Už ti někdy někdo řekl, že přesně takové boty, jaké sis právě donesla z obchodu, nosila jeho babička, nebo že vypadáš jako z první republiky? Možná to není tak úplně urážka, podle všeho je to totiž v módě. Nemoderní jedinci se promenádují ulicemi a do uší jim zní předpotopní muzika. Tráví čas posedáváním v kavárnách, nakupují v secondhandech a chodí na projekce starých filmů. Je to směšná póza, výkřik módy a nebo jde ještě o něco jiného? Opravdu máme stejný vkus jako naše pratety, a nebo už prostě nevíme, co se sebou? Možná na to společně přijdeme, pokud budeš číst dál.
V módě už bylo ledacos. Trička nad pupík, kšiltovky kšiltem dozadu, patky přes oko tuhé jako kámen, zamřížované brýle (patrně si všichni chtěli vyzkoušet, jaké to bude, až se kvůli pořizování nejnovějších módních 
výstřelků zadluží a oni skončí ve vězení). Vlastně by mě ani nemělo překvapit, když je nyní vrcholem vkusu být nemoderní za každou cenu. Jenže je to trochu složitější, než by se na první pohled mohlo zdát. Posuď sama.
Jsem tak originální, až to bolí
Nikdo neví, jak to začalo. Zřejmě se kdosi rozhodl, že bude bojkotovat současné trendy a naopak bude propagovat něco neestetického, aby vyjádřil svůj odpor k systému či společnosti. Připojilo se k němu pár přátel a ejhle, měli jsme tu punkové hnutí. Mělo poměrně jasné názory, vyhraněný vkus a samo se občas pohybovalo tak nějak na hraně. Reakce většiny byla prostá – začala tento proud potírat a snažila se ho zbavit. Tím ale milí punkáči začali mít punc něčeho zakázaného a tajemného, získávali na oblibě, a tak svět přišel s novým řešením. Udělali z undergroundového stylu módu.
V obchodech se začalo rojit oblečení, které vypadalo obnošeně, vznikly punk-rockové kapely a něco, co bývalo tak prudce originální, najednou bylo úplně všední a masovou záležitostí. Podobný osud potká víceméně všechny hnutí a skupiny, které se vůči něčemu vymezují. A jak je to tedy s dnešními vzbouřenci, kteří nosí stará saka a boty po babičce? Poněkud specificky. Nemají totiž žádné centrální dogma ani názory, které by razili. Chtějí být prostě jiní, a to tolik, až si nevšímají, že vypadají a chovají se navlas stejně.
Trocha artovosti neuškodí
Většina alternativně se projevujících jedinců se však neomezuje jen na své vzezření, ale budují si celkově image vyčnívajícího a nepochopeného intelektuála. Přestože musím uznat, že se mezi nimi jistě najdou i opravdu chytří lidé, valná většina mluví o umění a filozofii, přestože načteno mají jen málo, tedy pouze tolik, aby mohli lépe dělat dojem na ostatní. Silně diskutabilní je také samotná „artovost“, která je tolik omílaná. Nikdo neví, co to vlastně je, tak si lze představit cokoli a to je dobře. Tohle slovo totiž označuje všechno, co je tak prapodivné a nicneříkající, že pro to musel být vyvinut nový pojem, aby vůbec bylo co říct. To zároveň dovoluje prohlásit za umělce kdekoho, komu se podaří vyvolat v ostatních rozporuplné pocity. Definice kultury a umění se tak velmi posouvá, zatímco dříve se takto v superlativech mluvilo pouze o těch, kteří předložili světu něco výjimečného. Dnes je však adorován kdokoli, kdo se za umělce prohlásí a je schopen dobře prodat jakoukoli zbytečnost.
Jsem všemocný, jsem moderní?
Už jsme si řekly, že „dělat umění“ z pohledu dnešních měřítek může kdokoli. To však může mít neblahý vliv na myšlení lidí. Všimla sis někdy, jak i nešikovní lidé jsou často přesvědčení o tom, jak skvělí
a talentovaní jsou? Ostatně castingy do talentových soutěží jsou takových zoufalců plné. Lidé ztratili soudnost, žijí v době neomezených možností a rovných příležitostí a nedochází jim, že existují určité limity každého z nás dané přírodou, kterou zkrátka neporazíme, ať uděláme cokoli. Obdařenost výjimečným nadáním je jedna z nich. A proto po městě běhá spousta lidí, kteří svou výjimečnost staví na tom, že jsou jiní za každou cenu. Zapomínají ale při tom na to, že ve své jinakosti jsou všichni zaměnitelní.
Na závěr nám zbývá odpovědět na poslední otázku, totiž jak se k tomu tedy stavět? Podle mého nezbývá nic jiného, než upustit od snahy za každou cenu se lišit a raději se soustředit na význam věcí, kterým dáváme svůj život a svou energii. Pokud pak uznáme, že je nutné psát, skládat hudbu a točit videa, proč ne. Možná ale zjistíme, že smysl je pro nás někde jinde, kupříkladu v matematice. Potom se tedy věnujme tomu, co je nám vlastní a pózy opravdu přenechme puberťákům!