Kluk, do kterého jsem si zakázala se zamilovat

Loni v létě jsem měla zajímavou brigádu – provázela jsem návštěvníky na hradě Buchlově. Dokonce jsem tam i bydlela, takže více než práce to pro mě byly nádherně strávené prázdniny. Když jsem tam uprostřed léta přijela na svou dvoutýdenní „směnu“, zjistila jsem, že se na hradě právě konají tradiční Kovářské dny.
Nejdřív jsem se vyděsila, protože obě nádvoří byla natolik přecpaná kováři, jejich stánky s výhněmi a samozřejmě houfy lidí, že se tam skoro nedalo hnout. Pak mi ale došlo, že právě mezi kováři by se mohl vyskytnout nějaký ten „švarný jinoch“. A taky že se vyskytnul! Hned u prvního stánku jsem ho zahlédla – vysoký, dlouhé kudrnaté vlasy, no zkrátka přesně můj typ! Brzy jsem se dověděla, že má kamarádka ho už zná z předešlých dní, a proto jsem ji přesvědčila, aby mě s ním seznámila.
Inu, představili jsme se, ale nezdálo se, že by si mě nějak extra všímal, spíše si hleděl své práce, což mě tak trochu zklamalo. Pak už jsme se navzájem zcela ztratili z dohledu a večer jsem se jen zpovzdálí smutně dívala, jak si balí nářadí a chystá se k odjezdu. Ze zprávy, že za pár dní přijede zas na noční prohlídky, jsem však měla druhé Vánoce!
Pár dní potom jsem večer otvírala bránu hradu a vypouštěla svou poslední prohlídku „na svobodu“. V tom ve mně zatrnulo – ON stál přímo naproti bráně a usmíval se na mě. Posadili jsme se vedle sebe na nádvoří, povídali si o všem možném a bylo mi s ním moc fajn. Pak ale přišla ledová sprcha. On, mého srdce šampion, pochází z druhého konce republiky! Bylo mi jasné, že bych vztah na dálku nezvládla, a tím pádem pro mě tato informace znamenala konec jakýchkoli pokusů o navázání něčeho bližšího.
Druhý den jsme však v celodenním rozhovoru, přerušovaném pouze mými pracovními povinnostmi, pokračovali vesele dál a mně bylo jasné, že ač jsem si zakázala se do něj zamilovat, bylo mi to málo platné. Jednou jsme se místo práce s pár kamarády (a samozřejmě s ním) vyrazili okoupat do nedalekého rybníka. Celý den jsme se povalovali na slunci, popíjeli pivo a hráli si jak malé děti na námořní bitvy. Já a „můj vyvolený“ jsme však byli poraženi, a tak jsme odplavali na druhý břeh, abychom unikli posměchu vítězné strany. Tam už jsem hodila za hlavu všechny svoje předsevzetí a rozhodnutí, nechala se vzít za ruku a políbit. Dálka je sice problém, ale dneska jsme po téměř roční přestávce zase šťastně spolu – že by osud? :-)

Rozárka