27.1. – Den památky obětem holocaustu

27.1. do dnešního rána jsem nevěděla, že je toto datum něčím zvláštní. S přítelem jsme poslouchali rádio, kde byl moc hezký pořad, kde mluvili právě o tomto datu. V roce 1945 byl 27.1. osvobozen Auswitz- Birkenau. Koncentrační tábor Osvětim- Březinky.

Nejsem velký znalec dějepisu, ale myslím si, že je povinností znát dějiny svého národa. Ne každou pitomost, co se kdy stalo, kdy vládl král, který nic neudělal. Ale doba, o které bych ráda psala, nám není tolik vzdálená. Vaše babičky vám možná poví, že si něco z let 1939-1945 pamatují. Zkuste si je někdy poslechnout, protože si tímto povídáním zvětšíte obzory a možná se zamyslíte nad tím, co je člověk schopen udělat, co je člověk schopen přežít, co je schopen ztratit, jak je po té ztrátě schopen znovu vstát a usmát se do dalších dnů a jak je možné to všechno v sobě unést.

Představ si, že by ses narodila dejme tomu roku 1930. Tvůj ničím nerušený život by se ze dne na den změnil, to datum si asi nevymažeš z paměti, protože by Ti bylo něco kolem 9 let, když Němci napadli Polsko. Válka. Strach, bída, nemoci, úmrtí. Tvůj táta, bratr nebo bratranec by šli do války. Nevíš o nich nic, jen čekáš, jestli se vrátí oni, nebo telegram s vojenskou známkou. A to v případě, že jsi z „dobré rasy“. Když to štěstí nemáš, nosíš hvězdu. Židovskou hvězdu na kabátku. Každý se na Tebe kouká skrze prsty, nemáš co jíst, doma se bojíš, aby nepřišlo komando a někoho z Tvé rodiny neodvleklo. Můžou odvést i tebe.
Proč? To se mně neptejte, já to nechápu, nechápu tu zpropadenou nacistickou ideologii. V noci ti vtrhne do pokoje maminka, rychle balíte nejnutnější věci. Musíte jít, prý na východ, do táborů, do pracovních táborů, kde přežijete válku. Věřila bys tomu? Musela bys, protože vědět, že jdeš na smrt, ne to by nechtěl vědět nikdo. Po ulicích jdou stovky lidí z hvězdou na klopě kabátu. Němci kolem stojí, míří na tebe samopaly, plivou ti do tváře. Musíš to snášet, jinak vystřelí. A ne na tebe, na ty, která máš nejraději. Pak tě zavřou do ohrady se všemi těmi lidmi, čekáte na vlak, na dobytčí vlak, kde nejsou okna, je tam smrad, všechny tam naženou a odvezou. Nezbude ti nic. Jen čekat a přežít, to je jediné na co myslíš!

Kam dojedeš? Terezín? Birkenau? Treblinka? Nebo úplně jinam? Nikde to nebylo dobré. Já to neumím popsat, já jsem tam nežila, neviděla jsem tu hrůzu. Jela jsem ovšem do Osvětimi na exkurzi s babičkou. Jdeš k táboru a cítíš ten pach, nevím, co tam páchne, ale něco je ve vzduchu. Vypadá to děsivě. Jdu po mramorové cestě, natáhnu se k babičce, která mi šeptá, že to není mramor. To jsou usazené a ušlapané ostatky spálených lidí. Nemůžu od té podlahy odtrhnout oči. Jdeme dál, první místnost. Vlasy, samé vlasy. V Osvětimi našli celkem 8 tun lidských vlasů. Nevěřícně koukám kolem sebe. Ale musíme jít dál. Dětské hračky. Vláčky, panenky, autíčka, medvídci. Umíraly tu i děti? Proč? Komu škodily? Další děsu plná místnost. Kufry. Čtu si ta jména a ptám, se kdo z nich zemřel? Kdo mohl žít? Najednou se babička zastaví. A po tvářích se jí koulejí slzy. Kouká na kufr. Kufr má ceduli. Z Mořiny. Byli z Mořiny, tam se narodila babička. Zná je? Asi ano, když tak pláče. Je mi smutno, chce se mi brečet. A to jsem je neznala. Chci ven, tolik smutku nejsem schopna vstřebat.

Koncentračních táborů bylo mnoho, sloužily ke konečnému řešení židovské otázky. Alespoň takto honosně to Němci nazývali. Osvětim byl největší ze všech, zemřelo zde 1,2-1,6 miliónů židů. Kolik jich zemřelo celkově se neví.

Překvapuje mne, jak se to mohlo stát? Jak se mohla spustit taková hrůza? Takové utrpení? Kdo byl potrestán? Může být někdo opravdu potrestán? Za všechny ty hrůzy? Asi ne, vždyť i v dnešní době má nacismus spousty příznivců, kteří rádi pochodují městy, chtějí rozbíjet a ničit, nahánět hrůzu. Snad by rádi svět vyčistili od těch špatných ras.

SLOVNÍČEK:

Nacismus = hitlerismus – totalitní ideologie, oficiálně uplatňovaná diktaturou v Německu v letech 1933–1945 (tzv. Třetí říše) prostřednictvím Národně socialistické německé dělnické strany vedené Hitlerem. Vyznačuje se mnoha symboly, ale zmíním jen rasismus- a to antisemitismus, který vyústil v holocaust.
Holocaust – je označení pro systematické a státem provozované pronásledování a hromadné vyvražďování Židů prováděné nacistickým Německem a jeho spojenci v době druhé světové války.
Genocida – zločin proti lidskosti. Spočívá ve vyvražďování lidí na základě jejich zařazení k etnické skupině.

FILMY S VÁLEČNOU TÉMATIKOU:

Pokud Tě tato problematika zajímá, nechceš nechávat zavřené oči a nechceš zapomenout (národ, který zapomíná svou historii se vystavuje nebezpečí, že se to všechno bude opakovat!), doporučuji si přečíst, nebo se podívat na tyto filmy:

Pianista – příběh polského klavíristy židovského původu, který se vyhne koncentračnímu táboru a přežívá v úkrytech. Když jsme se na to dívala já, musela jsem to vypnout u scény, kdy Němci vtrhnou do bytu rodiny, která večeří. Všichni vstanou, ale dědeček, který je na křesle ne. Němci ho vyhodí z okna.
Hlava v oblacích – tři přátele rozdělí válka, každý proti ní bojuje jinak. Mia pomáhá ve zdravotnictví, Guyen je přímo na bojišti a Gilda pomáhá v odboji. Zajímavý příběh, zajímavý konec.
Šedá zóna – popisuje jedinou vzpouru, ke které došlo v Osvětimi. Skupina lidí, kteří pracují v muničním skladu sbírá střelný prach. Brutální scény, popisy nacistického mučení, jednání a chování. Vedlejším příběhem je osud dívky, která přežila plynovou komoru.
Deník Anny Frankové – skutečné dílo, skutečné dívky, ještě dnes můžete v Holandsku navštívit její úkryt. Anna je židovské děvče, které si píše deník. Během války se s rodiči, sestrou a dalšími 4 lidmi skrývá. Dojemný osud, kniha rozhodně stojí za přečtení.
Sophiina volba – matka dvou dětí, důstojník jí dovolí ponechat si jedno dítě. Druhé musí dát pryč, na popravu. Jak si vybere? Jaké to má následky? Bude schopna s tímto osudem žít dál?

Tento článek píšu proto, abychom si dnes, v den památky obětem holocaustu, na všechny ty hrůzy vzpomněli. Udrželi minutu ticha za oběti šílené ideologie, kterou prosazují šílení lidé. Jdi si zítra konečně poslechnout babiččin příběh. A pak buď ráda, že přežila. Mnoho jiných to štěstí nemělo…

Text: Terezka
——
27.1.2008