HIM-HIM 3 (Vzhůru nohama II)

him1Další díl seriálu How I Met Him, předešlé díly nalezneš ZDE.
>> Setmělo se. Vklouzla jsem do kabátu a běžela po schodech dolů popohnat tátu, aby nastartoval naše stařičké autíčko. Pojmenoval ho Žofie, prý po babičce. A když už má věc jméno a prožili jste s ní tolik zážitků, je údajně těžké se jí jen tak zbavit. Podobně to u nás doma bylo se spoustou dalších věcí.
“A ráno nezapomeň zavolat,“ vyprovázela mě máma ze dveří, přičemž mi do náruče strčila krabici s dortem.
S neskutečným skřípotem jsem otevřela Žofiin kufr a krabici šoupla dovnitř. Byla zde sice jistá pravděpodobnost, že dort nedorazí na místo úplně celý a mámina dvouhodinová práce se zdobítky bude zmařená, ale měla jsem v hlavě úplně jiné myšlenky.
Cestou Žofka radostně poskakovala na děravé silnici vedoucí z našeho zapadákova ven za civilizací. Táta jako nikdy nešetřil nadávkami na ty „kretény v nóbl autech, kteří si myslí, že s naleštěným sporťáku jsou pány světa“. Pravda je, že do naší Lhoty sporťáků moc namířeno nemělo. Pro tátu však „příliš nóbl autem“ byla i sousedova felicie či zahradní traktůrek paní odnaproti.

Co nevidět jsem stála na ústeckém náměstí a očekávala jsem příchod Alice. Přicupitala opět pozdě a s „neotřelou“ omluvou, že jí výroba složitého účesu zabral víc času, a v modelu, který by se hodil spíše do o deset stupňů vlídnějšího počasí.
“Ty jdeš v riflích? To nemyslíš vážně?“ sjela mě pohledem. „Věř mi, že chlapi jdou po minisukních a velkých výstřizích!“

S Aliciným životním krédem, že jediná možnost, jak sbalit kluka, je svést ho co nejvíce odhalenými vnady, jsem nesouhlasila. Byla jsem pevně přesvědčená o tom, že toho pravého jednou zaujmu vlastní přirozeností a ne umělými řasami.
“Tak trochu jsem zjišťovala podrobnosti o tom, jací lidi tam vlastně budou. Bára mi poslala nějaké fotky Pavlových spolužáků. Musím říct, že se rozhodně nudit nehodlám,“ rozplývala se. „Oba dva jsou na právech jako Pavel.“
“To je toho, vždyť jsou na kolejích v Královci. Podle mě by z takového vztahu nemohlo být vůbec nic,“ kroutila jsem hlavou.
“Přemýšlíš vůbec? Já jsem neřekla, že chci vztah. Vždyť jsem ještě moc mladá, můžu si jen tak užívat, ne?“
“Jak myslíš. Já už jsem z těchto věcí nejspíš vyrostla.“
“Stárneš! A není divu, vždyť pořád jen sedíš doma a šprtáš. To je mi teda život,“ vyčítala mi.
“Dělám něco pro svou budoucnost. Narozdíl od tebe. Vždyť ty ještě ani nevíš, kam si za dva měsíce pošleš přihlášky. Radši obětuju rok škole, než abych pak skončila za pokladnou v supermarketu,“ začala jsem se s Alicí hádat. Hádky s ní upřímně nenávidím. Když se její platinově blond hlavička rozžhaví do ruda, je oheň na střeše a za každých okolností je lepší couvnout.

Mlčky jsme prošly až do ulice, v níž se nacházel dům Bářiných rodičů. Jaké to bylo překvapení, když v jejich vjezdu stála žlutá nemocniční sanitka. Nechápavě jsme se na sebe podívaly a rychle se tam rozběhly.

Dveře byly pootevřené, předsíň plná tenisek nejrůznějších velikostí a domem se ozýval řinčivý smích prokládaný Bářiným vysokým hlasem. Ve vchodu do obývacího pokoje jsme se střetly se sličným záchranářem v oranžovém oblečku. Stále jsme nic nechápaly.
“No nazdar, jdete pozdě, ale vlastně to ani nevadí,“ hlesla na nás Bára od roztaženého křesla uprostřed pokoje. Měla obvázanou hlavu a pravou nohu až po koleno v sádře.
“Proboha, co se tady stalo?“ hleděla jsem na ni překvapeně.
Ostatní, už notně posilnění alkoholem, znovu vyprskli smíchy. Bára se dala se vysvětlování.
“Odpoledne jsme s Pavlem byli nakoupit všechny ty věci. Jenomže já nechala doma klíče, a tak mě Pavel vysadil na popelnici u garáže, abych se pokusila protáhnout dovnitř horním pootevřeným okýnkem. Jenomže když jsem šlápla na namrzlé víko toho zatraceného plechového krámu, všechno se se mnou zakymácelo… a pak už si pamatuju jen to, jak jsem se probudila v sanitce.“
“Vždyť to přece není sranda, mohlo se ti stát něco daleko horšího,“ strachovala jsem se.
Ostatní se rozesmáli.
“Mluvíš jako moje máma,“ řekla mi Bára. „Všechno je v pohodě. Mám dokonce i červené kelímky! I když… vlastně červené kelímky jsou to jediné, co jsem nachystala, sakra! Nic jsem nestihla!“
“Uklidni se,“ chytil ji Pavel za ruku, „bavit se můžeme i bez všech těch chlebíčků a pohárů, co jsi chtěla připravit.“
“Chlebíčky! Poháry! Ani jsem neuklidila! Jsem na nic!“ vyhrkly Báře slzy do očí.
“No, já jsem vlastně přinesla dort, takže občerstvení by bylo,“ položila jsem vítězoslavně svoji krabici na stůl a otevřela ji.
Všichni přítomní zůstali hledět na promáčenou papírovou krabici plnou drobků, kusů rozlámané čokolády a rozteklé šlehačkové břečky, pro niž bylo označení „dort“ přehnané. Žofka se opět vyznamenala, pomyslela jsem si při pohledu na tu zoufalost.
Jeden z kluků se nad krabici odvážně sehnul, namočil do rozbředlé hmoty prst a mlsně jej oblízl.

„Nevypadá to zrovna přitažlivě, ale chuť vskutku delikátní,“ prohlásil a s chutí a zanořil prst do hmoty podruhé.
“Počkat! Pavle, přines aspoň lžičky,“ rozkázala Bára.
Co nevidět se nás deset lidí tísnilo kolem kulatého stolku. Ochutnávání „dortu“ se proměnilo v nespoutanou bitvu o každý sladký drobeček. Bára si klidně hověla na své pohovce s nohama nahoře a pobaveně nás pozorovala.
Nakonec se skvělá zábava přece jen rozběhla. Bára se nemusela strachovat, co kde zapomněla, co by měla rychle uklidit či doplnit a s přívětivým úsměvem na rtech popoháněla všechny, co jí přišli pod ruku. Alice si taktéž přišla na své. Přinutila Pavla, aby ji představil svým spolužákům. S Adamem si vzájemně padli do noty a koketovali spolu po celý večírek.
Faktem je, že ani já jsem ten večer nezůstala sama v koutě. Když Alice Martinovi, ochutnávači „mého“ dortu, ukradla parťáka, musel se poohlédnout po jiné zábavě. Nesměle si přisedl za mnou a začali jsme si povídat o všem možném. Z mé strany jsem cítila ohromné jiskření, ale nebyla jsem si jistá, jaké pocity jsou na druhé straně.
Jaké však bylo mé překvapení v osm ráno následující den, když jsem se probudila na pohovce vedle Adama, to vám nedokážu ani popsat!

ROZHODNI!
Příběh se nám ke konci pořádně „zašmodrchal“. Zapoj fantazii a vymysli, co se předešlou noc vlastně stalo.
(piš do komentářů pod článkem)

Text: Eliška R.
——
24.5.2008

(c) Autorská práva vyhrazena.
Zákaz kopírování textu bez výslovného souhlasu redakce.

Eliška R.

Je jí třiadvacet, žije v Brně, miluje ruch a "šumění" města. Ve volných chvílích se často baví vařením nebo brouzdáním po obchodech. Sní, že jednou bude mít šatnu o velikosti minimálně své dosavadní ložnice. Náladu jí vždy zaručeně zvednou knížky od Roberta Fulghuma a za ráj na zemi považuje francouzské Azurové pobřeží.

12 Comments
  1. mno tak tohne je husty neco podobny ho se stalo kamosce taky se probudila vedel ciziho kluka a vubec nic nevedela :) nakonec nic nebylo ale byla docela vyklepana

  2. probudit se vedle cizího kluka oblečená není zas tak strašné…horší je probudit se nahá vedla nahého kamaráda…a nic si nepamatovat :D

  3. hlavní hrdinka byla unavená, lehla si do postele a tak si ani nevšimla, že už v ní je Adam. Ten by měl být ráno překvapený
    taky. A oba by mohli být ještě překvapenějsí, když najdou na prostěradle rudou kvrnu. Chvíli by si mohli myslet, že NĚCO
    bylo, ale nakonec by se ukázalo, že jen hlavní hrdinka dostala nečekané měsíčky.

    (doufám, že to není moc dlouhý:)

  4. Já nevím jak vy. Já bych se vedle téměř cizího kluka probudit. Navíc když jsem celý večer věnovala jinému:D Ale tak co. Přehnali to s alkoholem a uložili si na první trochu vhodný místo ke spaní. Shodou náhod právě vedle sebe.

  5. A tak když všichni píšete, že se nic nestatlo tak já bych dala, že se něco právě stalo!:D Třeba, všichni už celkem opití začali hrát flašku=D a těm dvěma se to lehce zvrtlo při vášnivém líbání se přesunuli do jiného pokoje ,kde nebyli nikým rušeni a…=D

  6. prostě něco na způsob ,,Flašky” zkrátka, že ze začátku neuvažovali o tom, že by spolu mohli něco mít-prostě nevinná hra=D

  7. Třeba byla natolik unavená, že prostě usnula na gauči. No a pak se k ní vetřel i vožralej Adam, protože jinde nebylo místo :-)

Leave a Reply to Jana Cancel reply

Your email address will not be published.