Zamilované příběhy

Máš chvilku volna a ráda by sis přečetla něco až dojemně zamilovaného? Nabízíme ti krásné zamilované příběhy od čtenářek, jimiž si volno jistě zpříjemníš!

Zamilovaný Silvestr

Poslední den loňského roku jsem trávili doma u mé nejlepší kamarádky Bětky. S Bětkou se známe už od školky a už tehdy jsme byly nerozlučné. Všechno důležité v našem životě jsme zatím trávily společně, měly jsme stejné sny a líbili se nám podobní kluci. Proto jsme bez sebe nemohly být ani v tak důležitý den, jakým je Silvestr.

Uspořádaly jsme si takovou malou soukromou party. Koukaly jsme na televizi, poslouchaly muziku a povídaly jsme si. Nebylo však ještě ani osm večer a už jsme se začaly tak nějak nudit. Jen tak ze srandy jsem ze svého batohu vylovila mobil a odeslala SMS “Ahoj, jak se máš?” na úplně neznámé číslo. A tak to začalo.
Onen neznámý mi za chvíli odepsal a začali jsme si dopisovat. S Bětkou jsme vymýšlely co nejvtipnější odpovědi, takže o zábavný večer jsme měly doopravdy postaráno. Zjistily jsme, že je to šestnáctiletý kluk od nás z Prahy, prozradil nám, kam chodí na školu a jaké jsou jeho zájmy. Nakonec došlo i na samotný telefon, při kterém jsme se domluvili, že k nám s kámošem přijdou na návštěvu.

A opravdu přišli. Nejdříve jsme se s Bětkou pomalu bály jít otevřít, aby jsme si do bytu nevpustily nějakého padesátiletého úchyla. Naše obavy ale nebyly na místě. Ve dveřích se totiž objevili dva krásní a děsně sympatičtí a veselí kluci.
Kámošce sice toto silvestrovské dobrodružství nevyšlo, ale já jsem s Patrikem jsme ještě teď neuvěřitelně zamilovaný pár. Byl to báječný Silvestr!

Mirísek, 14

Láska je fakt slepá!

Naše seznámení proběhlo přes internet. Zaujaly nás totiž naše jména – on se jmenoval Vladimír a já Olga. Prostě jedno horší než druhý! Jednoho dne jsme si začali dopisovat a po čase jsme o sobě věděli víc, než kdybysme spolu chodili deset let. Zákonitě se ale blížil okamžik našeho prvního rande…
Z našeho prvního setkání jsem měla děsnej strach, protože jsme se nikdy předtím neviděli, nevyměnili jsme si fotky, ani jsme se nesnažili jeden druhému se nějak popsat.

Byla jsem neskutečně napnutá, jakej ten “můj Vladimír” vlastně bude. Dohodli jsme se, že se sejdeme v kavárně na nábřeží, a jako poznávací znamení a jako poznávací znamení jsme se smíchem zvolili klasickou ruskou beranici. Měla to bejt taková malá recese i užitečná pomůcka, podle níž jsem Vláďu měla poznat.Noc před tím jsem nemohla ani usnout. Nemohla jsem se dočkat, až ho konečně uvidím na vlastní oči. V mých představách Vláďa vypadal jako vysoký blonďatý princ s krásnýma modrýma očima a postavou Ramba. O to víc jsem však byla zklamaná, jakmile jsem v kavárně od svého stolku zahlédla vcházet do dveří kluka s naším poznávacím znamením na hlavě.
Skutečný Vláďa se tomu mýmu vysněnýmu nepodobal ani v nejmenším! Byl velkej jako já, Rambo by ho pravděpodobně zašláp, zpod beranice mu vykukovaly havraní vlasy a jeho obličej hyzdily pubertální pupínky. V první chvíli jsem chtěla strčit hlavu pod stůl nebo co nejrychleji zmizet, ale než jsem se k něčemu rozhoupala, stál proti mně.

Nasadila jsem univerzální úsměv a rozhodla se s ním nějakou tu chvíli vydržet. Jenomže z té chvilky byly najednou tři skvělý hodiny, během kterejch jsem se bavila jako nikdy před tím! Vláďa možná nebyl největší krasavec, ale rozhodně úžasnej bavič. Sypal ze sebe jednu historku za druhou a mně byl sympatičtější víc a víc. Navíc jsem poznala, že je chytrej, hodnej a ví, co chce. Když mě pak pozval na vystoupení svý kapely, ve který zpívá a hraje na basskytaru, neváhala jsem.

Uvědomila jsem si, že jsem se do něj zkrátka zamilovala! V tu ránu šly stranou všechny sny o princi na bílým koni, středem mýho vesmíru se ten den stal doopravdy můj Vláďa!

Olliii, 19

Písnička pro tebe

Celej tejden jsem se těšila na páteční večer, až s kámoškama vyrazíme na naši oblíbenou diskotéku. Chodíváme tam pátek co pátek, protože se tam pokaždé skvěle bavíme. Je to totiž jediná diskotéka v širokém okolí, kde mají karaoke. Je děsná sranda pozorovat lidi, jak se snaží broukat to hudby své oblíbené písničky!

Ty lidi jsou schopný vylézt na pódium, chopit se mikrofonu a zpívat ze všech sil – za to je obdivuju. Sama bych takovou kuráž neměla.
V podstatě jsem docela stydlivá a líp zpívá i náš přestárlý zrzavý kocour. Na tuhle diskotéku jsem však ráda chodila ještě z jednoho dalšího důvodu – a to mnohem podstatnějšího. Pravidelně jsem se tam totiž vídala s Honzou, mojí tajnou láskou. Chodil k nám na školu a pokaždé, když jsem ho potkala, se mi málem zastavil tlukot srdce. Jeho bledě modré oči mě vždycky dostaly skoro do mdlob. Prakticky jsme se znali už dlouho, párkrát jsme si spolu už zatancovali nebo si jen tak povídali o všem možném. Honza ani netušil, že ho tajně miluju.

Ten večer jsem byla jak na trní, protože už bylo deset a Honzy jsem nikde ani nezahlédla. Ani mě nebavilo skákat s kámoškama pod pódiem a tleskáním povzbuzovat začínající talenty. Neustále jsem obcházela všechny kouty, bary, chodby – ale Honza nikde. Najednou jsem ale zbystřila sluch, protože jsem z repráků zaslechla až příliš povědomý hlas. Nevěřícně jsem otočila hlavu a opravdu – na jevišti stál Honza a přenádherně zpíval písničku Every Breath You Take od Stinga. Rozbušilo se mi srdce. Zavřela jsem oči a tajně si představovala, že to Honza zpívá jen pro mě.

Když písnička dozněla a ozval se hromový potlesk, nechtělo se mi ani oči otvírat a zničit tak tu krásnou chvilku. Když jsem je opravdu otevřela, čekalo mě největší překvapení – přímo přede mnou stál Honza, dotkl se mých vlasů a pak zašeptal: “Tuhle písničku jsem zpíval jen a jen pro tebe. Líbila se ti aspoň trošku?”

Katchi, 15