Deník „slaměné vdovy” VI. …a jak to bylo dál

Jak jsem psala v předchozí části, psaní deníčku by měla být pravidelná záležitost. No, poslední měsíc se mi povedlo dostát své zvyklosti zapomínat na pravidelné psaní, tudíž se budu snažit do jednoho zápisu vměstnat hned několik týdnů života. Pro příště abych se naučila psát těsnopisem…

Nejdůležitější zprávou pro všechny pravidelné čtenářky asi je fakt, že jsem se vrátila z Kypru domů. Po dlouhých měsících v cizině jsem si začala pomaličku zvykat na všudypřítomnou češtinu a ve svém novém pokojíčku jsem se zabydlela rychlostí blesku. Komu by taky dělalo problémy zařídit si pokoj podle svého :-) Na druhou stranu mi nezbývalo, než se zabydlet v poklusu, tři dny po mém příjezdu do vlasti totiž měl přijet Adi. Ano, můj milovaný přítel si skutečně koupil letenku a rozhodl se poznat mé rodiče, rodiště a okolí. A nutno přiznat, že se zabydlel ještě rychleji než já – zapojit počítač do zásuvky a naklapat kód bezdrátové internetové sítě zabere asi deset minut a ještě u toho ještě stíhal ujídat z mojí bonboniéry.

Další – neméně důležitou zprávou je jiný fakt… Začala jsem zase chodit do školy!! Pro někoho naprosto banální záležitost, pro mě vysvobození z práce v restauraci :-) Znovu-skamaráďování se spolužačkami, vyprávění zážitků a novinek zabralo víc než týden. Prostě klasické holky! A co víc, celé dva týdny jsem měla Adiho doma. Snaha zajistit mu co nejvíce zážitků a věnovat se mu víc než hodně mi zabrala všechen volný čas. Stálo to ale za to!! Ukazovala jsem mu město, vysvětlovala historii, vzala ho do Zoo Lešná (prohlásil, že mezi opicemi by mu to fakt slušelo, a když pak zařval lev tak se velice rychle dekoval co nejdál od výběhu). Měli jsme občas hádku a pak sladké usmiřování, zažili jsme horké i romantické chvilky a jedenáct dní uběhlo rychleji než jak kdysi Concorde lítal z Ameriky. Zamilovala jsem se do své příšerky ještě víc a vážím si ho za všechny absolvované návštěvy rodičů nebo prarodičů.

Pak však přišlo loučení… Na letišti jsem probrečela balíček papírových kapesníků a druhý cestou na nádraží. Než jsem se zklidnila natolik, aby se mi netřásl hlas, uběhly dvě hodiny, a pak jsem stejně do telefonu s mamkou mluvila víc než plačtivě. Náladu mi však zvedá fakt, že na 21. prosince mám letenku přímo do Osla! První Vánoce ve svém životě budu trávit mimo kruh rodinný, což mi trošku nahání husí kůži. Na druhou stranu si musím zvykat, ne navždycky budu malou holčičkou nebo větší slečnou čekající na zazvonění zvonečku při úklidu nádobí po večeři. Takže přemýšlím, jak si co nejvíce zkrátit čas do Vánoc.

Samozřejmě zase přišlo na psaní deníčku. Stejně jako na Kypru se budu vypisovat ze svých pocitů a zážitků, chtěla bych sdílet svůj smutek po svojí příšerce i radost s každou dobrou zprávou. Je spousta lidí, kteří nám nevěří a myslí si, že jsem naivní, když chci udržet vztah na dálku. Je spousta případů z mého okolí, kde to nefunguje. My jsme se rozhodli postavit se všemu a všem a dokázat, že to tak může fungovat. Tak nám držte palce!

Text:Kača M.