O tom, že ne každý den je posvícení, víme zajisté všechny své. A naše nová redaktorka Jitka se tentokrát rozhodla vypsat se ze svých smíšených ranních pocitů.
Sotva jsem zavřela oči, už zvoní. Budík. Vstávám. Že jsem vzhůru, namalovaná a nasnídaná si uvědomuju až cestou na trajf. Teda vlastně na trolejbus. Prší. Zrovna jsem si vyleštila brýle. Fouká. Nemám šálu. Plesk! Dobře mířená kapka mi přistála za krkem a já se můžu zbláznit. Dobrá, už jenom pár metrů.
Za chvíli pojede. Musí. Dělej, bude osum. No tak. Pohni. Kde jsi? Sotva se ukryju před obrovskými studenými kapkami v podloubí u zastávky a na chvíli se zastavím, dostihnou mě neodbytné myšlenky. To zase byla noc. Do postele jsem šla v pět, vstávala v sedm. Náročná noc. A den. Život...
Zase jsme se včera pohádali. Jako každý den. Nebo obden, občas se nebavíme vůbec, takže není důvod k boji. A protože slova „už se nevracej“ beru vážně, ze školy jsem se včera už nevrátila. Naštěstí. Strávila jsem – v rámci možností – příjemné odpoledne, večer, noc i ráno. Mít dobrého kamaráda je k nezaplacení. A když má velkou knihovnu a dva správně střelené spolubydlící, není co řešit. Pominu-li své půlnoční nervové zhroucení, které si vyžádalo nepočítaně papírových ubrousků všech možných barev, byl to fajn večer. I když trochu melancholický. Či maniodepresivní, říkejte si tomu, jak chcete. Ale byl s domácí medovinou, Banksym a žonglovacími míčky. Fajn noc. A ráno. Až na ten návrat domů…
Kuchyň jako po výbuchu bomby, všude skleničky, lahve, jídlo, talíře… Co se to tady sakra dělo…? Slavili, že už se nevrátím? A proč mi psali, že mám přijít? A proč jsem se vlastně vrátila? Všude dobře, tak co tady…
Ráno bolí. Hlava taky. Trajf nikde… Kolem projela houkající fabia Dopravního dispečinku. Že by havárka? A jak se dostanu do práce? Já nechci jít pěšky – nemůžu ani donutit vlastní víčka, aby se přestaly samovolně zavírat. Nepřijede. Je to jasný. Je konec. Konec. Všechno špatně. Připadám si jako debil. Je tohleto existenciální okamžik? Ten, kdy popřu existenci boha, v kterého stejně nevěřím, a uvědomím si svou osamocenost na světě? Okamžik, kdy poznám, že jsem izolovaná od společnosti? Od všeho? Jsem jenom já. Já a nikdo jiný. Nikdo jiný. Jsem sama. Chci být sama. Vlastně ne tak úplně…
Proč byl ráno poblitý záchod?
Prý jsem odsouzena ke svobodě. Pořád si musím z něčeho vybírat. A já si tak nerada vybírám. Chci všechno, nebo nic. Momentálně spíš to nic. Nasedám do trolejbusu a jedu do práce. Spím. Jdu na oběd, do školy. Spím. Jdu domů-nedomů, spím. Večer vstanu a odcházím jinam. Už tady nebudu spát. Vím přece, co chci.
Text: Jitka
Foto: 123rf.com
já si přestávám být jistá tím, co mám údajně chtít. I tím, proč to chtít, co to má za význam. A nevím, kde vzít energii k dosažení toho, co mám chtít..
tak nějak se v tom trochu poznávám..a taky s Kačou M. souhlasím….
123rf.com – muzu se zeptat jak to je s těmahle obrázkama,platí se za ně něco? nebo stačí někam úvézt zdroj,prosím jak to je???
zaregistruješ-li se, získáš přístup k free galerii, kde je několik fotek, které si můžeš v nejnižší (“blog”) kvalitě stáhnout zdarma a umístit na vlastní stránky, ne však ke komerčním účelům.