Sedím si tak na rodinné oslavě a zeptám se: “Babi, jak  jste se s dědou dali vlastně dohromady?” Ani jsem netušila, co ze sebe bábinky a dědouškové začnou soukat. Dozvěděla jsem se neuvěřitelné příběhy plné lásky, strastí i radosti a hlavně neskutečných náhod, které rozhodně strčí do kapsy všechny “lovestory” z dnešních dívčích časopisů!

Cukrář a slečna s velkým srdcem

„Vyučil jsem se cukrářem,“ začíná svůj příběh pan Antonín, „už během studia jsem vypomáhal v menší cukrárně přímo na náměstí. Mistr byl se mnou spokojený, takže jsem tam po škole nastoupil. To bylo někdy před rokem 1938. K nám na krám chodívala jedna pěkná slečna. Občas jsme spolu prohodili pár slov, ale nic závažného. Pak začala válka a byl jsem povolaný do pracovního tábora pro budovatelskou činnost, nebo jak se to jmenovalo. Takže jsem prostě jednoho dne už do cukrárny nepřišel.“
„Chodívala jsem do jedné cukrárny na náměstí, kde se mi líbil pomocný cukrář. Jednou jsem ale přišla a on tam nebyl. Začala jsem se vyptávat, co se s ním stalo. Mistr mi řekl, že má odjet do pracovního tábora. Celkem mne to zaskočilo. Ani nevím proč, hned jsem věděla, že něco musím udělat. Šla jsem, tedy skoro běžela, za otcem, který v té době dělal u drah a prosila ho, aby mu pomohl se k drahám dostat, aby nemusel k těm mladým budovatelům. Nakonec to nějak vyšlo. Sehnala jsem od mistra jeho adresu a ještě to odpoledne bylo vše vyřešené.“ Pokračuje v příběhu paní Jiřina.
„Úplně jsem nechápal, kde se v té vlastně úplně cizí slečně vzalo tolik dobroty. Pozval jsem ji na procházku. A od té doby jsme se začali potkávat více, prostě jsme spolu chodili, jak se říká dneska. Pak nám do naší lásky zasáhla další rána. Jiřinčini rodiče byli posláni do koncentračního tábora. Oba tam zemřeli. Zůstala sama. Věděl jsem, že nadešel čas, abych pro ni udělal zase něco já. Sama by to určitě nezvládla. Do půl roku jsme byli svoji a v našem novém pokoji. Během války si totiž nebylo možno dopřát luxusu celého bytu, nebo domu. Nějak jsme přežili válku, pak začali pracovat sami na sobě a na budování vlastního domova, ale bylo to těžké. Zvládli jsme však válkyu, komunisty, krize i okupace.“
„Naše láska nebyla na první pohled a možná vám ani nepřijde moc romantická, nebo všelijaká. Možná jsme v té době hledali něco jiného. Nečekala jsem prince na bílém koni, bylo mi jasné, že si svoje místo na světě budeme muset  vydobýt sami, že nám nic shůry dáno nebude, dodala paní Jiřina.
Manželé Antonín a Jiřina jsou od roku 1942. Mají dvě děti, syna a dceru, pět vnoučat a čtyři pravnoučata. Za tři roky spolu oslaví platinovou svatbu.

Politický vězeň, ta nejlepší partie

„V roce 1939 jsem uprchl do Polska, z Polska do Ruska a pak jsem se dostal až do Anglie. Byl jsem parašutista u anglického letectva, později tankista ve válce v Africe. Bojoval jsem u Tobruku, to by teď mladí mohli znát, když o tom byl natočený ten film. Když jsem se vrátil domů, nečekalo mne nic dobrého. Roku 1949 jsem mašíroval od večeře rovnou do dolů v Jáchymově, kde jsem byl až do roku 1953. Novému režimu jsem jakožto bývalý voják bojující na Západě byl pro komunisty nežádoucím. A právě tam jsem poznal kamaráda, který bydlel na Ostravsku. Jel jsem ho  v roce 1953 navštívit,” vyprávěl vždy hrdě pan Jindřich.
„Jela jsem z práce autobusem. Vystoupila na své zastávce. Tam mne oslovil vysoký mladý muž, jestli náhodou nevím, kde je křižovatka nazývaná  U kříže. Ukázala jsem mu správný směr a šla klidně domů. O tři dny později jsem šla k přátelům na karty, ostatně jako každou neděli. Jaké bylo moje překvapení, když jsem mezi známými karbaníky zaregistrovala onoho pana neznámého z autobusu. Pěkně jsme si poklábosili a později mě samozřejmě doprovodil domů. Byl velice galantní, narozdíl od chlapců z naší vesnice se o nic nepokoušel. Možná proto, že byl jiný, jsem neodmítla pozvání na výlet do Valašského Meziříčí,” pokračuje paní Jarmilka.
„Pak už to šlo ráz na ráz. S Jaruškou jsme si padli do noty a brali jsme se po půlroční známosti. Divím se, že mě coby politického vězně vůbec chtěla! Měl jsem velice omezený měsíční příjem, byl jsem vyřazen ze společenského života, nesměl jsem ani volit (teď si říkám zaplaťpánbůh!), takže s tím plynuly jen samé potíže. Naši dceru pak nechtěli ani přijmout na vysokou školu.“
„Ale taky jsme to nějak zvládli. Ono se prostě musí chtít. A  nejen lomit rukama!“
Manželství uzavřeli v roce 1955. V roce 1957 se jim narodila dcera, která je dnes velmi úspěšnou lékařkou. Pan Jindřich zemřel v roce 1991 na potíže přetrvávající díky věznění v Jáchymově. Paní Jarmilka však chtěla, aby byl celý příběh psán v přímé řeči pro větší autentičnost a také proto, že pan Jindra nikdy z jejího života doopravdy nezmizel.

Zrcátko lásky

„Protože jsem nikdy nic nestíhala, o poslední úpravy a líčení jsemse starala vždy až v autobuse. Maminka mi k patnáctým narozeninám dala moc pěkné zrcátko, bylo ručně vyřezávané, dalo se otevírat a uvnitř jsem měla svou fotografii. Jednou mi však zrcátko vytrhl nějaký mladý muž a utíkal s ním z autobusu pryč. Od vidění jsme ho znala. Bydlel ve stejném městečku. Celkem mě to dopálilo a hodlala jsem si na něj počíhat.“
„V autobuse s námi jezdila jedna slečna fintilka, jak jsme jí s kamarády říkali. Jednou jsem se nechal vyburcovat a přesně v zastávce jsem jí zrcátko vytrhl a utíkal s ním pryč. Až později jsem si všimnul, jaké bylo pěkné a jak pěkná je i daná slečna. O víkendu se šlo samozřejmě na tancovačku. Co čert nechtěl, Marta tam stála v hloučku děvčat. Hned na mne začala volat: „Pane Zdenku, pojďte sem.“ Kluci se mohli potrhat smíchy, ale co jsem měl dělat? Hned na mne spustila, že to zrcátko prostě chce, že jsem nevychovaný mamlas a kdesi cosi. Tak jsem jí koupil růžovku a indiánka. To ji celkem uklidnilo. Zatancovali jsme si, já ji odprovodil domů a slíbil jí, že jí zrcátko v pondělí ráno v autobuse vrátím.“
„To mi taky vrátil. Ale pak se choval… hm, hm. No, nemožně se choval. Jednou se ke mně měl, pak zase ne. A já chtěla vědět, jak na tom jsem,” krčila rameny paní Marta.  “Takové handrkování totiž trvalo více než půl roku. Ale nahrála mi do karet svatba mojí sestřenice, na kterou jsem měla jít za družičku. Jako partnera jsem si vybrala jednoh chlapce, který kolem mě dlouho slídil, ale já ho nechtěla. Schválně jsem poprosila sestřenici, aby průvod šel kolem domu Zdenka, aby mne viděl s jiným. Taky že viděl. Jen co prošel průvod, uslyšela jsem jak kolem jede na motocyklu. A zběsile na mne posunkoval. Já dělala, že nic. Musel si, chlapeček, počkat, než skončí obřad. Čekal na mě a řekl jen, že se další den staví. Stavil – s pugétem růží a prstenem! To máte tak, když se chlap neumí vyjádřit, je třeba ho k tomu popostrčit.“
Zdenek a Marta měli svatbu roku 1951. O rok později se jim narodila dcera a v roce 1959 přibyl také syn. Do dnešního dne jsou vášniví cestovatelé a domácí kutilové. A to zrcátko, mimochodem, si schovávají doma dodnes!

Text: Terezka