Deník „slaměné vdovy” XY.

Blíží se to, blíží… ale co vlastně?
V minulém díle jsem polemizovala o přelomu roku, o budoucnosti a všem,  co bylo a bude. Řekla bych, že jsem se ani nenadála, a je tady březen. Jenže já se nadála! Poslední dva měsíce se vlečou tak, že šnek je oproti času vítěz Velké ceny F1. Přestože se 5.březen blížil, bylo to stále natolik daleko, že mi týden připadal jako celá věčnost. Zase na druhou stranu, většinou jsem čas mezi přítomností svého budoucího manžela trávila docela aktivně.

Ze všechno nejdřív – zkouškové. Po příletu z Norska se na mě vrhla tato epidemie jako mor a nepustila se. Hned po první zkoušce jsem schytala chřipku a léčila se dlouhé dva týdny – tedy i s učením na zkoušku druhou. No prostě paráda. Nevím, jestli to bylo chřipkou nebo neustálou euforií z návštěvy Norska, ale podařilo se mi všemi úskalími testových otázek proklouznout jak štice a všechno napsat na první pokus. Dost ale chlubení, je tady nový semestr, takže se začná zase od nuly. Teda, spíš od mínusu, protože i nula se musí zasloužit!

Opět jsem začala s posilovnou a také s prací a přípravou do školy, hlavně co se psané bakalářky týče. Prostě jsem se vrátila do vyjetých kolejí všedních dní, které se snažím osladit si občasnými nákupy, karamelovými větrníčky a dlouhými smskami s Adim – ty jsou teda sladčí než ty větrníky, ale na druhou stranu, dobrá šlehačka je dobrá šlehačka :-)

Připadá snad někomu můj život nudný? Mě občas taky, hlavně když mě sužuje PMS ze všech stran, venku sněží a horká vana s voňavou pěnou je jen vysněná idea. Na druhou stranu, nemůže být každý týden nebo měsíc v životě nijak přelomový. Tyto týdny byly zasvěceny především přežití zkoušek a času do Adiho příletu, takže se není čemu divit, že nejsou nijak zvlášť záživné. Co víc, když se blížil Valentýn a všude kolem se to hemžilo srdíčky, nápisy I love you a roztomiloučkými postavičkami nebo medvídky, snažila jsem se sportovat a pracovat o to víc, abych nevnímala tu otupující bolest, že nemůžu být s tím, pro koho už měsíc schovávám dárek.

Zrovna dneska jsem se snažila povzbudit svoji single kamarádku. Říkala mi, že už to pomalu s klukama vzdává, že ji nikdo nechce… Snažila jsem se jí ukázat život z té druhé perspektivy – když jsi single, můžeš se rozhodovat nezávisle na druhém, především v tom, kde budeš trávit prázdniny nebo jakou školu a kam půjdeš studovat. Já osobně mám problém geografický a distanční, moje spolužačka zase často řeší věkový a rodinný. Při svých vlastních životních rozhodnutích nemyslíme jen na svoje blaho, ale především na ty naše chlapy. Na druhou stranu, občas máme koho držet za ruku nebo nám někdo řekne, že nám to sluší, i když usneme s mokrou hlavou a ráno je čarodějnice Velmíra proti nám jako Miss World. Ono má všechno svoje pro a proti, ale proč naříkat nad jednou částí? Většinou nikdo nevidí tu druhou stranu mince, a to je začátek depresí, hádek a špatných nálad. Je to jako bludný kruh, ze kterého je těžké se dostat – buď litujete, že jste single, nebo byste občas uvítali být single.

Co říci závěrem? Je to docela složité. Myslím, že by si každý měl vážit stavu, ve kterém se právě nachází – a pokud se nenachází, tak si aspoň užívat život. V sobotu byl v televizi film Poslední prázdniny, a přestože podle mě šlo o další “americkou slátaninu”, závěr byl téměř dokonalý – užít si každý den, jako by byl poslední. No, to by byl asi i můj závěr, protože lépe to snad ani vystihnout nemůžu. Hezký den!

Text: Kača M.