Deník “slaměné vdovy” IV.

Další dny za námi. Už jen pár týdnů a uvidím svého miláčka. Zdá se to jako sen, že tady byl se mnou, a na druhou stranu jako pohádka, že zase budeme spolu. Dotýkat se, líbat… Jsou to asi tři týdny, co odjel. Ani ne měsíc… a už ho beru jako samozřejmou součást sebe, která je najednou paralyzovaná a neschopná se hýbat. Jak dlouho to bude trvat, než se ona půlka mého srdce zase pohne?

Víkend 9. a 10. Srpna

V sobotu jsem se definitivně rozhodla skončit v restauraci už koncem srpna. Ty poslední dva víkendy by mne sice nezabily, ale ani nějak nespasily. Navíc, ono je to docela o ničem, když proti vám nejde někdo milý, kdo na vás pokaždé mrkne nebo se aspoň nenápadně dotkne vaší ruky. Někdo, kdo vás povzbudí, když už máte takový vztek, že je nemožné se dál jen usmívat. Jediné, co mě tam drží, je vidina letenky do Norska.
Přesto mě po návratu “domů” z práce (ačkoli se vracím vlastně až druhý den ráno) čeká překvapení v podobě zprávy od Adiho. Jen tak mi na ICQ napsal, že mu chybím. Pár slov a dodají víc energie než karamelový větrník.

Pondělí, 11.srpna

Od rána mě drží bolest břicha… taková ta pravidelná, měsíční. Zaháněla jsem ji cumláním čokolády i horkou sprchou, ale nic naplat, chemie je prostě silnější než příroda. Do práce jsem se raději nechala odvézt kamarádem a snažila se moc nechodit. Čím to je, že jsou moje bolesti čím dál silnější? A od kdy má od menstruace bolet i hlava? Zkusila jsem další metodu – přejíst se vychlazeného melounu. A je to lepší, nebolí mě břicho, ale močový měchýř. A co na to všechno moje téměř polovička? Omlouvá se mi, že není na blízku, aby mi udělal masáž a nakoupil oblíbené dortíky a nechal mě jen ležet a všechno zařizoval sám. Rozmazluje si mě, potvůrka jedna.

Úterý, 12.srpna

Skoro jsem nespala. Bolesti byly tak silné, že jsem se jen převracela z boku na bok a tvrdě usnula až nad ránem. Navíc jsem musela jet do práce na kole a cestou vyřídit ubytování pro rodiče. Kdyby aspoň ten Ibalgin zabíral… Adi se večer tvářil strašně starostlivě a zkroušeně, že mi nemůže nijak pomoct. Na druhou stranu mi pomohl, aniž by to věděl. Jeho sladké řečičky a přehnaná starostlivost mají za následek úsměv na mojí tváři a lepší náladu. S úsměvem jde přece všechno líp, ne?

Středa, 13.srpna

Pomalu se psychicky připravuji na náročný víkend – v pátek mají Kyperčani státní svátek a mě teda čekají tři perné dny v nepříliš milované restauraci. Když to spočítám, bude to minimálně 36 hodin strávených na místě, které mi pomohlo pochopit, proč je dobré studovat co nejdéle. Už před měsícem jsem se pevně rozhodla jít na magisterskou nástavbu a jako číšnice nemuset pracovat jindy než o prázdninách. Tohle byla životní lekce, kterou jsem měla dostat a kterou jsem si „užila“ se vším všudy.

Jak jsem tak seděla v kanceláři a četla si na netu, zadívala jsem se na prstýnek na pravé ruce. Dostala jsem ho k dvacetinám od prarodičů. Je stříbrný s malým kamínkem. Jen tak jsem z ho z pravačky přemístila na levou ruku a zálibně se dívala, jak mi tam sluší. Takový by mohl jednou být můj zásnubní nebo snubní… Panebože, opravdu po osmi měsících a pár týdnech odloučení myslím tak moc na svatbu??? Se smíchem jsem to večer řekla Adimu a ten se jen pousmál. “Neboj, dočkáš se,” odpověděl.

Další pondělí v srpnu…

Spala jsem až do jedenácti, protože jsem se z práce vrátila ve dvě ráno. Zůstala jsem dobrovolně s barmanem, abych mu pomohla a trošku se uvolnila po dlouhém dni a víkendu… Jo, ráno mě bolela hlava :-D Nejhorší ale byl noční telefonát s Adrianem… byl docela naštvaný a uražený, že jsem zůstala v práci déle, navíc jako jediná holka s partou chlapů a barmanem (mimochodem docela vilným, ale jinak moc fajn chlapem). Mrzí mě to, jakoby mi nevěřil a jakoby nevěřil v nás. Copak bych někdy mohla podvést svého miláčka? Ani když jsem byla na vrcholu alkoholového bláznění, nedovolila jsem nikomu z těch kluků se mě dotknout, natož něco víc… Dívat se ano, ale nesahat!!

Co nás čeká dál? Počkej si na další díl!

Text: Kača M.