[button link=”https://slecna.info/tag/blog-gabi/” color=”red”]BLOG GÁBI[/button]
Zumba, běh, florbal, divadlo nebo třeba oblíbený gaučing. To všechno (a bohužel zejména poslední zmíněný) jsou v několika posledních letech velice populární koníčky.
BLOG GABI – V Česku má ale mnohaletou tradici úplně jiná záliba. Jedná se o sborový zpěv. Nejspíš se ti asi vybaví školní sborečky, zpívající otřepané trampské písničky ještě z éry 60. let nebo si představíte nudné operní árie. Tahle představa je ale asi tak stejně zkreslená, jako vidět pod pojmem „sbor“ nějaký Glee club polévaný ledovou tříští.
Česká tradice sborového zpěvu se spíš může pyšnit takovými jmény jako Kühnův dětský sbor, Severáček, Ostravský dětský sbor (jehož jsem byla posledních několik let sama nadšenou členkou) nebo Motýli Šumperk. Dnes se tvoří i nové sbory v menších městech, které jsou na velice vysoké umělecké úrovni a které snad tuhle nádhernou tradici u nás udrží do budoucna.
Co si tedy představit jako tradiční sbor?
Tradiční sbory se člení do několika kategorií, například podle věku (dětské, mládežnické, dospělé), podle složení zpěváků (dívčí, komorní, ženský, mužský, smíšený) nebo podle žánru, který zpívají (gospelový, klasický, folklórní aj.), to určitě sama víš. Ale i tak pořád převládá ten předsudek, že když někdo zpívá ve sboru, vyje jako nějaká diva. Vyje možná tak tehdy, když zpívá soprán, ovšem stejně, při bližším pohledu to s operou má sotva co dělat. V takovýchto sborech, myslím těch českých klasických, se nejedná o zpěv operní, ale o zpěv klasický, kde je důraz kladen na správnou výslovnost, tvoření vokálů, barvu hlasu a práci s dechem a hlasem. Zní to složitě a trochu věda to je, než se naučíš opravdu správně zpívat, ale není to nic nadpozemsky těžkého – tedy pokud jsi ta šťastná, které byl dán do vínku hudební sluch.
Proč se sborům u nás nedaří?
Myslím, že už jsem to trošku nastínila v úvodu. Konkurence zálib a nové trendy. Je problém dneska vychovat zpěváky od předškolního věku, protože dnes je rodiče sami zapisují (zbytečně) na co nejvíce možných kroužků (bohužel sbory nejsou v kurzu, takže ty v tom výčtu zpravidla chybějí) nebo naopak nechají takové děti raději doma. Když už povyrostou, jsou ve vleku svých vrstevníků a ono „operní vytí“ vážně nepovažují za vhodný způsob trávení volného času. Musím bohužel vyslovit svou myšlenku, že na tom třeba i určitý podíl má naše země, která obecně do kultury nedává moc peněz a je čím dál tím těžší ji tak udržet nad nějakou pomyslnou laťkou. Sponzoři se v dnešní době taky shání velice často, stejně jako je obtížné získat nějaký finanční grant v tak ohromné konkurenci žadatelů. Sbory jsou tak často odkázány na spolupráci a příspěvky rodičů dětí nebo svých samotných členů, jsou-li už zletilí, a to se v přepočtu na osobu obvykle hodně prodraží.
A na závěr – proč stojí za to zpívat?
Teď budu hovořit už jen ze svých vlastních zkušeností. Začala jsem zpívat už ve školce, pak pokračovala na ZŠ a od desíti do osmnácti let jsem zpívala ve velkém tělese Ostravského dětského sboru. Na konkurz mě musela dotáhnout babička a jsem jí za to moc a moc vděčná. První roky byly docela těžké. Zkoušky třikrát nebo čtyřikrát týdně byly únavné a občas psychicky vyčerpávající (sbormistři bývají úžasné osobnosti, ale jakožto s umělci je s nimi v realitě občas těžké držet krok). Odměna za snahu a práci se dostavila během prvních koncertů, ale kde hlavně – úžasných zájezdů po evropských soutěžních i nesoutěžních festivalech. Opravdu procestovat svět (jsou tady i sbory, které jezdí i do Asie, Ameriky, Afriky) takto s přáteli, relativně s nízkými náklady a předvést tam ještě své umění, díky kterému se třeba spřátelíš s lidmi z hostujícího sboru, to je ten největší zážitek a to ani nemluvím o tom neuvěřitelně krásném napětí během soutěží! Na soustředěních a dalších akcích si s „kolegy“ zpěváky taky užiješ dost zábavy a můžou z vás zůstat přátelé na celý život – třeba díky tak neobyčejnému pojítku, jakým je hudba.
Autorka: Gabriela Š.