Podal jí talíř s jídlem a ubrousek s hodinou a místem setkání. Nestačila nic říct – byl pryč. “Blbec jeden troufalej, má to pěkně načasovaný!” Klela pro sebe. Nikam nepůjde, rozhodla se okamžitě. Jela přeci na dovolenou, tyhle letní lásky, kdy si nějaký pingl chce ukrátit práci, už zná. Nebude se chovat jako nějaká husička, která naletí snědýmu cizinci. Ale ten ubrousek se jí ne a ne pustit. Nešel roztrhat, nešel vyhodit, pořád jí ležel v kapse. Byl neodbytný jako její myšlenky.
Když vycházela směrem k napsanému místu, nenáviděla se. Nenáviděla tu svou kletbu, která jí do cesty neustále hází muže a neustále jí poroučí s nimi být. Zkusit je, flirtovat, milovat se. A pak si nechat zlomit srdce. Stál na malém útesu nad pláží, koukal jejím směrem a v očích mu jasně četla, že ho ani nenapadlo, že by nepřišla. To ji dorazilo. Se zaťatými pěstmi došla až k němu. Stáli naproti sobě, beze slova, jen moře si cosi mumlalo. Čekala, co bude. Obvykle se chlap představí, vysekne jí nějaký ošuntělý kompliment, chvíli šeptá do ouška mizerně známé fráze, pak ji pozve na skleničku, pak do postele a dál to každý zná. Tenhle drzý krásný chlap se nejen že nepředstavil, ale vynechal i další tři body ze seznamu. Jednoduše si ji k sobě přitiskl a začal líbat. Vztek, ponížení, strach, vášeň, chtíč, všechno jí to bzučelo v hlavě. Šíleně rychle a nahlas. Prokletí bylo ve svém živlu. Nedokázala se odtrhnout, utéct, cokoli říct. A tak se na tom tvrdém, studeném útesu pomilovali.
Když o tom teď Saša přemýšlí, milování je vážně pitomý výraz. Ne nemilovali se, prali se, bojovali. Bylo to fyzické spojení, zato v mysli to byla minimálně druhá světová. Svůj boj ten neznámý protivník završil na její obličej. Byla zmatená, šťastná, uspokojená, odřená, byla znovu prokletá a byla tam najednou sama. Jen ona, jeho sperma, kameny a moře. Nevěděla kolik je hodin, co je za den, ani pořádně kde je. Aby se mohla vrátit zpět do hotelu, otřela si obličej, kalhotky srolovala do ruky a šplhala dolů na pláž. Nohy se jí třásly vzrušením i vzteky. Vždyť se nepředstavil, nerozloučil, neřekl jí nic. A ona se nechala unést, nezmohla se na to, aby ho odstrčila, vynadala mu nebo se alespoň zeptala. Na cokoli. Jak byla roztřesená, uklouzla jí noha po kameni a spadla dolů. Zatmělo se jí před očima a tělem projela ostrá bolest, která se usadila v kotníku. Když se trochu vzpamatovala, dobelhala se na recepci. Nechala se odvézt do nemocnice, kde jí oznámili zlomenou nohu, dali sádru a poslali zpátky do hotelu.
Druhý den na snídani dohopsala o berlích, unavená pomlácená a pořád zmatená. Ten, co jí včera tak ošklivě krásně znásilnil, kvůli kterému má teď nohu jak bílou bambuli, jí donesl snídani. Ani se neusmál, ani nezamračil, choval se zkrátka, jako by se nic nestalo. Jen k talíři přiložil opět malý bílý ubrousek. Když ho rozevřela, čekala omluvu, poděkování nebo cokoli, co by jí pomohlo vrátit se do reálného světa. Na místo toho uviděla jen bílou barvu, pusto prázdno. Prostě ji přinesl ubrousek k jídlu, aby si pak mohla otřít rty, jako každý. Ani nedojedla, vřítila se do pokoje a na ten zlý bílý ubrousek napsala všechna sprostá slova ze slovníku, která našla. Obě dvě strany popsala nadávkami toho nejhoršího kalibru, takže ubrousek byl celý modrý a plný zloby i vzteku. Takhle vykrášlený mu ho donesla a mrskla jím na bar. Zadíval se na něj, pečlivě pročítal každé to zlé slůvko, které měla právo mu říct. Po chvíli se na ní podíval, podal jí ruku a se slovy “I am John“ jí políbil ruku. Saša mu ji vyškubla, vlepila mu facku a důstojně o berlích odkráčela pryč.
Na zbytek dovolené se přestěhovala do sousedního hotelu, nemohla ho už vidět. Bála se, že by mu podlehla znovu a znovu. Teď leží na pláži se zlomeným srdcem, berle úhledně složené vedle lehátka a pod očima se jí začínají dělat rudé kruhy od sluníčka. Ty brýle si měla nechat. Jak sama uznala večer na pokoji.
[styled_box title=”ODOLALA BYS?” color=”gray”]Letní lásky, a zvlášť ty na dovolených u moře jsou krásné. Jsou jedinečné, protože člověk přesně ví, který den a v kolik hodin skončí. V letadle a možná i pár dní doma vzpomínáš, přejíždíš si v hlavě všechny nádherné okamžiky, které jsi s neznámým mužem zažila. Stejně tak jistě jak tyhle lásky končí i přebolí. Je to vzplanutí, chtíč a je to krásné. Ale je to jen jako zapálit papír. Rychle vzplane a po pár vteřinách zbude jen popel. Ať už proběhnou klidně a romanticky nebo zběsile jak na horské dráze. Ať trvají celý týden nebo jednu jedinou hodinu. Ať na ně zapomeneme nebo se nám otisknou do srdce na vždy. Stojí za to si je prožít, alespoň jednou. Nehlídat se, uvolnit se a prožít si tu svou filmovou letní lásku. Ale vždycky s nadhledem. Nikdy se tomu nepoddej, nečekej, že se vezmete a on odletí s tebou domů. Ani že budete udržovat vztah na dálku. S příjezdem dalších hostů dá letní lásku jiné ženě. Je to pravidlo, když na něj budeš pamatovat, užiješ si možná nejkrásnější milování života.[/styled_box]
Skvěle napsaná povídka. Už se těším na další.