Má rád jednoduché věci a italskou kuchyni. Spoustě věcí prý nerozumí, ale zdá se, že na všechno má svůj názor. Otec chtěl mít z Tomáše Tajchnera fotbalistu a lékaře, jenže život ho zavál úplně jinam. V pubertě si začal brnkat na kytaru, skládal písničky a brzy mu vyjde už třetí sbírka básní. Nelíbí se mu ale, když ho někdo nazývá básníkem.
- Tomáš Tajchner
Tomáš Tajchner (*1979) tvrdí, že jeho verše jsou jen změť myšlenek a pocitů, a místo na papír si je píše do mobilu. Zajít s ním na oběd je velice inspirativní zážitek.
Poezie versus fotbal
Sedli jsme si v jedné pražské pizzerii. Při čekání na oběd jsem si prolistovala Tomášovu druhou sbírkou E&J, kterou mi přivezl ze svého rodného Ústí nad Labem.
“Název jsem tomu dal podle jedné laciné americké brandy. Bezdomovci jí říkají Easy Jesus, jelikož se s ní dá levně propít k Bohu,” vysvětlil mi. “Ať chci nebo ne, ten Bůh se mi tam pořád nějak motal. Proč o něm mluvím, proč o něm nadávám, to ví asi jen on.”
“Kdy jsi napsal svoji první básničku?” zajímala jsem se.
“Lenine, Lenine, vítězství tě nemine – to jsem složil na základce a pokud si to dobře pamatuju, četl jsem to dokonce ve školním rozhlase,” smál se. Kdy napsal svoji první “opravdovou” básničku, si už ale nevzpomene. “Táta vždycky miloval fotbal, ale jeho otec ho nutil hrát na piano. Takže se zařekl, že pokud jednou bude mít děti, budou hrát fotbal a ne na piano.”
Tomáš pochází z dvojčat. V pubertě on i bratr, dnes lékař, vzali do ruky kytaru. Už tehdy se mezi nimi projevovaly rozdíly. “Zatímco brácha se neustále snažil učit nové a nové grify, já se naučil sotva pár akordů a už jsem do toho cpal sám sebe. Zkoušel jsem psát i písničky – nejdříve v angličtině, v češtině mi to dlouho nešlo.”
Rozhodně není typickým pisálkem, jak by si ho mnozí mohli představit. Netráví celé dny zavřený v temné díře nad kusy umolousaných papírů. Na fotbal nezanevřel a sportu stále věnuje spoustu volného času, o čemž svědčí i jeho statná postava. Medicínu studoval čtyři roky. Ze školy odešel, protože už prý měl všeho a všech plné zuby. Dlouho poté o něm nikdo neslyšel, a když se vrátil, rozhodl se začít nový život.
Žluté brčko, to je hnusná realita
Číšník před Tomáše postavil skleněný džbánek s čerstvou ovocnou šťávou a dlouhým žlutým brčkem. “Prosím vás, nemohli byste mi přinést skleničku? Já nejsem moc brčkovej,” rozčiloval se.
“Nemáš rád brčka?” podivila jsem se.
“To brčko mě tu ruší. Je to debilní hospodský zvyk. Podívej – krásný džbánek, uvnitř krásné barvy, krásné věci kolem… a oni ti do toho zapíchnou hnusné žluté plastové brčko. Vždyť to není žádný koktejl!” rozhazoval rukama.
“Nenapadl tě teď o tom brčku třeba nějaký verš?” snažila jsem se odvést řeč na jeho básnickou tvorbu.
“Nic mě zrovna nenapadlo. Ale je to taková zvláštní drobnost, teoreticky by se to dalo někam namotat,” posunul se na židli. Na chvíli se odmlčel. “Dalo by se třeba říct, že tady u toho stolu to voní domácností. Ale jakmile ti do domácí ovocné šťávy vrazí brčko, okamžitě se probudíš v restauraci. Ten rozpor by se dal vyjádřit klidně úplně jinými slovy.”
“Jak se ti to většinou stane, že tě něco napadne?”
“Často se mi stává, že sedím v práci a najednou zjišťuju, že začínám čumět do blba. Ale do takového zvláštního blba! A to už smrdí tím, že začnu psát,” směje se. Nejčastěji píše o víkendech, kdy na to má čas, ale říká, že ty nejlepší věci ho napadají většinou hned po ránu. “Třeba motám se motám, vstříc hadrům a botám – to jsem jedno ráno opravdu padal přes všechno…”
“Takže ať zrovna děláš, co děláš, okamžitě popadneš papír a napíšeš si to?” chtěla jsem se ujistit ve své představě moderního zaneprázdněného básníka. Tomáš mě ale vyvedl z míry. Pokročil totiž ještě dál.
“Všechno si zapisuju do mobilu, do esemesek. Nejdřív to byly jen myšlenky, ze kterých jsem pak něco stvořil, ale postupně to začínalo být delší a delší,” prozradil. Aby se mu verše v mobilu uložily a on si je potom mohl pohodlně přečíst, vždy je náhodně někomu pošle. Konečně mi docvakl smysl zprávy, která mi zapípala na mobilu chvíli po našem prvním telefonickém rozhovoru.
“A jak na to reagují jejich příjemci?” nedalo mi.
“No, některé holky se na to podívají a řeknou ježišmarija, o kom to je? Ale já nemůžu psát o reálném člověku. Sem tam si něco od někoho vypůjčím, ale celé to je čistě feeling,” popsal své verše. “Lidi mají představu, že smutné věci musel napsat člověk v hrozné depresi. Jenže tak to není. Já si ten smutek prožiju, nějak se s tím vypořádám a až pak ho třeba zúročím v básni. Ale není to o konkrétní věci, je to jen nadhled nad tím, co už bylo. Nejde mi o to, říct o někom, že je blbec. Spíš, že celý svět je blbý.”
Dokud není ve tvé duši…
Tomáš se už musel vypořádat s nejedním životním karambolem. Tvrdí, že možná největší ránu dostal, když ho opustila holka. Když ji druhý den zahlédl z okna s jiným mužem, měla na sobě černé šaty, ve kterých ji sám nikdy předtím neviděl. Tehdy napsal svůj asi nejznámější verš. Dokud není ve tvé duši, tak ti černá hrozně sluší.
“Jaké vlastnosti ti na holkách vadí?”
“Většinou nejde o to, co mám a co nemám na holkách rád. Jestli mám radši blondýnky, brunetky a podobně. Jde spíš o ten vztah, jaký je. Někteří partneři si neuvědomují, že by měli být na jedné lodi a společně válčit proti světu kolem. Ne proti sobě a pořád v něčem soupeřit.”
“Myslíš si, že jsi romantik? Kam bys pozval holku na rande?”
“Já holky na rande nezvu.”
Neskrývala jsem údiv. Vysvětlil mi, že dává přednost přirozenému začátku vztahu. “Vždy v tom musí být určitá náhoda. Párkrát se potkat, pokecat, napsat si. Když to tam je, tak se to prostě udělá samo.” Zvát holku hned účelně na rande a řídit se při tom “balicími” stereotypy je podle něj šílené a hlavně na nic.
“Nemyslíš ale, že některé holky to na začátku vlastně očekávají?” opáčila jsem.
“Jak které. Třeba mi přijde úplně nesmyslné zvát holku na večeři. Člověk se pak ráno probudí, je zničený, vzpomíná, jak to bylo večer hezké, ale ví, že teď to bude zase na houby. Když si můžu vybrat, raději holku vezmu na snídani. Venku je sluníčko, v restauraci čisto a klid. A navíc když potkáš milovaného člověka ráno, máš pak hezčí celý den.”
Po hodině povídání jsem nabyla dojmu, že je Tomáš neuvěřitelný puntičkář.
“Já nejsem puntičkář,” bránil se. “Jen mám rád jednoduché, čisté věci. Například z té třetí sbírky, kterou teď chystám, jsem se nakonec rozhodl vyházet asi třetinu věcí, a to už byla připravená do tisku. Když jsem se na to díval zpětně, něco mi tam připadalo až moc složité, zašroubované do sebe. A to mě štve.”
První sbírku si Tomáš přinesl domů v igelitce a pokřtil ji s rodiči na zahradě. Na křtu druhé jeho verše četl Saša Rašilov a na Tomášův autogram stáli lidé frontu. Třetí knížka by měla spatřit světlo světa do půl roku. Její autor ale sám sebe za básníka stále nepovažuje. Pořád říká, že vlastně neví, proč se mu to děje. Pracuje v advokátní kanceláři, dal se na studium marketingové komunikace a věří, že brzo dosáhne na magisterský titul.
www.poet.cz