[button link=”https://slecna.info/tag/zuzcin-blog/” color=”green”]ZUZČIN BLOG[/button]
Ve svém prvním blogu pro Slečnu jsem psala o své kamarádce, která je sice poměrně silná, ale vůbec se svou postavou netrápí. Jistě není sama, takových žen pobíhá po světě mnoho. A dnes bych se chtěla zmínit o mně a o ženách mně podobných.
Máme to štěstí, že se nám váha zatím nikdy nevymkla z ruky. Možná za to můžou geny, možná je to určitý pud sebezáchovy. Zkrátka když se nám zdá, že jsme kilo nebo dvě přibraly, zahájíme dietu. Když je ten nenadálý přírůstek zase pryč, s dietou sekneme a dál si tak lážo-plážo trochu hřešíme a trochu se hlídáme, tak nějak podle nálady. A tak se to opakuje několikrát do roka. Na jaře hubneme, o prázdninách se cpeme zmrzlinou, na podzim jsme líné a nic se nám nechce dělat, sportovat už vůbec ne, takže si lenošíme. O Vánocích zaručeně přibereme a kolem Silvestra tu zkázu dokonáme. V lednu se necháme strhnout lavinou článků, které na nás útočí z každého časopisu a píše se v nich o novoročním předsevzetí a hubnutí. Takže se zase s vervou pustíme do cvičení. Ty, co na to mají, si ihned koupí permamentku do fitka a všechny jíme jen zdravě a říkáme si, že na tomhle životním stylu fakt něco je a že to vůbec není těžké. Jenomže přijde první jarní únava a my sáhneme po čokoládě, a jak se jednou necháme zlákat, tak se vezeme. S hubnutím je konec, tedy zhruba do března/dubna, kdy se zase časopisy předhání v psaní o hubnutí do plavek a vyhlašují se různé soutěže v proměně postavy. Takže zase znovu do boje, ale síly dochází a tělo stávkuje. Nakonec je tu léto, tělo je zase o trochu více zhuntované než vloni, je to na něm znát a nám nezbývá nic jiného, než se s tím smířit. Dobrá tedy, letos asi v plavkách moc nezaperlím, ale příští rok … příští rok už opravdu budu hubená a budu za hvězdu! Říká se nám VĚČNÉ DIETÁŘKY.
Správné informace jsou základ
Lenošila jsem si takhle jednou na lehátku u bazénu a koukám, jak se mi roluje břicho. Tak je to tady, už mám pneumatiky! Věděla jsem, že to jednou přijde, ale proč už teď? Myslela jsem, že až v důchodu, vždyť mi není ani třicet! „Co bys chtěla, vždyť jsi po dvou dětech, podívej se na mně, co to s mojí postavou udělalo!“ plácnul se do pivase můj manžel. Ne, s tím se nehodlám smířit! Nebudu hledat výmluvy pro to, že jsem jako sud. Začnu s tím něco dělat. K večeři si dám jen zeleninu. „Už zase blbneš?“ šklebí se u jídla můj muž. „Vždyť víš, že to zase za tejden vzdáš!“. Jeho tvrdě upřímná slova mi otevřela oči. Takhle to opravdu nejde, kolotoč hubnutí a přibírání skutečně nevede nikam jinam než k poničenému zdraví. Půjdu na to jinak!
Přestože jsem přesvědčená, že o hubnutí už jsem přečetla tolik článků, že mě nemůže nic překvapit, vyhledala jsem specialistu. Dala jsem si schůzku s Vladimírem Pajičem, trenérem české reprezentace v kulturistice, ale také výživovým poradcem a osobním trenérem i pro běžné smrtelníky jako jsem já. Prohlédl si seznam jídel, které jsem za poslední týden snědla, a jasně určil chybu – samé sacharidy. Pro představu jsem donesla i seznam jídel, jaká jím, když držím dietu. Měla jsem spočítanou jejich kalorickou hodnotu, ale on mi hned řekl, že to je hladovka jak vyšitá a tímto způsobem stravování si akorát zpomalím metabolismus. Zdravé hubnutí není o tom hladovět, ale dodat tělu potřebné živiny, ve správném složení. Velice důležité je maso, bez masa nejsou svaly. Trochu s obavou jsem se ptala, jestli budu muset jíst jen kuře s rýží, ale potěšil mě, občas prý přidá nějaký ten „polystyren“. Tak se tedy těším!
Cvičit, cvičit, cvičit…
Můj nový osobní trenér mě také postavil na váhu, přeměřil mi proporce a určil procento vody, tuku a svalové hmoty v těle. Zatím to moje tělo ještě není tak zhuntované, jen mu chybí svaly a potřebuje snížit procento tuku z 28 % na 22 %. A tak jsem vyrazila na svoji první hodinu ve fitku. Bála jsem se, že tam budou jen chlapi, kulturisti a nabušenci, však více, co myslím. A nespletla jsem. Tři ženy a asi osm mužů, ale jedna korba vedle druhé. Já jsem se zapotila už při zahřívání na kole, první závaží mi dalo zabrat a při třetím už jsem otírala pot z čela. Na konci lekce jsem ze sebe měla super pocit, zvládla jsem to a neomdlela! Druhý den ráno jsem sotva vylezla z postele. To nic, to je jen důkaz, že fakt makám! Však ono si tělo zvykne. Další ráno to není o moc lepší, navíc mě čeká náročný den, kdy nemám ani příležitost si sednout. Večer ulehám s nadějí, že po probuzení to bude lepší. A ono opravdu je, už nehekám, když se ohýbám, abych zavázala synovi tkaničky. Ale radost mi nevydrží dlouho, zítra jdu zase cvičit! Musím si tedy užít jeden bezbolestný den, vezmu děti do bazénu, na hřiště a nakonec se ještě proběhnu s kočárem a starším synem v náručí za ujíždějícím autobusem. Tomu se říká zahřívací kolo. Co mě asi čeká zítra…
Autorka: Zuzka Machovcová