[button link=”https://slecna.info/tag/blog-nat/” color=”red”]BLOG NAT[/button]
Také řešíš ten známý problém, že bys toho spoustu chtěla udělat, stihnout, zařídit si a koupit? Ze všech stran na nás útočí věci a aktivity, které nás tolik lákají. Až z toho člověka chytá splín, že na to vše nemá. Ale jsou to tak důležité věci, aby byl splín nutný?
Sedím se třemi kamarádkami v obývacím pokoji chaty, kde společně trávíme víkend a zrovna vedeme debatu na všechna témata, co nás napadnou. Přes hrozné spolužačky, kosmetiku, blogerky, módu, školu a rodinu se samozřejmě dojde i na peníze a na to, jak je hrozně těžké si vydělávat, když jste student střední školy.
,,Chtěla bych se vidět, musela bych makat od šesti večer až do rána, jen abych stíhala vůbec dojít ze školy a jít do práce. Nepočítám učení, na které bych se zjevně musela vykašlat úplně.“ Všem zapáleně vypravuji a ony mi přitakávají přikyvováním.
Po chvilce stěžování si ale přijdu rozmazlená, že si na vše stále stěžuji. Zkrátka, mohla bych se více snažit sama u sebe a přestat obviňovat svět a všechny okolo.
V tom ale kamarádka naváže na mé téma a říká, jak i s brigádou se všechno strašně těžce stíhá, natož platí. Ve vodopádu slov nejvíce registruji „já chci“, „já potřebuji“, ,,já musím mít“ a podobné. A to mne přivedlo na myšlenku, jestli si jen všechno nestěžujeme. Jestli by se přeci jen všechno nestíhalo lépe bez toho „já chci“. Možná by se dokonce vše i lépe platilo.
Neztrácíme čas a peníze kvůli zbytečnostem?
Zamyslela jsem se nad tím, kolik zbytečných věcí mám napsaných ve svém diáři ke splnění. A když si vezmu, že čas věnovaný těmto aktivitám jsem mohla změnit v nějakou efektivní a výdělečnou činnost, je mi mého času líto.
,,Možná bychom neměly myslet na to, jak najít tu nejlepší cestu, ale na to, jak najít tu nejsnazší?“ dostává se ke slovu Míša a my na ni nechápavě zíráme. Není to jedno a to samé? Nejlepší je přeci dokonalé a nejsnazší se k tomu započítá automaticky.
Později se dozvídáme, že vlastně bereme jako vzory dospělé. Snažíme se najít stejnou práci jako oni, představujeme si samy sebe na stejných pozicích, ale nedochází nám, že oni mají jiné možnosti a my jiné povinnosti. Nedokážu si například představit svoji mamku – zdravotní sestru – jako studentku gymnázia, která má třikrát týdně vyučování do čtyř. Stejně tak si nedokážu představit samu sebe, studentku, jak se někde v nemocnici kolik hodin honí za prací.
,,Třeba by to šlo, kdybychom se nepřizpůsobovaly práci, ale práce nám.“ Dodává jedním dechem.
A má pravdu. Nemůžeme po sobě chtít nemožné, ač se zázraky skutečně někdy dějí. Nemůžeme po sobě chtít pracovat a vydělávat do úmoru ve věku, kdy by pro nás měla být tou nejvyšší prioritou škola.
A tak se snažím vydělávat si podle svých možností, ale hlavně podle toho, co chci dělat. Píšu články.
Možná není nejsnazší si na internetu najít práci (placenou). Ani koláče na internetu nefungují bez práce. V tomto případě ale ,,kdo si počká, ten se dočká“ a hlavně kdo chce, ten se dočká, skutečně platí. A nakonec si třeba můžu koupit i to, co všechny tak hrozně chceme a potřebujeme.
Bože to je hrozný blábol….