Jak moc nás ovlivňují předsudky?

Blondýny jsou hloupé. Holky neumějí řídit. Šprti jsou brýlatí… Dogmata a předsudky na nás útočí celý život. Jak moc se jimi necháváme ovlivnit?

Skutečně jsou všechny blondýnky sebestředné nány?

Dogmata, neboli obecně platná tvrzení, která se ale nemusí zakládat na pravdě, kdysi vládla světu. Tím jsou myšlena samozřejmě především ta náboženská, kterým lidé zcela podřídili své životy. V určitou dobu chodili do kostela, dodržovali jasně daná pravidla, a to z důvodů, kterým často sami příliš nerozuměli. Dnes jsme však v jednadvacátém století a mimo dogmata náboženská, která jsou spíše na ústupu, nás ovlivňují i ta společenská – nebo ne?

Vdát se a mít děti

Ještě koncem minulého století bylo běžné, že ženy kolem dvaceti let se začaly usazovat a zakládat rodiny. Dnes je tato věková hranice posunuta bezmála o deset let. Je to tak z důvodu, že stále více dívek studuje vysokou školu a žene se za kariérou, nebo ještě nedávno šlo o prachobyčejné, dnes už prolomené dogma?

Dnešní dvacetileté dívky obvykle samy přiznávají, že na mateřství zatím nejsou zralé, mnohé z nich ještě ani nemají stálého partnera. Že by se během jedné dvou generací v myslích žen tolik změnilo? Nebo se tehdy tak brzo vdávaly a usazovaly jen proto, že to tak dělala jejich maminka a před ní její maminka…? I když od některých dogmat se nám možná povedlo částečně oprostit (ovšem, jak se do dneška dívá většina lidí na ženu, která nechce mít děti vůbec?), mnohá z nich stále zůstávají.

Rodiče například nabádají svoje děti: “Musíš se ve škole dobře učit, jinak z tebe nic nebude.” Všichni přitom z praxe víme, že mnoho úspěšných lidí je jen málo vzdělaných, nebo ve škole nikdy nevynikali, ať už proto, že trpí třeba dyslexií, nebo proto, že jim zkrátka nevyhovoval školní postup učení.

Síla prvního dojmu

S předsudky, tedy odsuzování lidí na základě zažitého stereotypu, se už setkal každý z nás. Ať už se týkají nějaké etnické skupiny (Romové, černoši,…) nebo vnějšího vzhledu (hodně „načančané“ dívky, velmi upravení muži, blondýnky,…), každý nějaké předsudky má a na jejich podkladu podvědomě nebo i zcela úmyslně soudí druhé dříve, než s nimi má osobní zkušenost. A může se tak dopustit velkého omylu.

Například vidíš-li na ulici silnější mladou dívku lízající zmrzlinu, je velmi pravděpodobné, že ti hned přijde na mysl něco ve smyslu “kdyby si tak radši zašla zacvičit, než se tady ládovat zmrzlinou,…”. Přitom asi sama dobře víš, že tato dívka může být nemocná a za svou nadváhu možná vůbec nemůže. Nebo že si právě po pěti shozených kilogramech dopřává výjimečně odměnu v podobě normálně zakázané zmrzliny.

Kdo za to může?

Velký vliv na utváření prostředků má rodina a blízcí, vedle kterých vyrůstáme. Například pokud dítě vyrůstá v rasisticky laděném prostředí, sotva bude někdy etnicky tolerantní.

Proto se předsudkům nikdy zcela neubráníme, i když se je můžeme pokusit rozumově omezit. A také je nepodporovat u jiných – až příště tvá kamarádka posměšně sykne na hezky upravenou slečnu “bárbína…”, můžeš s ní rozpoutat diskusi o zažitých stereotypech.

A co si o předsudcích a dogmatech myslíš ty? Upřímně, jak moc odsuzuješ lidi na základě prvního dojmu?

Hanka Z.

Miluje sladkosti, letní vzduch po ránu, salsu, moderní tanec a nesnese se s hloupostí a nevychovaností.

5 komentářů
  1. Pěkný článek :)
    Přijde mi hloupé odsuzovat lidi, kvůli tomu jak vypadají. Když si potřebují lidi tak nutně zvednout sebevědomí, ať si to nechají pro sebe, ale řikat jejich názor na dannou osobu nahlas kolem sebe mi přijde stupidní.

  2. Zajímavé téma, dobře napsané. Autorka je šikulka. Jak by se asi vyjádřila k dogmatu “Kdo miluje čokoládu, nemůže být špatný člověk.”? :-)

  3. Tohle u mě sedí na 100%. Uvědomila jsem si, že mě předsudky hodně svazují. Je to až hloupé, ale prostě mě to ovládá. Například když vidím hezkého kluka, tak si řeknu, že by se určitě nebavil se mnou, protože když vypadá tak dobře, nemá potřebu se bavit s tuctovou holkou, avšak zjistila jsem, že to tak není. I ve třídě máme kluky, kteří se mi třeba i líbí, a když za nimi přijdu, a začnu o něčem, tak neutečou, neobracejí se zády jen pro mou obyčejnost. Možná to nebyl úplně nejlepší příklad, ale já vím, jak to cítím.
    To s těma obézníma lidma je taky pravda, a to už se neodnaučím. Prostě jakmile uvidím někoho, kdo má očividně problém se svou váhou a vidím, jak se cpe, tak si neodpustím v duchu poznámku. A je mi jedno vše okolo…:-/
    Ráda bych se osvobodila aspoň některých předsudků!

  4. Dogma “kdo miluje čokoládu, nemůže být špatný člověk” je taky docela hloupé :) Musí být důvod, proč ti lidi potřebují spoustu cukrů (pokud té čoko jí fakt moc), hormony, ktere se potom uvolnují, spis obecne plati, kdo miluje cokoladu, ma nejake starosti :) muzi jsou vetsinou vyrovnanejsi a proto cokolade moc neholduji….
    a obezni lidi….vůči nim to ale predsudky nejsou, jsou nemocni… fakt mi neprijde normalni mit 30, 50 kilo nadvahu… proc se preziraji? proc se sebou nic nedelaji? pochybuju o tom, ze jsou sami se sebou spokojeni, i kdyz se tak snazi nekteri tvarit. Pár kil nahore muze byt i prospesnych, ale proc delat z obezity neco normalniho? kdyz se anorexie tak odsuzuje, prece nemuzeme nekriticky prijimat druhy extrem, i kdyz se na nej umira pozdeji. A anorexie ma svou emocionalni podstatu, stejne tak prezirani… Obojí je nemoc :) Je mi lito tech, kteri si za nadvahu fakt nemuzou sami, to je ale fakt max 9% vsech obeznich.

Leave a Reply

Your email address will not be published.