Strach z lidské komunikace: Sociální fobie

[button link=”http://slecna.info/tag/evcin-blog/” color=”red”]EVČIN BLOG[/button]

EVČIN BLOG – Každý máme z něčeho strach. Někdo z pavouků , někdo z uzavřených prostor. Existuje mnoho druhů věcí, kterých se bojíme. Stává se to, ale nesmíme dopustit, aby nám strach bránil v prožití, ať už společenského života, tak toho soukromého.

deprese-placSociální fobie patří mezi nejrozšířenější druhy fobií. Spousta lidí okolo nás, kteří se na první pohled tváří jako velmi uzavření lidé, mají problém právě s touto úzkostnou poruchou. Přemýšlení člověka se sociální fobií probíhá asi takto: “Všichni se na mě dívají a čekají, jakou udělám chybu, abych se mohl znemožnit. Nemá cenu něco říkat, stejně si všichni o mně myslí jen to špatné, lepší bude, když nic říkat nebudu a nic nezkazím.” Tak to je základní pocit, ve kterém takový člověk žije. Výsledkem je sociální izolace, která vyústí až v úplnou ztrátu komunikace s okolním světem.

Jak sociální fobie vzniká?

Překvapilo mě, že opravdové kostlivce ve skříni mají opravdu všichni. Nikdo není, kdo by si neprožil nějaké malé nebo velké životní trauma. Avšak spousta lidí si své kostlivce snaží řešit “vozením se” po ostatních lidem, zejména těmi, kteří se podle jejich názoru neumí bránit, nejsou schopni takového odporu a jsou snadnou kořistí například pro školní tyrany. Psychická a fyzická šikana je páchána na těchto lidech nejčastěji, je hlavním a nejčastějším původcem sociální fobie. Tím vzniká nedůvěra k lidem okolo, strach, “co mi zase špatného provedou”. Člověk se uzavírá do sebe a přestává komunikovat s okolím. Ostatní lidé vnímají jedince jako “toho, s kým se moc zábavy neužije” a spousta lidí ho nepřijme a nebo úplně zavrhne. I nepatrný náznak zavržení člověk se sociální fobií zaznamená. Má velmi paranoidní představy, pocity méněcennosti, nedostatek sebevědomí, úzkostné stavy. Kvalitní společenský život je de facto nemožný, hledání partnera značně těžké.

Skutečný příběh

Podíváme se do života dnes sedmnáctileté slečny postižené sociální fobií. Budeme ji říkat Anna. Anička pochází z milující rodiny, ale mamka na ni byla v dětství zbytečně přísná a za každou maličkost jí nadávala. Taťka naproti tomu byl skoro vždy na její straně, ale většinou se o vztah matky s dcerou vůbec nezajímal. Většinu volného času trávila rodina doma. Ája má dvě o patnáct let starší nevlastní sestry, s kterými vychází velmi dobře a celkové soužití v rodině bylo vždy harmonické. Naproti tomu ve škole ji od sedmé třídy základky parta (určitě totálně vypatlaných) kluků z vyššího ročníku psychicky týrala. Našli si záminku snad v každé nepatrné maličkosti. Jako by tato parta měla vliv i na ostatní spolužáky. Anna se tak setkávala s opovrhováním, pomluvami a psychickým terorem na každém kroku. Její dvě “nejlepší” přítelkyně se jí nikdy nezastaly. Nezavrhly ji, ale ani nepomohly. Když na konci osmé třídy “retardační” skupinka odešla, oddychla si. Ale ani devátá třída později pro ni nebyla procházka růžovým sadem. Velkou ránou pro ni byla nečekaná smrt tatínka, která matku s dcerou a celou rodinu více stmelila. Nejhorší zážitek jejího života: vidět na vlastní oči umírat svého milovaného. Po jeho odchodu už nic nebylo jako dřív a není ani do teď. Pořád okolo sebe cítí jeho vůni, potřebuje jeho objetí a konejšivá slova, že je ta nejkrásnější dívka na světě. Po nástupu na střední školu čekala nový začátek. Nikdo nevěděl o její rodině, minulosti, čekala, že začne nový život. Nestalo se tak. Hned první dny cítila ohromné úzkosti a pocity prázdnoty, které neměly konce. I když měla co říci, mlčela. Jako kdyby ji něco nedovolovalo vést řeči jako každý jiný. Automaticky byla zaškatulkována do krabičky “ta tichá”. Komu záleželo na tom, že se chce zapojovat do debat, dělat si legraci (slušnou) a dělat s ostatními všechno, čeho se většina účastnila. Dlouho dobu se nenašel nikdo, kdo by ji chtěl porozumět. Až si jednoho dne přisedla na lavičku, blízko školy, vedle blonďaté, milé slečny ze třídy. Začaly se úplně nezávazně bavit o všem možném a Anička měla konečně pocit, že se cosi prolomilo. Jenže venku byl jen “blonďatý anděl, který ji bral takovou, jaká je”, ale ve třídě to byla pořád ta samá ohraná úzkost. Maminka na ni vždy pozná, když se něco děje, a Ája už chtěla začít se svým démonem opravdu bojovat. Domluvila se s mamkou, a ta jí zajistila u praktické doktorky kontakt na psychologa. Opravdu se prolomily ledy až ve druhém ročníku, ve kterém je dnes. Má lepší pocit z toho, jak s ostatními jedná a jak ostatní jednají s ní. Tedy jak kdy. Někdy má pořád někdo potřebu si dokazovat, že je “lepší ” a snaží se Aničku utlačit nebo nezapojovat, ignorovat a bránit v komunikaci. Jsou období, kdy ji to velmi mrzí a dává si za vinu, že nebyla průbojná hned na začátku prváku. Ale na druhou stranu, byla by pro ostatní, i pro sebe lepším člověkem, kdyby si neprošla všemi těmi strašnými věcmi? Měla by své cíle? Měla by skutečnou představu o životě? Měla by odvahu a odhodlání bojovat? Dokázala by svůj příběh zveřejnit? A bylo by vůbec co zveřejňovat?

Nebát se léčit

Ještě naváži na příběh Aničky tím, že si sama prosadila návštěvu psychologa. Je to první a zásadní krok, který skutečně dá věci do pohybu a dokáže sociální fóbii přemáhat. Je to jako s chřipkou, když se neléčí, jednoho dne se vrátí ještě ve větší síle. Důležité je nebát se a přiznat si svůj problém a mít odhodlání s ním bojovat. Bude to těžké, na oko nepřekonatelné, ale důležité je vytrvat. Spousta odborníků tvrdí, že se sociální fobie dá úplně vyléčit, spousta zase, že sociální zárodky v hlavě bude mít člověk již navždy. Záleží také na povaze a odhodlání, každý jsme jiný, je mnoho druhů terapií, od antidepresiv (která bych volila až jako opravdu krajní řešení, vypěstování závislosti na lécích není žádný med), až po behaviorální terapii. Je nutné najít odborníka, s kterým nebudeš mít možnost cítit se špatně. Měl by být milý, upřímný, profesionální a slušný, neměl by ti rozhodně vyčítat tvé konání a problémy. Pomáhání ti cítit se v psychické pohodě je samozřejmost.

Autorka všem, co trpí touto zákeřnou poruchou, přeje, aby boj vyhráli a měli se už jen krásně a nádherně zároveň.

Autorka: Evča

No Comments Yet

Leave a Reply

Your email address will not be published.