Deník “slaměné vdovy”

Na studiích v Norsku jsem se zamilovala… Láska to je veliká, trvá stále a snad ještě minimálně chvíli trvat bude. Jenže teď mi můj miláček odjel z Kypru, kde jsme spolu byli na letní brigádě, zpátky do Norska!! Vzdálenost mezi námi je asi 3500km a další termín osobního setkání jsou Vánoce. Po delší době společného bydlení mi z té samoty asi začne hrabat, proto jsem se rozhodla zachránit zbytky mentálního zdraví tím, že si všechno pěkně napíšu do deníčku…
Co na tom, že to budou číst desítky dalších? Třeba vám to pomůže při odloučení od vašich miláčků nebo pomůžete vy mně v tom ukrutném čekání :-) Takže pravá “reality show” začíná…

Čtvrtek, 24. července

Moje noční můra se naplnila… Je 24.červenec ráno. V noci jsem skoro nespala a nejsem si jistá, jestli to bylo horkem, nebo spíš bolehlavem od brečení. Už jen pár hodin a ta moje příšerka mi odjede! Další čtyři a půl měsíce budu sama, sice se skvělými kamarády, ale bez svojí drahé polovičky. Všechny tyto pochmurné myšlenky a pocity se mi honí hlavou i při cestě do práce. Tam naštěstí nemám čas myslet na svoje trápení. Odpoledne máme jít na oběd, pak poslední chvíle na pláži a „hurá“ na letiště…

Dostala jsem od Adriana velkého plyšového pejska!! Hned jsem ho pojmenovala po něm, takto ho budu mít vedle sebe pořád. Během odpoledne jsme se hodně nasmáli, pořád jsme vtipkovali a měli super náladu. Kdyby nebylo odjezdu, bylo by to perfektní romantické odpoledne. Jenže pořád se nám nad hlavou vznáší ten černý mrak odloučení. Navíc si náš společný kamarád ze mě neustále utahuje kvůli ubrečenému obličeji. To už bylo fakt moc na moje nervy a poslala jsem ho dál než obvykle! Stále se mi nechce uvěřit, že už jen pár minut a už tady nebude nikdo, kdo by mě ráno probudil polibkem a večer uspával v náruči. Chovám se přesně tak, jak jsem nikdy nechtěla – jako umíněné dítě, které si chce vybrečet hračku. Jako rozmazlená princeznička, která neumí být sama. Já to umím, ale prostě nechci!!!

Cestou z letiště se snažím být veselejší, ale moc to nejde. A to jsem slíbila kamarádce jít do města na disko… No, uvidím.

Je půlnoc. Podle letového plánu mělo letadlo přistát před půl hodinou a zatím jsem nedostala žádnou zprávu (Adrian ví, jak se pokaždé bojím a že potřebuju hned vědět, jestli je v pořádku). Každých pět minut kontroluju displej telefonu a jsem čím dál nervóznější. Ani si neužívám večer s kamarády v baru. O půl jedné jsem s nervy v koncích a jdu domů – pátrat na internetu, jestli nebylo letadlo z Kypru uneseno. Jsem paranoidní, ale fakt se bojím. O půl druhé ráno jsem konečně dostala smsku, že je všechno v pořádku a ať se dobře vyspím. Tak to jdu zkusit…

Pátek, 25. července

Tak noc by ušla, jen to probuzení nic moc. Po snídani už nevím co dělat, tak začnu uklízet, třídit účtenky a starat se o zevnějšek. Musím něco dělat, jinak mi myšlenky utečou zase k Adrianovi. Tímto heslem se řídím i v práci, ale bohužel veškeré povinnosti mám hotové během jedné hodiny, takže se další tři docela nudím. Cestou domů jsem si koupila katalog Avonu – to na moje namáhané nervy, abych se nějak zaměstnala :-) Celkově mi není nějak špatně, jen se mi v srdci usídlil pernamentní pocit, že mi něco chybí. Chybí mi jeho humor i ty ponožky pod stolem. Chybí mi jeho šibalský úsměv a pískání, když vyjdu ze sprchy jen v ručníku. Chybí mi jeho starostlivá péče nebo bordelářství. A nejvíc mi chybí on…

Konečně!!! Podle ICQ jsem ihned poznala, že je v pořádku na pokoji v norském Alesundu a hned kontroluju, jaká byla cesta. Taková úleva, která mě zaplavuje, když odpovídá na moje všetečné otázky, se může rovnat s pocitem, když nejsi vyvolaná před tabuli, přestože se učitelka u tvého jména zastavila na příliš dlouhou dobou. Aspoň budu spát s pocitem, že je můj miláček v pořádku a skoro v pohodě…

Text a foto: Kača M.