Pohádka života a smrti 6

Na Slečně už je téměř tradicí, že se naše čtenářky vždy těší na další pokračování oblíbené “Pohádky života a smrti”. Ani tentokrát jsme na vás nezapomněly a přinášíme další díl. Hezké počteníčko:-)

Náhoda?

U školy stál chlapík, od kterého předešlý den dívky utekly.
„Co tady dělá? A jak ví, kam chodíme na školu?“ špitla Katka a couvla.
„Zeptám se ho na ten mobil,“ usoudila Martina a také tak udělala.
„Mobil? O žádném nevím,“ odpověděl na její dotaz.
Martina vytřeštila oči a málem se zhroutila. Dívky ji musely přidržet. V tu chvíli bylo všem jedno, kde se tam ten chlapík vzal. Rychle nasedly do jeho auta a jely se podívat do domu. Když přijeli na místo, holky vyběhly z auta a začaly prohledávat dům. Mobil však nikde nebyl.
„Musel tady být ten chlap, co sem vozí tu mrtvou zvěř,“ konstatovaly.
„Musíte mi o něm něco říct. Zkusíme vypátrat kdo to je,“ odpověděl pán a postavil vodu na čaj. Všichni si sedli ke stolu a děvčata začala vyprávět o „houmlesákovi“. Pán si celý příběh pečlivě poslech a poté dodal:
„Zjistíme, kdo to je a proč to dělá.”
S tím holky souhlasily. Neměly ani moc strach, jestli se jim může něco stát, když jsou čtyři a on jeden. Domluvili se, že je chlápek počká další den na parkovišti za rohem školy. To proto, aby je nikdo neviděl. Poté děvčata dopila čaj a spěchala domů, protože je ještě čekal neúprosný trest, který musely napsat.
Katka s Martinou strávily celé odpoledne u počítačů, když vyhledávaly na Internetu, co by se mohlo dát vyrobit. Když Katka odcházela od počítače, uviděla vedle na stolku papíry, které s kamarádkami sebrala v onom záhadném domě. Sedla si k nim a skládala několik hodin než složila patrný text. Jakmile jich měla víc, sehnula se do šuplíku pro čistý papír a začala lepit ústřižky, aby se daly lépe přečíst. Ukrývala se tam nejspíš smlouva, které Katka vůbec nerozuměla. Strčila to do aktovky, aby jí mohla zítra ukázat holkám a pánovi.
Další den ráno všechny pokorně odevzdaly trest učitelce, která si neodpustila spoustu štiplavých poznámek na jejich adresu. Holky však jakoby ji ani nevnímaly. Škola tak rychle utekla, že se ani nenadály a už byly na cestě k parkovišti. Pán tam ovšem nebyl.
„Hm, tak on tu není. To se dalo čekat. Kdo by měl čas na holky ze základky. Beztak nám nevěří ani slovo,“ rozčilovala se Karolína.
„Třeba mu do toho jen něco vlezlo. Neviděla bych to tak černě,“ řekla Katka.
Nakonec Martina pronesla: „Tak se tam půjdeme podívat ne?“
Holky souhlasily a šly směrem k poli. Po chvíli se dostaly na cestičku, která vedla k domu. Děvčata nic neříkala, ale neměla zrovna nejlepší pocit. Počasí jim k tomu také moc nepřidalo, všude samé bláto a nebe bylo velmi zatažené hustými tmavými mračny. Ve zbytku sněhu šly jasně vidět stopy bot. Do toho neskutečného ticha najednou Kája zařvala, až se všechny polekaly.
,,Auuuu, co to sakra je?”
Když se na ni holky otočily, ležela v rozbředlém blátě a vypadala jak prasátko. Kamarádky se škodolibě ušklíbly a pomohly Káje na nohy. V tom Martina málem na něco šlápla. Rychle se pro tu věc ohnula.
„To je můj mobil! Musel mi vypadnout, když jsme tudy posledně utíkaly,“ vysvětlovala a vypadala velmi radostně.
Obrysy domu se začaly rýsovat stále jasněji a jasněji, čím víc se mu přibližovaly. Když byly blíže, nemohly si nevšimnout auta, která před domem stála. Holky zase měly spoustu otazníků v hlavě, na které neznaly odpovědi.
„Nejsou to náhodou policejní auta?“ zaváhala Katka.
Kamarádky přikývly.
“A co teď? Půjdeme tam, když je uvnitř policie? A co tam chtějí?” Dívky začaly být pěkně nervózní a začaly si uvědomovat, že už skutečně končí veškerá legrace.
„Co si myslíte o tom, že je to třeba léčka. Jako že ten chlap pro nás nepřijel, pak najednou tu máš mobil a u domu stojí policie, není toho trochu moc? Tak všechno naráz? To se mi ani trochu nelíbí,“ kroutila hlavou se Katka.
„Nebo je to všechno jen náhoda“ odvětila Martina.
„Pěkně blbá náhoda,“ přidala se Kája. V první chvíli se všechny chtěly rychle otočit a vrátit se zpět domů, ale nakonec si to přeci jen rozmyslely a vydaly se pomalu ke starému domu …

Pokračování příště.

Foto i text: čtenářky
——
3.3.2008