Japonci jsou do studia zapálenější, ale na přednáškách spí

Domluví se čtyřmi jazyky a cestování je jeho druhé jméno. Dalibor Kuchař se nedávno vrátil do Česka z více jak šestiletého studijního pobytu v Japonsku. Jaké pocity a zkušenosti si přivezl domů?

Třiatřicetiletý Dalibor Kuchař působí sebejistě. Aby ne, procestoval kus světa, poznal různé kultury a zkušeností má na plné kapsy. V roce 2003 se rozhodl sbalit si svůj čerstvý magisterský titul ze zlínské Univerzity Tomáše Bati společně s dalšími nezbytnostmi do batohu a odletěl do Japonska studovat chemické inženýrství zaměřené na ekologii na prestižní Nagoya University.

Proč právě Japonsko?
V podstatě mi ani nešlo o to, kam pojedu. Chtěl jsem někam vyrazit a díval jsem se, jaké mám možnosti. Erasmus u nás tehdy ještě nebyl, takže jsem zvažoval spoustu různých programů. Kamarádka pak narazila na stipendium od japonské vlády, což se mi zalíbilo, a tak jsem to zkusil.

Ve Zlíně jste vystudoval ochranu životního prostředí, v Japonsku jste si udělal doktorát v oboru chemické inženýrství. Dokázal byste porovnat přístup Japonců k vysokému školství s českým?
Přístup je hodně jiný. Zajímavé je třeba to, že v Japonsku se na bakaláře studuje čtyři roky s tím, že čtvrtý rok studenti začnou patřit k nějaké laboratoři bez ohledu na to, co konkrétně studují. Každá laboratoř má svého profesora, který vede dohromady několik bakalářských, magisterských i doktorských studentů. Studenti tam mají svůj stůl a počítač a věnují se psaní diplomky.

Takže je to spíše, jako by chodili do zaměstnání než do školy.
Ano, v podstatě je laboratoř jako vlastní kancelář ve škole. Sem tam studenti chodí na vyučování, pokud něco mají, ale většinu dne tráví právě ve své laboratoři.

Japonští studenti mají těžký život

Řekl byste podle vlastních zkušeností, že japonské školství je zaměřeno více prakticky?
Líbilo se mi, že i na bakalářském stupni musí Japonci dělat experimenty samostatně a není to jen o teorii jako na některých školách v Česku. Studenti spolu i víc spolupracují, magisterští pomáhají bakalářským a podobně. Profesor je spíše jakýsi grant, který nemůže mít na všechny čas, takže funguje hierarchie, že starší, zkušenější pomáhají mladším. Když má kdokoliv nějaký problém, nejde za profesorem, ale nejdříve za svými kolegy. Studium je určitě orientované více prakticky. Když jsem studoval ve Zlíně a potřeboval jsem si něco změřit na přístrojích, tak jsem zašel se vzorky za laboratorním technikem a ten mi pak předal výsledky. To v Japonsku neexistuje, studenti si všechno musí měřit sami i na těch nejdražších přístrojích a jsou daleko samostatnější. Funguje to tak, že student si zjistí, co všechno ke své práci potřebuje, prodiskutuje to s asistentem, sám si všechno objedná, i aparatury si musí postavit sám a tak dále.

Myslíte si, že tento přístup je pro studenty lepší, nebo na něm vidíte i nedostatky?
Nevýhodou je, že práce s těmito přístroji je složitá, takže naučit se s nimi zacházet je práce navíc. Pro studenty je dobře, že se to naučí, hodně jim to dá, ale často je problém v tom, že měřením sice získají výsledky, ale neví, jak je správně interpretovat. A pokud to správně neví ani jejich starší kolegové, za kterými s tím přijdou, pak to budou dělat špatně i mladší, což se stává naprosto běžně. Učitelé se v Japonsku nepovažují za učitele v našem slova smyslu, kteří by studentům měli něco předávat a vysvětlovat, fungují spíše jako manažeři.

Je něco, co vás na japonském školství natolik uchvátilo, že by to stálo za to zavést i u nás?
V Japonsku jsou na vysokoškoláky kladeny rozhodně daleko větší nároky. Běžnou praxí například je, že studenti musí svoji diplomovou práci obhájit nejen před školní komisí, ale přímo prezentovat na nějaké vědecké konferenci. Na prezentační schopnosti se v Japonsku daleko více dbá. České školy by se podle mého názoru měly snažit studenty více motivovat, aby se někam posunuli.

Dalo by se tedy říct, že ten proslulý „workoholismus“ se u Japonců projevuje už v období studia?
Studenti v Japonsku mají docela těžký život, musí být samostatní a jsou na ně kladeny velké nároky. Řada z nich je do svého studia doopravdy zapálená. Každopádně do školy často chodí hlavně pobýt se svými kamarády.

(smích) Místo do hospody se v Japonsku chodí do školy?
Je pravda, že v laboratořích se studenti často scházejí klidně na hraní počítačových her nebo se tam třeba v sobotu sejdou a jdou společně ven sportovat. Udržuje se tam kolektiv, což je fajn.

Studium zadarmo? To není dostatečná motivace…

Japonští studenti si na rozdíl od českých za studium musí platit. Odráží se to nějak výrazně v jejich přístupu ke vzdělávání?
I v Japonsku se stává, že studenti na přednáškách občas spí. Klidně i v prvních řadách. Měl jsem z toho pocit, že ne všichni si pořádně uvědomují, že si za studium platí. Musím ale říct, že Japonci jsou docela spavý národ. Jsou schopni usnout prakticky kdekoliv a kdykoliv.

Máte alespoň představu, na kolik běžného japonského vysokoškoláka vyjde jeden semestr studia?
V přepočtu to vychází asi kolem padesáti tisíc. Dalších padesát tisíc se většinou platí jako vstupní poplatek při nástupu do prvního ročníku. Plus je nutné započítat náklady na studijní potřeby, ubytování, jídlo a takové ty běžné výdaje. Koleje v Japonsku neexistují, všichni studenti bydlí v garsonkách a vyjde je to v přepočtu na naše peníze asi kolem deseti tisíc měsíčně. Takže studium v Japonsku je docela dost finančně náročné.

Když už jsme u těch poplatků za studium, také v Česku se objevuje řada hlasů pro jejich zavedení, jiní je zarputile odmítají. Na kterou stranu se vy osobně přikláníte? Mohlo by to být něčemu prospěšné?
Myslím si, že vysoké školství by se v Česku určitě zpoplatnit mělo. Já osobně bych si školu klidně platil, i kdybych si na to musel půjčit. Přispělo by to k tomu, že bychom si studia začali vážit. Hodně lidí dneska studuje vysokou jen z toho důvodu, že se jim nechce do práce.

Spousta lidí ale bude argumentovat, že ani dnes studium není zadarmo.
Peníze za jídlo a bydlení zaplatím vždycky, ať už studuji nebo pracuji. S náklady na běžný život se podle mě argumentovat nedá. Dá se argumentovat s náklady, které člověk zaplatí při studiu navíc, což jsou třeba učební pomůcky. Ale to je přece investice do mé budoucnosti a měl bych to tak brát. Když si budu myslet, že ze mě bude dobrý fotograf, tak prostě půjdu a zaplatím si nějaký kurz. Neřeknu někomu, aby mi to zaplatil. Když chci být chemik nebo sociolog a jsem přesvědčen, že takové povolání mě bude bavit, tak proč bych do něj neměl investovat?

Nemyslíte si ovšem, že tak se ke studiu dostanou pouze ti uchazeči, kteří na to budou mít, a ne ti skutečně talentovaní?
Pokud by se zavádělo školné, tak by se určitě musel řešit i systém půjček pro studenty. Nejdříve si na to půjčím a pak to splatím. Každý dneska je ochoten udělat pro svou budoucnost co možná nejvíce a řekl bych, že nutnost něco po studiu postupně splácet nemůže uchazeče odradit, pokud o studium mají skutečný zájem a věří, že jim to přinese lepší možnosti do budoucna. Nemůžeme však srovnávat japonské a české poměry, nemyslím si, že by se v Česku za semestr platilo tolik co v Japonsku. Ty částky by byly určitě nižší.

Mohlo by to podle vás přispět ke zkvalitnění výuky?
Ne, to si nemyslím. Vysoké školy nemají málo peněz na studenty, ale po zavedení školného by si třeba mohly dovolit investovat víc do výzkumu. Problémem dnešních vysokých škol nejen v Česku je nadbytek studentů, školy na jejich důslednou přípravu nemají čas. Školné by spíše mohlo ovlivnit myšlení studentů v rozhodování, zda jít studovat, nebo raději pracovat. A snad by ti, kteří se rozhodnou jít na vysokou, měli větší motivaci věnovat se studiu opravdu naplno. Jinak člověk v podstatě plýtvá svým volným časem.

Japonci se cizinců obvykle bojí

Necítil jste se v cizí zemi někdy znevýhodněn oproti domácím studentům?
Určitě nemůže být řeč o jakékoliv diskriminaci. Často jsem se setkával s tím, že když někdo zjistil, že jsem zahraniční student, tak si o mně myslel, že musím být neuvěřitelně chytrý, když jsem takové stipendium vůbec získal.

Umíte japonsky. Byla to pro vás brnkačka naučit se touto složitou řečí mluvit?
Jazyk jsem se učil ještě před tím, než jsem do Japonska jel, a pak jsem ještě chodil na intenzivní kurz japonštiny. Člověk se tak ale naučí jen nějaké základy a někdo si tento jazyk neosvojí ani tak. Záleží hlavně na tom, jak moc jej potřebujete používat. Já jsem se japonsky naučil také díky tomu, že se mi zalíbila jedna Japonka. (smích)

Myslíte si, že byste si v Japonsku poradil pouze s angličtinou?
Na vlastní studium jsem japonštinu prakticky nepotřeboval. Každopádně Japonci nemluví anglicky tak, jak si o nich myslíme. Často ze sebe nejsou schopni vymáčknout jednoduchou větu. Kdyby člověk japonsky neuměl aspoň trochu, tak je ve své laboratoři sám, druzí by se ho stranili. A práci rozhodně nejde dělat od rána do večera, aniž byste s kýmkoliv prohodili třeba jen pár slov.

Jak byste ohodnotil japonskou povahu? Jsou tamní lidé přátelští?
Od přátel, kteří byli v této zemi ještě v devadesátých letech, jsem slýchal, že Japonci mají strach z cizího. Nápisy v metru dřív byly pouze japonsky a cizinci se museli ptát kolemjdoucích. Stávalo se, že se všichni rozprchli, nikdo nebyl ochotný pomoci, protože měli jednoduše strach. Nejsou moc nakloněni jakýmkoliv změnám a cizinec pro ně nejspíš jakousi změnu představuje. A také nemají rádi, když něco neví. Když vidí cizince, předpokládají, že se bude chtít na něco zeptat anglicky, a tak raději vezmou nohy na ramena. Ale dneska už to až tak špatné není. Někteří jsou dokonce zvědaví a klidně sami přijdou a dají se s vámi do řeči, aby se něco zajímavého dozvěděli, popovídali si anglicky a řekli vám něco o Japonsku.

Neměl jste někdy problém rozlišovat od sebe různé lidi? Říká se, že Japonci vypadají všichni stejně.
(smích) To samé si oni myslí o nás. Neměl jsem problémy ani tak s tvářemi, ale spíše se jmény.

Na co byste lidi, kteří by se rádi vydali do Japonska studovat, upozornil?
Jak už jsem říkal, určitě by neměli očekávat, že s nimi Japonci budou mluvit anglicky, ani to, že do této země přijedou a někdo se o ně postará. Jakmile se člověk dostane z letiště na univerzitu, okamžitě je sám za sebe. Nikdo se o vás nepostará a nikdo za vás nic nezařídí. Často se stává, že někteří studenti, kteří se nezvládli „otrkat“, odjíždí zklamaní po pár měsících domů.