Deník slaměné vdovy X: Soužití

Téměř před rokem jsem začala psát něco jako internetový “deník”, protože jsem se potřebovala vypisovat z pocitů samoty, když mě Adi zanechal na Kypru. Neuvěřitelné je, že zhruba jedenáct měsíců poté jsem v Norsku, mám ukončenou školu, pracuji a zvykám si na život po boku kluka, kterého si jednou opravdu chci vzít. Ale popořádku.
Přestože minulý díl vyšel před tak dlouhou dobou, že si už ani já sama nepamatuju, co v něm vlastně bylo, novinkou bude určitě dokončená škola a získaný titul. Ano, po třech letech studia jsem konečně absolvovala státní zkoušky a oficiálně byla “vyřazena” z řad studentů Fakulty humanitních studií Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Vysvětlovat pocity, nervozitu a strach u státnic asi nemá smysl, tohle se musí prostě zažít. Docela zklamáním pro měvšak bylo to, co následovalo – žádná euforie, žádný převratný pocit zadostiučinění, prostě jsem to vzala tak nějak jako samozřejmé zakončení snahy a pilné práce. Byla jsem zmatená, že neskáču dva metry vysoko a ani nejásám jako ostatní spolužáci, ale asi to prostě není ve mně. Zřjmě o to větší radost jsem pak měla už z přijetí na nástavbu na inženýra!

Řekněme, že jedna kapitola života je za mnou, ale je tady další. Letošní prázdniny jsem se rozhodla strávit v „ledovém Norsku,“ jak mou aktuální destinaci posměšně nazvali mí rodičové. Ironií však je, že už při mém příletu do Alesundu až doposud v Norsku vládnou nebývalá horka. Za tři týdny pršelo jen jednou a většinu volného času trávím na pláži opalováním se a koupáním (!) v Severním moři a jeho fordech. Nejdůležitější ale je, že jsme s Adim konečně zase spolu. A vůbec nám to nevadí! Sice oba pracujeme (díky práci v “mekáči” jsem s připomněla své první pokusy vydělat si nějakou tu korunku na parádu), ale jinak se od sebe téměř nehneme. Je však takto rychlá, jednoduchá a naprostá symbióza možná?

Osobně jsem docela samotář a ke všemu potřebuju mít věci dělané svým způsobem, přesně podle toho, jak se mi to líbí a jak mi to vyhovuje. Nejlépe ihned a pečlivě. Adrian je na druhou stranu flegmatik, špinavé nádobí ho nijak netankuje ani za dva dny – přestože slíbil, že ho umyje hnedpo obědě, moje výbuchy zlosti ho jen rozesmívají. Tak jak spolu vlastně můžeme být a nezabít se?
Jediné, co mě momentálně napadá, je láska. Nemůže to být nic jiného, protože další vysvětlení pro touhu být s druhým člověkem, který je tak jiný, není. Nebo ho alespoň neznám. Proč jinak bych si lámala hlavu tím, co budu vařit, přestože stát u plotny v horku je na zabití? Proč bych strávila jedno celé odpoledne drhnutím každého koutku kuchyně, v níž celý rok hospodařili dva kluci, kterým čistící prostředky říkají asi tolik, co mně pravidla Formule 1? Nebo Adimu žehlila trička, přestože vím, že je do skříně stejně jen tak nahází a zmačká?
Naštěstí tohle všechno není pouze jednostranné. Když se vrátím v pět ráno z práce po noční,  čeká na mě jídlo do postele. A úplně nejvíc mi můj nejdražší pomáhá při vaření. Stoupne si za mně, obejme mě kolem pasu a dívá se, jak míchám v hrnci omáčku. Občas si připadám, že se naše sžití stalo až nebezpečně dokonalým a bojím se, aby to tak vydrželo i nadále.

Na druhou stranu mě překvapuje, že jsem také já měla takové štěstí a našla tu svou ztracenou polovičku. Po předešlých vztazích jsem už tak nějak přestala doufat, že by se něco takového mohlo vůbec přihodit. Pomalu jsem si začala zvykat fakt, že budu v životě sice možná úspěšná a bohatá workoholička, ale sama. A pak se jen tak objevil on a od záladů převrátil celý můj život naruby. I když přiznávám, že ze začátku to se mnou neměl vůbec, ale vůbec lehké O:-)

Pokud také pomalu ztrácíš naději a pomaličku rezignuješ na lásku, vydrž! ON s velým Ó většinou přijde, když to nejmíň čekáš nebo možná zrovna nejmíň chceš!

Text: Kača M.