Pohádka života a smrti 5

Není tomu dávno, co jsme vám slibovali další, již páté pokračování naší “Pohádky života a smrti”. Ani jsme se nanadáli a už ho tu máme. Pěkné čtení!

Prokleté pracovní činnosti

To všechny zneklidnilo a hlavně vylekalo. Dveře se pomalu otvíraly. Jenže jak rychle se otevřely, tak se taky zavřely. Nebylo pravděpodobné, že by někdo stihl vejít.
„Co to bylo?“ vyjekla Karolína.
Pán se zvedl a šel ke dveřím. Pomalu je otevřel, ale nikoho neviděl. Už už je chtěl zavřít, když v tom uslyšel vrzání schodů. Vydal se k nim. Potom se začal hlasitě smát a vrátil se za děvčaty. Ale nepřišel tak docela sám.
Držel v ruce svojí kočku, kterou si dovezl se sebou. Děvčata si mohla oddechnout, když v tom začal zvonit telefon ve vedlejší místnosti. Pán se omluvil a šel to zvednou. My jsme se na sebe podívaly a řekly všechny najednou, že bude nejlepší utéct, dokud je chlapík zaneprázdněný.
Jakmile jsme byly venku z toho příšernýho baráku, začaly jsme utíkat. (Co kdyby se nás chlapík rozhodl hledat.) Když jsme se ujistily, že jsme v dobré vzdálenosti a že už nám nic nehrozí, rozdělily jsme si věci a šly domů. Katka celý večer skládala papíry, které byly roztrhané v koši.
Následující den ráno ve škole Martina odtáhla Katku s Kájou na záchod, aby jim pověděla, že v tom proklatém domě nechala mobil. Ale kdy pro něho jít, když dnes máme odpolední vyučování a zítra píšeme písemku?, pomyslely si dívky.
„Marti nebuď smutná něco vymyslíme,“ odpověděly jí společně.
V tom zazvonilo a všechny se rozešly do svých tříd. Martina byla celá bledá. Učitelé si toho všimli. Ptali se jí, jestli jí je dobře. Ona jen nepřítomně přikyvovala a opisovala zápis z tabule. Když byla přestávku na oběd a holky seděly u stolu, ani jedna z nich toho moc nesnědla. Na stole byly tři rozrýpané talíře, kolem stolu tři zamyšlené hlavy. Mlčky seděly a koukaly do plných talířů.
Už byl čas odejít neboť začínala další hodina. Měly zrovna pracovní činnosti. Úkol byl vymyslet jakoukoliv věc, která by šla vyrobit, ale dívky na konci hodiny odevzdaly papír plný škrábanců. Učitelka byla rozčílená, proto dívky odešly s poznámkama a s úkolem vymyslely dvacet věcí, které by šlo vyrobit i s pečlivým postupem.
„Zítra ráno to chci mít u sebe v kabinetě nebo si zavolám rodiče do školy,“ řekla učitelka rozčíleně.
,, Fakt super,“ řekla Katka a Martina začala nadávat na učitelku.
„Můžeš mi vysvětlit jak může být někdo tak blbej?“ špitla Martina.
Učitelka ji však slyšela. Už jim chtěla vynadat a zvýšit trest, když v tom se ozvalo zaklepání na dveře.
„Dále“ řekla učitelka. Do třídy vešel ředitel spolu s Karolínou. „Potřeboval bych, aby Martina a Katka šly se mnou,“ řekl učitelce. „A ať si vezmou své věci. Někdo si je vyzvedl ze školy.“ Holky se tiše zaradovaly. Znamenalo to, že nemůžou dostat žádný úkol navíc. Rychle si sbalily věci a pospíchaly za ředitelem.
„Můžete jít, dole vás čeká ten, kdo si pro vás přišel. Je to nějaký muž,“ řekl ředitel a zašel do sborovny.
„Kdo to může být? A proč pro nás přišel?“ řekla Kája udiveně. Dívky sešly po schodech dolů. Nakoukly k šatnám, ale nikdo tam nebyl. Oblékly si bundy, obuly boty a odešly. Ve vstupní hale však také nikdo nečekal. „To má být nějakej blbej vtip?“ řekla Katka a znechuceně se kolem sebe rozhlédla. Nikoho však neviděla.
„Buď ráda, že můžeme jít domů. Už tak máme dost hnusnej trest,“ odpověděla Martina, chytila každou holku za jednu ruku a vyvedla je ven ze školy. Tam však zůstaly stát s otevřenou pusou…

Pokračování příště.
Foto i text: čtenářky
—–
3.1.2008