[button link=”https://slecna.info/tag/kacin-norsky-blog/” color=”orange”]KAČIN NORSKÝ BLOG[/button]
V dnešní společnosti se na svatbu a manželství moc nedá, přestože oficiální spojení životů dvou lidí je jednou z nejstarších institucí na světě. Dnešní mladí lidé si myslí, že jim manželstí sebere svobodu a možnosti „užít si života“, ale to přece není smyslem ani účelem manželství… teda, nemělo by.
Důvody pro vstup do manželství můžou být různé, ale toto rozhodnutí by nemělo být ovlivněné předsudky ostatních. Pro příklad uvedu jeden pár, který je spolu od šestnácti let. Nikdy nemluvili o svatbě, majetkové věci měli ošetřené právně tak, aby při případné smrti jednoho z nich vše připadlo tomu druhému a ne rodině, vše měli zařízené, aby mohli žít v partnerství bez požehnání státu. Pak ale přišlo miminko… a dostalo příjmení po otci. Maminka si připadala odstrčená se svým dívčím příjmením, a tehdy si tito dva si uvědomili, že svatba není jen o velké slávě a že manželství není jen papír.
Moje svatba byla jakýmsi symbolem ukončení tří let, kdy jsme oba pendlovali mezi Českem a Norskem. Tři roky jsme byli spolu jen o prázdninách, a když se konečně začalo moje studium schylovat ke konci, začali jsme zařizovat a plánovat svatbu. Naši brali celé zásnuby a plány v klidu, stejně jako sestra, která mi pomáhala vybrat svatební šaty na e-bayi (proč utrácet tisíce za šaty, které mám na sobě ani ne 24 hodin?). Komplikace však nastaly s prarodiči, kteří mi začali svatbu rozmlouvat, případně navádět mamku, aby mi promluvila do duše. Musím podotknout, že babička se vdávala v 18 a pár měsíců na to porodila, což mně se fakt neděje. Jejich postoj mi byl poměrně nepříjemný, jejich nesouhlas mi vadil, protože podle mě – upřímně – jim do toho, koho nebo kdy si beru, je velké kulové. Ani jeden z mých žijících prarodičů nebyl na svatbu pozván.
Žiju ve státě, kde je manželství bráno docela na lehkou váhu. Spousta párů se tady bere, protože to je super nápad nebo protože si řeknou, že je čas. Po dvou dětech se pak rozvedou, najdou si jiné parnery a celý proces se opakuje. I můj šéf v práci se smál, že jsem naivní, když si myslím, že nám to vydrží (mimochodem dvakrát rozvedený, tři děti a mladší přítelkyně). Podle mě je problém v tom, že spousta lidí bere svatbu jako lepidlo vztahu nebo jako jeho oživení.
A další důvod, proč mladí lidé váhají předstoupit před oltář? Vysoká rozvodovost. Mnoho párů se dopředu obává rozvodových tahanic a raději to dopředu vzdají a v pohodlí si žijí dál jen „na hromádce.“ Pak ale přijde neštěstí a soudní tahanice o majetek nebo děti mezi oběma rodinami trvají dlouhé roky.
Co si myslíš o svatbě ty? Sníš o tom perfektním dni, kdy budeš princeznou, nebo by tě před oltář nedostal ani pár volů?