Je léto, no jo, jako každý rok. A taky jsou prázdniny, prostě nic nového pod sluncem, a mě to netěší. Proč? Bože, to je otázka, no protože musím chodit do práce, takže si toho relaxu moc neužiju. Dovolenou, kterou jsem si chtěla vybrat, mi zakázali – prý, že máme málo lidí… Fuj, taková blbost. Takhle sedím před počítačem a jediné, k čemu jsem se odhodlala, je do něj tupě zírat. A i to mě unavuje.
Prosím hodiny, aby se přehouply na dvanáctku, to vypadnu z kanceláře alespoň na oběd. Když už nemůžu ležet někde u vody, zajdu si do místní restaurace U pana Petrklíče se zahrádkou. Na malou chvilku si budu představovat, že sedím v taverně na pláži. Ono to teď tak nevypadá, ale já jsem životní optimista. Jak se říká, vždycky vidím láhev poloplnou. Jenže teď mi všechen můj optimismus ujel na dovolenou k moři a mě tu nechal s černými myšlenkami. Jak tak sedím a přemítám o nespravedlnosti života, napadne mě, čím si spravit náladu alespoň na nulu. Jedna sklenka bílého k obědu se hodí, ne? A ještě ke všemu k rybě. Jojo, to bude ono. Pak to v práci nějak doklepu určitě.
Číšník, co tu obsluhuje, je moc milý mladý klučina. Mám ho ráda, je pozorný, nikdy se nepozastaví nad sebedivnějším přáním zákazníka, a ještě ke všemu je docela hezký. Má jen jednu vadu, nikdy se nepodívá člověku do očí. Sleduju to už dlouho a vždy má mírně sklopené oči, aby se vyhnul pohledu zákazníka. Strašně mě užírá, že nevím proč, protože je to velmi nápadné. Osudy jiných lidí mě vždy zajímaly. No nic, na další přemítání už není čas – zpět do pracovního procesu, brrrrr.
Hodiny se konečně slitovaly a pustily mě z práce domů, to je ale úleva. Sotva jsem popadla tašku a vyrazila z kanceláře, volá kamarádka. Že prý zajdeme na sklenku do baru, má hrát nějaká nová kapela – dle jejích slov jsou sice už starší, ale k sežrání. No uvidíme. Jak Moniku znám, za jejím nadšením se skrývá určitě i něco víc. Vždycky, když mě někam pozve, je to vlastně rande. Už dobrý rok se mi totiž snaží najít chlapa. Nezazlívám jí to, ale v mém věku bych to myslím zvládla i sama, kdybych chtěla. Jenže já nevím, jestli chci. Jsem na lásku moc unavená. No nic, nalíčit a hezky obléct se musím, alespoň ze slušnosti. Jsem vážně zvědavá, kdo to bude tentokrát.
V baru už se to plní lidmi, snažím se Monču najít co nejdřív, protože nesnáším být v takovém prostředí sama. Sedí na baru s nějakým mužem, zezadu vypadá slušně. Má tmavou košili a rukávy ohrnuté až k loktům, to mám ráda. Když se ke mně otočí – ouha! Vždyť je nejmíň o patnáct let starší než já. Sice vám neřeknu, kolik mi je – to se na dámu nesluší, ale jemu je něco kolem dvaačtyřiceti. Tak si to spočítejte, chcete-li. Má už nějaký ten šedivý vlas, trošku zarostlejší, ale přeci jen fešák. Jenže já na starší nikdy nebyla. Proklínám v duchu Moniku, jak mi to mohla udělat.
Během večera se dozvídám, že má nějakou firmu, někam cestuje, má dospělého syna a dva psy. Víc jsem toho nepobrala, protože kapela měla pocit, že hraje pro nahluchlé publikum, které z nás také během koncertu udělala. Ač jsem mu nedávala žádnou šanci, jeho charisma a víno udělalo své. Líbí se mi, dokonce jsem se přistihla, že se mi moooc líbí. Jenže nevím, zda já jemu taky. Co když tu sedí jen proto, že ho Monča jako mě dotáhla na skryté rande naslepo? Ale na druhou stranu, mohl odmítnout, nemusel se mi tolik věnovat a taky mohl vynechat ty letmé doteky. Usuzuji tedy, že sympatie jsou asi vzájemné. Kapela už se balí, takže večer pomalu končí. Co dál? Nevím, chtěla bych a taky se bojím. Jak asi vypadá čtyřicátník nahatý? A jak vypadá nahatý čtyřicátník tam dole? Co když bude všechno tak nějak staré a ochablé? Je nechutné, že mě to napadá, ale zase proč by ne. Je vážně hezký, charismatický, má příjemné ruce a pěkně voní. Zná způsoby, jak se chovat k dámě. To na mužích velmi oceňuju, jenže se mi toho často nedostává. Usilovně přemýšlím, co bude, a bičuju svědomí za to, že to moc chci.
Tyhle myšlenky mě nepřešly ani v taxíku, který, jak jsem se za chvilku dozvěděla, minul mou čtvrť a jede dál. No jasně, máme přeci v autě ještě Moniku. V její ulici auto zastaví, Monča se rozloučí a dveře bouchnou. Hmmmm, co teď? Mlčím a oči mám sklopené. Můj čtyřicátník se na mě podívá a jednoduše se optá: „Chtěla by slečna vidět mou ložnici? Pokud ano, budu potěšen.“ Tak teď mě teda dostal! Takové pozvání do postele jsem ještě neslyšela, přímo na věc a přeci se vší grácií. Tak proč ne, na půl mé myšlení ovládá víno a druhou půlku si bere na starost zvědavost. Tak tedy jedem.
Má krásný dům s velkou terasou a bazénem. Ano, jsem materialista a nestydím se za to. Proč bych měla chtít být chudá a žít s mužem, co nic nemá? Tak to přeci nechodí. Jeho ložnici jsem do rána neviděla, jelikož jsme si vystačili s kožešinou před krbem. Sex na prvním rande a přeci to bylo milování. Byl hrubý i něžný, přesně věděl, kam má sáhnout, jak dlouho, jak silně. Ještě se mi třesou kolena. Zjistila jsem, že můj čtyřicátník má mnohem hezčí tělo, než kdejaký mladý kluk. Jak tak spolu ležíme vyčerpaní a zpocení, přitulí se ke mně jako děcko. Stočí hlavu na moje prsa, hladí mě po noze a takhle oba usneme. Takový velký chlap a přeci se ke mně schoulil. To mě úplně odrovnalo. Zamilovala jsem se – asi… Nevím… Jo zamilovala! Jsem zřejmě úplně pitomá, protože zamilovat se na prvním rande do starého chlapa, to se přeci nedělá. Jsem nejspíš jen jedna z mnoha mladých, které si užije a nechá v záloze. Ale já to tak nechci, chci s ním být dál… ach ty ženské představy.
Druhý den ráno udělal snídani, popovídali jsme si a zavezl mě domů. To vlastně není ani důležité, důležité je, že teď, o tři týdny později, jsme stále spolu. Vypadá to vážně a už vůbec nevadí, že jsem se zamilovala tak brzo. Také mě miluje a prý moc. Mám u něj už kartáček na zuby, ručník a volnou skříňku v ložnici. Kterou jsem mimochodem viděla až před týdnem, nikdy jsme se tam nestihli dostat. Je skvělej, je úžasněj a vůbec není starej. Mám vedle sebe chlapa, ne kluka. Mám vedle sebe muže, co se o mě stará, podrží mě a má dobré vychování – mimo postel je to vyložený britský gentleman. Taky jsem zjistila, jak se jmenuje. Pan Petrklíč. Paradoxní, do jeho restaurace chodím už skoro rok, nikdy jsem ho tam neviděla a vždycky mi to jméno připadalo smyšlené a vtipné. Teď se mi záhada sama vyřešila. Taky jsem díky mému čtyřicátníku Petrklíčovi přišla na to, proč se ten mladý číšník nikdy nedívá do očí. Je to jeho syn a jednoduše je strašně stydlivý. Pomáhá tatínkovi v restauraci, protože mají málo personálu. Jenže by daleko raději seděl někde v kanceláři, s nikým nemluvil a tápal ve svých myšlenkách. Chudáček, tomu se říká oběť. Asi si to s ním vyměním.
Je léto, no jo jako každý rok. A taky jsou prázdniny, prostě nic nového pod sluncem a mě to strašně těší! Ležíme u moře na dovolené, můj Petrklíč vedle mě a jen tak se domů nevrátíme. Mám tu totiž dva měsíce prázdnin.