Adéla Pollertová patří k ženám, pro které je balet celý život. Primabalerína Hamburského baletu, sólistka Národního divadla, ale také zakladatelka Baletní Akademie v domě Černá labuť. Tím vším tato křehká energická mladá žena je.
Jaké byly její začátky, jaký je život baletky a co chystá v budoucnu, se dozvíš v následujícím rozhovoru.
Přes kruté začátky k ceně Thálie
Co Vás vlastně přivedlo k baletu?
Přiznám se, že náhoda. Do patnácti let jsem se vrcholově věnovala moderní gymnastice a najednou se objevil tatínek jedné mé gymnastické kolegyně a doporučil mi, abych zkusila taneční konzervatoř. To jsem už byla v osmé třídě, a tak jsem musela podstoupit talentové zkoušky, kde mi řekli, abych udělala provaz a most. Když jsem skočila do provazu a most jsem jako gymnastka zvládla levou zadní, přijali mě na konzervatoř do čtvrtého ročníku. Bylo to kruté…
Pokud se nepletu, začínala jste s baletem až v patnácti letech, což je pro baletku poměrně pozdě, jaké pro Vás byly začátky?
Nelehké. Ale moc jsem to neřešila. Vždy jsem si říkala, že to buď půjde, nebo můžu kdykoliv odejít. Po zhruba dvou letech to šlo a výsledky se začaly projevovat nejen na lepších známkách ve škole, ale i postupným obsazováním do školních představení.
Prozraďte, jaký je život opravdové baletky?
Stejný jako život opravdového člověka! Těžký… Ale v žádném případě si nestěžuji. Vybrala jsem si to dobrovolně. Když jste v souboru, ranní trénink vám začíná v 10:00. Hodinu a půl cvičíte, pak následují zkoušky na repertoár, který se zrovna připravuje a hraje. Na sále jste s menšími přestávkami do 18:00. Pokud je představení večer, zkouší se jen do 14:00, pak si jdeme odpočinout a na představení v plné polní jsme čerství.
Stalo se Vám někdy, že jste chtěla s baletem skončit?
Mnohokrát, když byly nějaké nezdary a těžké chvíle. Ale myslím, že je to tak v každé profesi. Vždy je nejlepší se na to vyspat.
Musím přiznat, že pro mě je každé baletní vystoupení citově velmi silné. Jak je vnímáte Vy jako vystupující?
Pochopitelně, že jako interpret se musím do role náležitě vcítit a když umírám na jevišti jako Julie, určitě nemyslím na to, co si dám po představení k večeři. Emoční vypětí má kolikrát delšího trvání než vypětí fyzické a dost často se mi děje, že po představení nemohu dlouho usnout nebo se často budím a k vypjatým momentům se stále vracím.
Kterou ze svých baletních rolí máte nejraději, ovlivnila Váš nějak?
Možná, že by každý předpokládal, že je to Odetta a Odilie z Labutího jezera, ale pro mě to jistě byla Julie z baletu Romeo a Julie. Jsem moc ráda, že jsem si ji mohla na jevišti Národního divadla zatančit a ještě bonusově k tomu za to dostat Cenu Thálie.
Máte nějakou vysněnou roli?
Vysněné role už nejsou. Přijde mi, že jsem si splnila snad vše, po čem jsem kdy toužila. Momentálně je můj sen to, aby má vlastní Baletní Akademie fungovala a aby byli klienti spokojeni a vraceli se k nám nejen proto, že se chtějí naučit baletnímu umění, ale že si chtějí protáhnout tělo na pilatesu, józe a cítit se dobře v krásném prostředí.
Měla jste již při některém z představení nehodu?
Naštěstí se mi nehody vyhnuly. Ale na druhou stranu teď zpětně si říkám, že představení, které proběhne skvěle je fajn, ovšem představení, ve kterém se stane průšvih, si pamatujete na celý život. Čím větší trapas, tím lepší historka pro budoucí generace.
S legendou na jevišti
Jaký je Váš nejsilnější baletní zážitek?
Rozhodně setkání s baletními osobnostmi typu Maja Plisecká. Je skvělé vidět legendu na vlastní oči a ještě s ní být na jednom jevišti.
Je o Vás známo, že jste působila jako primabalerína v Hamburku, jaké to pro Vás bylo? Stýská se Vám někdy?
Hamburský balet, kde jsem byla sólistkou je jeden z nejlepších souborů na světě. Stýská se mi po baletech, které jsme tam hráli, ale na druhou stranu mé místo je momentálně tady a jsem moc spokojená.
Co pro Vás balet vlastně znamená?
Je to můj život. Má práce, koníček, zábava. Baletu jsem opravdu propadla po všech stránkách. Jak po stránce interpreta, pedagoga i teoretika.
Máte baletní vzor?
Vzory jsem nikdy neměla, ale vždy jsem se snažila se na velké osobnosti koukat s tím, co dokázali a jak. Snažím se jít vlastní cestou, ale pokud něco někomu někdy fungovalo, nestydím se to zapůjčit.
Co považujete za svůj největší baletní úspěch?
To je velmi těžká otázka. Ještě když jsem dělala moderní gymnastiku, tak moje trenérka Bela Hátlová vždy říkala, že kdo vydrží, vyhraje…
Opravdu balet bolí tak, jak se říká?
Jak kdy, ale z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že baletku bolí tělo stále!
Jak dlouho se chcete baletu věnovat? Dovedete si vůbec představit, že s ním jednou skončíte?
Už to pomalu nastává. V září jsem otevřela Baletní Akademii v centru Prahy v domě s neuvěřitelně baletním názvem Černá labuť. Studio, kde mimo baletu pro všechny věkové i výkonnostní kategorie učím balet se věnujeme také pilatesu, józe a modernímu tanci. Postupně přecházím na druhou stranu, tedy na stranu pedagoga a momentálně mě to oslovuje snad víc, než se klanět po představení na jevišti.
Jaké jsou Vaše momentální plány do budoucna?
Na to jsem v podstatě odpověděla v předchozí otázce. Hodně učím, sem tam ještě tančím, ale do budoucna bych si přála, abych vychovala nejen nějakého profesionála, ale hlavně abych lidem ukázala, že balet může milovat každý a posedlost baletem můžete pocítit v každém věku i stavu.
Nezapomeň navštívit oficiální stránky Adély Pollertové a také Facebook.