Jako herec je opravdový profesionál a jako člověk je velmi sympatický, inteligentní a bere věci s nadhledem. Miroslav Táborský právě dotáčí dokumentární seriál Rodinné zlato. Při jednom z natáčení si udělal chvilku času, aby pro Slečnu zodpověděl několik otázek.
Právě teď natáčíte dokumentární seriál o památkách UNESCO, je pro Vás příprava hodně náročná?
Myslím, že náročná je hlavně pro scénáristy. Já jsem průvodcem tohoto seriálu a nejnáročnější je samotné natáčení. Jednak jsme hodně závislí na počasí, mimo to je většina památek hojně navštěvovaná turisty, takže abychom měli trochu klid a mohli to ukázat bez lidí, tak začínáme brzy ráno a spěcháme, než se vyrojí davy. Když už se vyrojí, musíme je občas nějakým způsobem zadržovat, takže místy je natáčení hodně dobrodružné, jelikož má řadu rušivých elementů. A když nastanou ony tři vteřiny ticha, jsem ve stresu já, abych neselhal.
Máte nějaký recept, jak se zbavit trémy, případně ji co nejlépe potlačit?
Tréma je určitý stav duše a těla, který se projevuje jakousi křečí. Dá se tomu jít malinko naproti fyzicky, když se člověk uvolní, rozhýbe, přemýšlí nad něčím jiným nebo si vyběhne dvakrát schody a zadýchá se, křeč se z těla uvolní a současně i z té duše. Ale v podstatě recept na trému je: být dobře připravený na to, co člověka čeká, protože když ví, že pro to udělal všechno, nemusí se tolik bát, a to ho trošku zbavuje té trémy. Ale já tvrdím, že nějaká zdravá tréma vždycky musí být, bylo by mi samotnému podezřelé, kdybych alespoň nějakou neměl.
Je to pro Vás rozdíl, hrát v podstatě s “neherci”? Je atmosféra o něco uvolněnější a příjemnější?
No, není to rozdíl, protože oni sice říkají, že jsou neherci, ale své role hrají velmi dobře. Je to v podstatě styl a žánr, čili pro mě byl největší úkol najít a trefit ten žánr, abych mezi ně zapadl co nejlépe. Nemyslím si, že je to v něčem jiné, naopak je těžké naladit se a najít tu správnou rovinu. Je to pro mě velmi dobrá zkušenost.
Tip: Přečti si minirozhovor s režisérem seriálu Rodinné zlato.
Aktuálně necelý rok alternujete se Zdeňkem Svěrákem v divadle Járy Cimrmana v pohádce Dlouhý, široký a krátkozraký. Prý jste Cimrmanovým velkým příznivcem. Vynalezl jste někdy něco?
Jé, já toho vynalezl, akorát jsem většinu z toho zase zapomněl.
V březnu příštího roku má přijít do kin komedie s názvem Probudím se včera, kde ztvárňujete učitele Občanské výchovy se socialistickými ideály, můžete prozradit na co se ve filmu můžeme těšit?
Je to podobný typ komedie, které točil Václav Vorlíček se scénáristou Milošem Macourkem. Je to trošku fantazie. Základem je, že jedna z hlavních postav se vrací o dvacet let zpět, aby cosi napravila ve svém životě. Vzniká tak celá řada komických situací.
Myslíte si, že komedie bude spíše pro starší ročníky, které si s nostalgií připomenou minulou dobu, nebo i pro mladší generaci?
Většina se toho odehrává v návratu nazpátek, to znamená v životě na gymnasiu. Proto myslím, že si tam obě generace najdou to své.
Divadlo versus film
Hrát v divadle a ve filmu je asi velký rozdíl. Co je pro Vás osobně příjemnější, co Vás víc baví?
Vždycky jsem říkal, že divadlo, ale ono záleží na roli a konkrétním filmu. Dokážu si stejně užít natáčení jako i divadlo. I když divadlo má stále trošku jiný rozměr, je to živé, jsou tam diváci a zpětná vazba.
Je divadlo náročnější na učení textu?
Ani ne, náročnější na naučení textu je film, jelikož ten se předem téměř nezkouší. Zatímco divadlo se zkouší dva až tři měsíce, takže text přichází do hlavy postupně a přirozeně spolu s tím, jak se dotvářejí a vylepšují situacea vztahy. U filmu člověk přijde na natáčení, musí umět text a k němu teprve se dotvářejí situace na palce. Teprve tam člověk pochopí, jak budou hrát ostatní, jak to chce režisér, takže příprava je kratší a intenzivnější.
Když dotočíte nový film a jde do kin, jdete se na sebe podívat? Býváte k sobě kritický?
Ano, jdu se podívat, většinou jen jednou, a to na premiéru, což je pro mne návrat do atmosféry natáčení. Většinou se člověk potká s celým štábem. Jelikož u filmu má herec daleko menší podíl na výsledku než v divadle, tak čekám napjatě, kolik toho natočili a sestříhali. Na divadle to vím hned. Pak jsem tedy kritický a říkám si aha, tohle se povedlo, tohle se nepovedlo. Je to takové poučení.
Pustil jste si někdy doma třeba odpoledne film, ve kterém hrajete, protože ho máte rád a jste tam se svým výkonem spokojený?
To si moc nevybavuji, spíše nastanou takové náhodné situace, že se například na něco dívá můj syn a já se na to s ním na chvíli zakoukám. Nebo přepneme program a najednou zjistím, že tam jde můj film z dřívější doby, který si třeba už moc nepamatuji. To se pak na něj na chvíli zakoukám i docela s chutí. Faktem je, že když někdy vidím svůj film podruhé, tak se na něj koukám víc jako na celistvý film než poprvé, kdy spíš hledám, co se kde povedlo a co ne. Ale, že bych měl volné odpoledne a řekl si, tak se kouknu na něco ze svého díla, to ne.
Jaký je Váš nejoblíbenější film, ve kterém nehrajete?
Nejoblíbenější film ve kterém nehraji? (směje se) Tenkrát na západě, v tom bych si i zahrál.
Nakupování dárků je fajn, když má člověk nápady
Blíží se Vánoce, jste příznivcem dodržování vánočních tradic?
U nás doma máme spíše tradice rodinného typu, už asi šest let chodíme na Štědrý den do zoologické zahrady, kde mívají akci, že každý, kdo přinese něco pro zvířátka, má šanci je nakrmit. Takže to je taková hezká atmosféra a rádi si to užijeme.
Do kolika let jste psal Ježíškovi?
Jako dítě jsem asi Ježíškovi nepsal. Byli jsme taková ateistická rodina, takže mám pocit, že mě Ježíškem neovlivňovali. Ale matně se mi vybavuje, že jsem něco psal, tedy spíš kreslil. Naše děti ale Ježíškovi psaly, ten mladší (14 let) ještě dokonce píše, ale už jen z legrace.
Nakupujete vánoční dárky na poslední chvíli nebo zodpovědně v předstihu?
Já v principu rád nakupuji, protože když nakupuji, znamená to, že mám peníze, a to je docela příjemný pocit. Na druhou stranu s dárky mám docela problém. Mě to baví, když mě něco napadne, nějaký vtipný, trefný dárek. Ale nebaví mě to, když nemám nápad, nebo nemám čas a musím na poslední chvíli shánět takové ty jen potřebné dárky.
Zajímáte se o módu? Sledujete například co se zrovna nosí a snažíte se držet krok?
(směje se) Já mám pocit, že chodím pořád v tom samém už asi dvacet let. Já módu opravdu neřeším. Občas, jak jsem zjistil, udělám nějaký „prohřešek“, například na festivalu v Karlových Varech mi bylo vyčteno, že jsem na odpolední party přišel v saku a kostkované košili. Mimochodem Kateřině Neumannové vytkli, že přišla v tričku a džínách. A já musím podotknout, že jí to moc slušelo. Bohužel se už neřeší, že je v tom oblečení člověku třeba dobře a že se nepotřebuje předvádět. Nějak se ta vnější slupka přeceňuje.