Deník „slaměné vdovy“ III.

Svatební a jiné bláznění
Musím přiznat, že po prvním díle svého deníčku jsem o vhodnosti těchto článků trochu pochybovala… Kdo to bude číst? A koho vůbec zajímá, jak mi je? Ale komentáře po jeho druhé části mě přesvědčily, že opravdu nejsem sama na svoje trápení a že aspoň pár desítek čtenářek nám fandí. Když jsem se včera chlubila Adimu, tak se smál a řekl, že vás všechny budu muset jednou pozvat na svatbu… no prostě ironický chlap :-)

Sobota a Neděle, začátek srpna
Práce, práce, práce. Tak by se dal nazvat můj víkend. Jediné, co mě ještě v restauraci drží, je vidina všech těch hadříků, které si za vydělané peníze koupím. Nebo že by externí pevný disk, pro vylepšení počítače? Nebo letenka do Norska… Ale v něčem je tenhle víkend lepší – šéf mi už nezpívá a jen občas se někdo po Adim ptá. Taky moje nálada už není pohřební, do úsměvů se nenutím a při pohledu na modrý obzor moře dávno nebrečím. Prostě jsem si zvykla, že je pryč a snažím se být pro něj silná…

Pondělí, 4.srpna
Dnes je Adiho první pracovní den. Jsem nervózní za něj, jak se mu to bude líbit, kolik bude mít peněz… Jsem jak na drátkách, až po dvou krémových koblihách z pekařství pod kanceláří jsem se trošku uklidnila. Není nad blahodárný cukr… A co je ještě lepší, najít obchůdek s 50% slevou na úžasné žluté dřeváčky a šatičky. Slíbené šetření bude od zítra. Snad. Večer jsem hodinu balila dárky pro Adrianovy rodiče. Dávala jsem si pořádně záležet, přece jenom to je jakási moje vizitka a pro jistotu jsem veškeré přečnívající části papíru přelepila důkladně izolepou, aby to vypadalo co nelíp. Když se přes veškerou izolepu k dárkům probojují, snad se neurazí nebo tak něco…:-)

Úterý, 5.srpna
Našla jsem novou terapii na zahnání starostí, smutku a všech pochybností – vymýšlím si, jak by vypadala moje vysněná svatba. K tomu je potřeba zakoupit odborné časopisy (asi tak odborné, že jsou v řečtině a jediné, čemu rozumím, jsou čísla stran. Jde ale o obrázky, ne?), takže všechno, co jsem tento týden ušetřila na jídle, jsem dala za magazíny. A taky Cosmopolitan, pravý a nefalšovaný z Velké Británie. To je téměř jako bible a nutnost!! Čím víc si prohlížím obrázky nastrojených modelek v princeznovských šatech, tím víc mi dochází, že tohle nechci. Nemyslím svatbu, myslím celé to bláznění do šatů, oslavy, večeře… není lepší utratit všechny ty peníze za pořádnou dovolenou? Pozn.: zjistit Adiho názor na svatby…

Středa, 6.srpna
Adimu se práce líbí!!! Sice to není nic myslitelského a spíš jde o fyzickou námahu (hm, bude mít svaly jako Schwarzenneger), ale je spokojený. Dokonce si vymyslel, že si co nejdřív zabookuje letenku na říjen do Prahy, že aspoň na pár dnů přijede zkontrolovat, jestli žiju… No není to zlatíčko?

Čtvrtek, 7.srpna
Dneska je den předzápisu předmětů na mojí Alma mater. No potěš!! Strávila jsem šest hodin – doslovně – sezením u obrazovky počítače, snažíc se sestavit co nejpřijatelnější rozvrh na následující semestr. No, moc se mi nepoštěstilo, do školy musím každý den. Celkově se mi dneska nedaří… Nálada po ranním čekání je víc než mizerná. Sestavením rozvrhu se můj odjezd tak nějak přiblížil, ale hned mi došlo, kolik dalších dnů mě čeká, než budu moc konečně začít balit. Už se strašně těším domů, jak malá holčička, která je na táboře a stýská si po mamince.
Odpoledne v práci se k uzoufání vleče, nic se neděje a ke všemu je odpojený internet. Vyzkoušela jsem všechny možné terapie – dorty, Cosmopolitan, vymýšlení svatby, dokonce jsem si zkoušela načrtnout šaty…dneska je mi prostě tak smutno, že nic nepomohlo. Teda – až večer, když jsem mluvila s Adim a ten začal plánovat co všechno bude a že si příští týden zarezervuje letenky a strávíme romantický víkend v Praze. Vymyslel, že opravdu přiletí začátkem října a prý má pro mě překvapení. To je fakt paráda říct mi o překvapení dva měsíce dopředu!!! Copak neví, že jsem ženská???

Pátek, 8. srpna
Už od rána jsem se usmívala. “Dneska si zajdu před prací na pláž a pořádně se zrelaxuju… Teda, to je plán!” prozpěvovala jsem si. Bylo to úžasné, sluníčko, moře a povykující děti. Připadala jsem si jako na prázdninách, těch opravdových, nikoli pracovních. Když jsem navečer mluvila s Adrianem, překvapil mě prosbou, abych v září (dva první víkendy) už nepracovala v restauraci. Že mi raději ty peníze pošle, ale že by chtěl, abych si zajela do turistické zóny, podívat se na všechny ty přepychové hotely, bary a kostely. Že by byl moc rád, kdybych si užila pláže víc než jen dvě hodiny na den, protože ví, jak to povalování miluju. Asi jsem se do něj znovu (asi po dvacáté) zamilovala. Ten kluk myslí víc na mě, než na sebe. Záleží mu víc na mém zdraví, než na jeho pohodlí. A tak mě začalo napadat, jak jsem si takového kluka zasloužila?

O víkendu bude práce, přes týden Adiho noční směna… moc se neuvidíme, ale o to víc na sebe budeme myslet.

Text: Kača M.