HIM-HIM 4 (Záhada pruhovaných trenýrek)

Sliby chyby? Ba ne, seriál HIM-HIM se po dvouměsíční odmlce opět vrací, aby vás bavil a umožnil vám rozhodovat o vývoji jeho děje! Předešlé díly naleznete zde: ÚVOD, HIM-HIM 1 (Láskolůzr), 2 (Vzhůru nohama I.), 3 (Vzhůru nohama II.).
Příjemné čtení!

S převelkým úsilím jsem od sebe rozlepila víčka. Protáhla jsem se, zívla a najednou se vedle mě něco pohnulo. Krve by se ve mně nedořezal.
Několikrát jsem se zhluboka nadechla a vyskočila z postele tak, abych onu bytost sladce spící vedle mé maličkosti nevzbudila. Zmocnila se mě neskutečná panika. Stála jsem uprostřed neznámého pokoje v cizím tričku a – teď se podržte – v cizích pruhovaných trenýrkách!
Bleskurychle jsem si nazula ponožky pohozené pod postelí a vydala se na obhlídku terénu. Musím však přiznat, že to nebyl nejlepší nápad. Hlava se mi motala, vše kolem se podivně mlžilo a já myslela, že snad ještě spím. Ale nespala jsem.
Po špičkách jsem se dopravila až ke dveřím vedoucím z pokoje. Vyšla jsem ven a octla se na chodbě se schodištěm po mé pravici. Nyní mi začalo docházet, kde a proč vlastně jsem, a spadl mi obrovský balvan ze srdce. Radost mě však ihned přešla, jen co jsem si vzpomněla, že jsem se probudila na posteli Bářiných rodičů vedle jakéhosi krátkovlasého kluka s dosti chrapotnými nádechy a mírně písklavými výdechy. Co se tady jenom mohlo stát?, blesklo mi hlavou.
Když jsem sešla dolů do přízemí, Bára s Pavlem už byli vzhůru a tiše o něčem debatovali. Objevila jsem se před nimi jako duch a oba na mě podivně zírali, což mě vyděsilo mnohem víc.
„Máš hlad? V ledničce je spousta jídla, které by se mělo sníst,“ šeptla na mě má drahá kamarádka, jež se rozvalovala na gauči se svou včera ještě bělostnou, dnes už fixami neskutečně pokreslenou sádrou na noze.
„Hm,“ došla jsem vrávoravým krokem až k nim a naprosto zničeně se sebou švihla na židli. „Kdo mi řekne, co se tady včera dělo?“
Bára a Pavel se nejdříve tázavě podívali jeden na druhého a teprve pak na mě.
„Provedla jsem něco?“ vyjekla jsem.
Slova se ujal Pavel.
„Ne že bys přímo něco provedla, ale svatá jsi taky nebyla…“
„Zvlášť to červené víno ti nějak zachutnalo,“ přidala se k odkrývání pravdy pravdoucí také Bára.
Hlavou mi proletěly nezřetelné záblesky červeného kelímku, hrsti pestrobarevných brček a zvuky praskajících balónků. Přemýšlela jsem, jestli by nebylo lepší nevyptávat se na podrobnosti a na všechno zapomenout úplně.
„No to teda zachutnalo,“ zasmál se Pavel, “Martin ti přiléval, dokud bylo co. Měl jsem tě upozornit, aby sis na něj dala pozor. Vypadá nenápadně, ale ve skutečnosti mu táákhle čouhají rohy!“
„Martin? Vždyť Martin je přece ten blonďák, ne?“
„Blonďák. Něco se ti nezdá?“ pokrčil nechápavě rameny.
„A kdo potom byl ten hnědovlasý kluk nahoře v ložnici?“
Bára se neudržela a vyprskla smíchy. V tom však do kuchyně vtrhla čerstvě probuzená Alice. Člověk by ji bez make-upu někdy sotva poznal.
„Bré ráno, lidi. Teda vlastně chci říct: Dobré ráno Báro, Pavle a ty náruživá břišní tanečnice,“ pronesla cestou k ledničce. „Byste nevěřili, jaký já mám hlad!“
„Tak dost, může mi tohle všechno konečně někdo vysvětlit tohle všechno?“ neudržela jsem se.
„Hehehe, tohle si vážně nenechám ujít,“ zamumlala Alice s pusou plnou chlebíčku s krabí pomazánkou a mírně povadlou zeleninou. Sedla si vedle Báry, otřepala drobky z dlaní na podlahu a oči jí rozzářila škodolibost. „Jestli tě třeští hlava, tak to není tím, že by tě do ní někdo praštil. Popravdě – pila jsi, a to fakt hodně. Před půlnocí jsem sice byla mimo hlavní dění, jelikož jsem se „seznamovala“ s Adamem, že jo. Ale jakmile jsem došla, tancovala jsi na stole břišní tance. A měla jsi jen spodní prádlo!“
„Na píseň Chytila jsem na pasece žížalu,“ doplnil ji Pavel a všichni se káceli smíchy k zemi.
„To si ze mě děláte srandu, ne?“ osočila jsem se na ně, jelikož jsem nebyla schopná uvěřit svým uším.
„Potom jsi poněkud zezelenala a kluci tě museli odnést na záchod, umýt a dát tě spát,“ vyštrachala další děsivou informaci Bára.
„A proč tedy vedle mě spal Adam, když celou noc flirtoval s tebou, Alice?“
„To bylo takhle – zábava pokračovala, ale všichni jsme postupně odpadávali. Nejdřív Adam. Spletl si pokoj a zřejmě se sebou třískl vedle tebe netušíc, kde je,“ pokračovala Bára.
„Hm,“ kroutila jsem hlavou, “Ještě jeden dotaz,“ ukázala jsem prstem na pruhované spoďáry, které zkrášlovaly mé pozadí.
Všichni se po sobě podívali, ale nikdo z mých nejbližších nebyl schopen mi cokoliv vysvětlit. Super, takže přeci jen tu nějaká záhada zůstává. Záhada pruhovaných trenýrek.
Ve dveřích se objevil Martin, tiše pozdravil a na mě se ani nepodíval. Tušila jsem, že se na mě asi zlobí, kvůli čemuž jsem měla zlost především sama na sebe – konečně kluk, který se mi líbí, je chytrý, vtipný, zkrátka úžasný – a já to tahle zvorám!
Ne nadarmo se říká, že alkohol je metla lidstva. Když se vám vymkne z rukou (a to se stane v době, kdy je to nejméně vhodné), způsobí spoustu škod. Možná vás připraví o novou známost, vaši kamarádku o možná vášnivou noc, znemožní vás před kamarády, způsobí odporný bolehlav a navlíkne vám pruhované trenýrky, o nichž nevíte, kde se vzaly.

ROZHODNI!
Má se Nina Martinovi omluvit a sama ho zkusit někam pozvat, nebo nechat celou záležitost ležet, protože se před ním tak hrozně ztrapnila, že si o ní nyní myslí pravděpodobně jen to nejhorší?

Text: Eliška R.