Za okny se rychle míhá krajina, do vlasů mi fouká svěží vítr. Užívám si další letní den za volantem. Zapnu rádio. Line se z něj hudba Da, da, da, da.. I hope you know, I hope you know… It´s time to be a big girl now… A tak se ptám na základě písničky od Fergie. Je to pravda, že dospělá budu tehdy, když nebudu plakat?
Pokud si vezmu sebe samu, tak jsem přímo odstrašivý příklad. Je mi 20, takže dle papírů jsem dospělá již 2 roky, ALE brečím, když spadnu, brečím, když je mi smutno, já brečím, i když spadne někdo jiný! Teď brečím, když naši sportovci stojí na vítězném stupínku a zní česká hymna. Brečím, když se pohádám s někým blízkým. Brečím u filmů. Přiznám se vám, jsem typ člověka, co brečí i u Sám doma, když je scéna, kdy malý Kevin stojí u vánočního stromku a setká se se svou matkou. Je to hrozné, ale je to tak! A nedej bože, aby byl nějaký romantický film. Zachumlávám se do deky a hltám každé slovo. A v těch nejromantičtějších scénách začnu vzlykat. Ono doma je to ještě fajn, ale v kině? Musím si vždy vybrat místo, abych byla co nejdál od lidí, takže u mě vyhrává buď místo u reproduktorů, které moje fňukání přeřvou, nebo v první řadě. Takže nejen, že prořád brečím, ale stávám se i hluchou a skoro slepou! Takže jsem si řekla DOST!
Založila jsem si „Bratrstvo velkých neplačících holek„. Po týdenním snažení hlásím výsledky:
- Hned první ráno jsem si skopla palec. Místo brečení jsem se kousala do rtu (abych myslela na něco jiného).
- Odpoledne jsme si všimla, že mi černá nehet.
- Jedeme do nemocnice ho strhnout, myslím na Bratrstvo (upřímně, chce se mi řvát, jen na ten nehet pomyslím!).
- Doktor trhá nehet, koušu se do rtu.
- Jedeme na sál.
- Musí mi zašít ret.
- Probouzím se po utišujících lécích doma, všude kolem mě brečící lidi (kousat do rtu se už nemůžu, začnu si teda kousat nehty).
- Musím se objednat na gelové nehty, svoje už mám totiž skoro pryč.
- Nehtařka mi říká dojemný příběh ze svatby svého synka. Místo soucitných pohledů se směji na plné kolo (kdo se směje, tak nebrečí, logika, ne?). Nehtařka na mne vrhá udivené pohledy.
- Když jedu domů, řidič autobusu poslouchá záznamy z OH, jede nějaký náš sportovec. Ha, máme stříbro. Na rádiu se rozezní naše hymna.
- Začínám popotahovat. Raději si stoupnu a začnu z plna plic zpívat hymnu já (kdo zpívá, nebrečí :-D) Řidič úžasem sjel z vozovky. Parta puberťáků na mně vrhá dosti pobavené pohledy a staří lidi se křižujou.
- Řeknu vám, nebrečet je pěkná fuška!
Abych to shrnula, během mého snažení jsem přišla o nehet, pak i o nehty na ruce a následně i o nehtařku. Půlka naší vesnice si o mně myslí, že jsem totálně střelená (slovy paní Božkové: a to Tereza studuje medicínu, kam ten svět spěje!). Na bradě mám velkou náplast, pod ní několik stehů. Doufám, že nebudu mít jizvu. A jak jsem si teda spravila náladu? Večer jsem si pustila slaďárnu, tulila jsem se k Honzíkovi a…. vykašlala jsem se na Bratrstvo a s chutí jsem si poplakala.
Text: Terezka
Cvičení s činkami: zpevni si tricepsy
Vzhůru do léta s antioxidanty
Chtějme být šťastné
Vyzkoušela jsem bělení zubů v salónu
Jez zdravě, budeš krásná
Nevíš, jak zhubnout nebo hledáš účinnou dietu? Podívej se na informace o hubnutí. Pomůžou.
Komentáře (34)